Kliknutím zvětšíteJedná se jen o můj dojem, nebo je váš život už řadu let solidní sprint?
Před několika lety bych s vámi souhlasil, ale teď je to spíše pohoda. Nazval bych to takovým indiánským během. Ale když nad tím tak přemýšlím, teď už spíš jenom chodím. Maximálně si užívám života, mám větší klid.
Výrazně jste zhubl. Co za tím je?
Jsem rád, když mi dobře sedí sako. Navíc moje žena hodně dbá na kulturu ducha i těla, takže vím, že jí tím udělám radost. Přes léto jsem se díky pizze a pivu trochu vykrmil, tak jsem se od září pustil do tvrdého tréninku a mám jasný cíl. Zhubnout a dostat se do formy, aby mi bylo fajn. Takže cvičím.
Před pár lety jste na sobě makal opravdu hodně.
To jsem se cvičením začínal od nuly. Bylo mi čtyřicet a já si řekl, že jsem to vlastně nikdy nezkusil. Pustil jsem se do toho a začal se cvičení věnovat opravdu intenzivně. Po poměrně krátké době jsem byl v šoku z toho, co se na mně odehrálo. (smích) Měl jsem takovou postavu, že se mi ozval jeden časopis s tím, že uděláme fotky do půl těla a na svém prvním koncertě v životě jsem se před lidmi v klidu svlékl.
Pak jste na cvičení rezignoval?
Když bylo focení i koncert za mnou, trochu mi chyběla motivace a já se cvičením skončil. Od té doby jsem to párkrát zkusil, abych se dostal do nějaké formy a teď se zrovna nacházím v období, které bych nazval Next Generation. To samé, co jsem dělal před těmi pár lety, dělám i teď ve stejné intenzitě jako tenkrát. Jen to nedělám kvůli focení a koncertu, ale kvůli sobě. Moje žena říká, že motivací pro cvičení a zdravé stravování má být přirozenost, že se cítíte dobře, že je vám fajn, a že vás cvičení začne bavit. A já začínám mít pocit, že se do tohoto modu dostávám.
Řekl jste, že jste začal se cvičením, když vám bylo čtyřicet. Vy jste předtím nijak fyzicky aktivní nebyl?
Pro mě bylo cvičení takový paralelní vesmír, který se mě netýká. Ten vesmír měl podobu tělocvičny s trenéry, činkami a cvičením. Tohle bylo něco zcela mimo moje zájmy. Abych to vysvětlil, existuje mnoho paralelních vesmírů a každý z nás jich má tisíce! Třeba rybářský vesmír. Vy víte, že rybáři existují. Čas od času je vidíte, jak sedí u rybníka, ale nikdy mezi ně neproniknete. A takhle já to měl se cvičením.
Tušíte proč?
Asi jsem si myslel, že je to něco nereálného. Když jsem viděl někoho, kdo měl hezkou figuru, bylo to pro mě stejné, jako kdybych viděl někoho jezdit na jednokolce. Třeba Ben Cristovao na ní jezdí a já si říkám, že bych na to v životě nevlezl. Cvičení jsem vnímal tak, že není pro mě, protože bych to nedokázal.
Vidíte, jak zdání klame. Postavu jste měl, jako kdybyste sportoval.
Lidé mi celý život říkali, že mám postavu dobrou od přírody po tátovi a já na ten genofond hřešil. I přes svou životosprávu, která nebyla úplně ideální, jsem měl pořád relativně dobrou figuru.
Vaše cvičení je ukázkou sebezapření. Nejde to dělat napůl, protože pak se výsledky nedostaví. Jste cílevědomý?
Myslím, že přesně tohle je jedna z mých silných stránek. Má cílevědomost je absolutní, což znamená, že vlastně nedokážu dělat nic normálně. Vždycky je to extrém. Třeba teď, když cvičím a dodržuju stravu, bych si nedal hamburger, a to ho miluju. Nebo nepiju alkohol, zkrátka se nenapiju. Teď jsem v tréninku, takže piju vodu, dám si čistou kávu a jím jenom krabičky. (krabičková dieta, pozn. red.) Takže takhle já teď blázním.
Cvičit chodíte jako před lety téměř každý den?
Tréninky si zapisuju a mám přehled. Třeba před pár dny jsem řešil, kdy budu cvičit. Nevycházelo nám to časově s mou trenérkou. Nakonec to dopadlo tak, že jsme cvičili v šest hodin ráno. Přijela k nám domů, rodina ještě spala a my měli trénink v obýváku. Když mám nějaký projekt, tak se pro něj často nadchnu. Jdu do toho naplno, a dokud nedosáhnu cíle, tak nepřestanu. A pak přijde druhý extrém, že když to skončí, tak nemám vůli žádnou.
Jste a byl jste vždy ambiciózní? Pro hodně lidí má toto slovo negativní konotaci. Ale pokud o vás někdo řekne, že jste ambiciózní, berete to jako pochvalu?
Pro někoho to má negativní konotaci? Tak já jsem absolutně ambiciózní. A když mi to někdo řekne, tak to ani neberu jako pochvalu. Prostě je to fakt. Jasný cíl, nekonečná touha dosáhnout toho, po čem prahnu. To je můj základ, to mám zapsané ve své DNA.
Známý německý moderátor Stefan Raab řekl, že je úspěšný, protože se nebojí. Proč jste úspěšný vy?
To nevím. Ale tohle bych o sobě říct nedokázal. Mně odvaha asi trochu chybí. Nejsem drsný, moje zbraň je v rychlosti. Když moderuju, a teď použiju metaforu, vnímám vesmír kolem sebe. To, o čem si zrovna lidé povídají, jak se tváří. Jako houba nasávám okolní svět a to vše pak prochází filtrem. Můj úspěch tkví v rychlosti. Mám v sobě asi nějaký hard disk, databázi narážek, postupů, témat, nálad, emocí, které umím rychle vytáhnout. Třeba pilot Formule 1 dokáže reagovat v mikrosekundě a vy nechápete, jak to mohl udělat. A já tuhle rychlost používám ve své branži v kombinaci se zásobárnou zkušeností a talentem, který mi byl asi dán.
Musel nebo chtěl jste někdy někomu něco dokazovat? Jsou lidé, kteří se vybičují k výkonům právě poté, co je někdo od něčeho zrazuje nebo jim nevěří.
Mám pocit, že celý život někomu něco dokazuju. Ale myslím, že takové nastavení není úplně správné. Ono vám hodně pomůže, vybaví vás sílou, dá vám energii, že to dokážete… Ta touha někomu něco dokázat je strašně silná a motivace je čistá, autentická, dokáže překonat mnohé překážky. Ale nemyslím si, že je zdravá a správná. Mnohem lepší by bylo, kdybychom se motivovali kvůli sobě. Kolikrát, když máte velké sny, působíte jako naivka.
Nebo naopak. Můžete působit nabubřele.
Já spíš vnímal takové to: „No na tebe tam tak čekají…“ Ale já věděl, že svého cíle dosáhnu. Vše, co mám, co je teď… já věřil, že se to stane. Lidé často říkají: „To bych ani ve snu neřekl, že se to nebo to stane.“ Ale já to tak neměl. Cítil jsem, že to dokážu. Nepochyboval jsem o tom.
Berete moderátorskou profesi jako náročné povolání?
Náročné je spíš časově. Vždycky jsem záviděl interpretům, kteří byli na akci jen jako hosté. Oni přijeli, vystoupili a odjeli domů, kdežto já tam byl třeba i celý den. Takže zatímco hosté už byli doma v postelích, já byl pořád na akci. No a teď díky všem okolnostem je má pozice najednou jiná. Jsem v roli těch, které jsem vždycky uváděl já. Teď uvádějí moderátoři mě a je to pecka, čirá radost, zábava. Přitom moje žena mi říká: „Ty jseš moderátor a měl bys moderovat.“ A já na to ze srandy říkám, že moderátor nejsem. Ale samozřejmě že jsem. Vždycky jsem byl a budu. Jen je mi teď umožněno živit se něčím jiným, což je takový derivát. Já své vlastní akce, na kterých vystupuju, zároveň moderuju.
Kdybyste si dal dva roky prázdnin, mohlo by se stát, že z moderátorské profese vypadnete?
To ne. Klidně si můžu dát pauzu celý život. Důležité je mít obecný přehled. Tedy číst, zajímat se, mluvit, rozšiřovat slovní zásobu, zkrátka trénovat mozek. To jsou věci, které přináší život. Nepotřebujete víc než komunikovat a zajímat se. Pak už to stačí prohnat přirozeným filtrem. Moderátor nepotřebuje žádný trénink. I když já se trénuji neustále, protože pravidelně vysílám v rádiu.
Koketoval jste někdy s tím, že si dáte pauzu, že je toho na vás moc?
Já tuhle práci nejvíc miluju, takže o nějakém končení nemohla být nikdy řeč. Spíš je to o tom, že omezuji akce. Nevezmu si jich osm, ale třeba jen tři, nebo jednu. Je to čistě o mé volbě.
Blíží se Vánoce, propadáte jejich kouzlu a atmosféře?
Já jsem tradicionalista, takže pro mě jsou Vánoce, jako pro většinu vašich čtenářů, nejkrásnějším obdobím, i když… léto je lepší. (smích) Ne, je to krásné období a těším se na ně.
Když jste v přísném dietním režimu a jíte jen krabičky, jak vánoční tabuli vybalancujete?
Upřímně řečeno, teď jste mi zkazila náladu. (smích) Vůbec nevím, jak to vybalancuju. Já jsem ale schopen si ten bramborový salát nedat. Musím to v sobě ještě nějak přepnout. Dost lidí mi říká, že když jste v cílevědomém tréninku a jedete, tak vám tři dny, během kterých budete jíst cokoli, nic neudělají. A pokud se po těch třech dnech vrátíte do režimu, že to tělo ani nezaregistruje. Ale mně to asketické odmítání pomáhá vydržet. Když si nedám jeden vanilkový rohlíček, tak si nedám ani ten druhý. Tak nevím, ještě to budu muset promyslet. (smích)
Pečete doma?
Manželka peče, já určitě ne. Pořád koketuju s myšlenkou, že bych to zlomil, že bych to dokázal. Představa, že bych vstoupil do dalšího paralelního vesmíru, že bych si dokázal připravit nějaký pokrm, je fascinující. A připravit si teplé jídlo, něco uvařit, to je fakt skvělá schopnost, kterou ovšem neovládám. Život je potřeba pořád plnit nějakými novými zážitky, tak třeba se ještě přihlásím do nějakého kurzu a naučím se péct. Zase bych se tím obohatil a byl by to další odstín života.
Leoš Mareš, Monika Marešová
Těšíte se na Štědrý den?
Mám malou dcerku, které je necelý rok. Ona to ještě nevnímá, ale já ano. Bude to poprvé, kdy budeme u stromečku ve třech. A těším se strašně, protože to bude jiné. Vánoce s dětmi jsem zažil, ale už je to dlouho, kdy jsem s nimi byl na Štědrý den.
Kdo u vás zdobí vánoční stromeček?
Dřív jsem to dělal já. Ale už pětadvacet let na Štědrý den vysílám v rádiu. Takže od šesti ráno do oběda nejsem doma. Nikdy. Naposledy to bylo, když mi bylo jednadvacet. Někdo strojí stromeček brzy v adventu, někdo ho dětem ukáže až po štědrovečerní tabuli. My strojíme stromeček na Štědrý den, a protože přicházím až později, tím, kdo se o to postará, nebudu. Ale ono je vlastně hezké přijít, když už je to hotové. Má to také své kouzlo.
14
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
