Eva Burešová o konci Slunečné: Bude tam i drama, budou vlát vlasy a náušnice

„Vždycky jsem tak nějak byla. Jen se teď o tom víc ví, protože jsem víc v hledáčku médií, ale vždycky jsem byla workoholik. I když já bych to spíš nazvala vášní. Miluju svou práci a dávám do ní všechno. Teď mám mnohem víc nabídek než dřív a dostávám se na místa, na která bych se ještě před pár lety asi nedostala. Ale vážím si toho a mám z toho radost,“ říká.

Herečka Kristýna Leichtová se umí před zrcadlem pochválit

Odmítáte také nějaké nabídky? 
Bohužel musím. Nedávno jsem akorát odmítla dvě s těžkým srdcem, i když vím, že kdysi bych pro ně zabíjela. Dostala jsem nabídku na dvě hlavní role do muzikálů, ale musela jsem je odmítnout, protože bych to časově nezvládala. Moje muzikálové srdce krvácelo, ale nešlo to jinak. Muzikál je náročný, pokud do něj nemůžu dát maximum, tak si v něm roli nemůžu dovolit vzít, protože by to bylo nezodpovědné.

Takový přístup k práci nemá moc lidí. Kolik hodin denně jste vůbec ochotná pracovat? Přece jen už jste také maminkou čtyřletého syna.
Nejsem zase tak velká paní, abych si mohla určovat nějaké limity. Práce, kterou dělám, nemá dané hodiny, nepracuji třeba od osmi do čtyř. Někdy pracuji dvanáct hodin, někdy třeba jen tři. Je to náročné, ale Nathánek se narodil do umělecké rodiny, takže mu nezbývá než to tak brát, že náš život je takový. Ale zase se mu to snažíme vynahrazovat. Když máme volno, jedeme s ním kamkoli a děláme spolu všechno možné. Nejsem typ člověka, který přijde domů a nevěnuje se svým dětem. Má můj veškerý volný čas.

Když vás syn vidí, neříká vám, že by chtěl být jednou také hercem či zpěvákem?
Jo. (smích) Jezdí se mnou občas do práce, baví ho to tam, ale víc ho baví dívat se za kamerou, než že by stál před kamerou. Také ho baví pózovat do foťáku. Nedávno jsem fotila s kamarádem Petrem nějaké fotky a Nathánek se postavil a zapózoval tak, že jsem si říkala: Kamaráde, kdes to viděl? Jsi nějakej dobrej. (smích)

Třeba z něj bude model?
Je moc hezký, takže klidně může být. A jinak moc hezky zpívá, už si pamatuje texty a také hraje. Předvádí nám scény ze svých oblíbených filmů, což je super, má obrovskou fantazii. Má doma hodně hraček, ale takových těch interaktivních. Vymýšlí si různé věci, je kreativní, hodně spolu tvoříme, stavíme lego… To všechno tu jeho fantazii ještě podporuje. Navíc je u toho zábava. A jestli bude chtít být jednou umělec, tak ho podpořím. Chvilku možná budu dělat drahoty, ale podpořím ho.

Spousta umělců by raději své děti viděla ve stabilnějších zaměstnáních. Vy také?
Myslím, že každá práce má svoje. Vím, co obnáší ta naše, a vím, že spousta lidí si myslí, že se dělá s prstem v nose, ale tak to není. Člověk navíc musí mít obrovské štěstí, jen talent nestačí. Někdo může být nejtalentovanější na celém světě, ale když si ho nevšimnou ti správní lidé, tak prostor nikdy nedostane. A i když ho dostane a práci má, tak ji musí chytnout za pačesy a dát jí maximum. Nemůže se nikdy stát, že by si řekl: Tak, teď už o mně všichni vědí, nemusím nic dělat. To je blbost. Člověk musí pořád makat dál a vzdělávat se. Vím, jak je to náročné. Hlavně všichni víme, jak to bylo náročné v době koronaviru, kdy byla divadla zavřená. Může se znovu stát, že se všechno zastaví a nebudou peníze, ale i tak ho budu podporovat, pokud se pro tu práci rozhodne. Fakt je, že ta umělecká stránka se v něm asi nezapře. Tatínek je muzikant, já jsem muzikant, kolem nás je mnoho umělců… Ale jeho tatínek vystudoval i školu mimo uměleckou branži, v naší rodině jsou vysokoškolští profesoři, můj tatínek je velmi inteligentní člověk, takže mohl zdědit různé geny a je možné, že si vybere úplně jiné povolání. Že bude třeba zručný. Osobně si myslím, že se z toho všichni zblázníme, až vyroste. (smích) A to neříkám proto, že jsem jeho maminka, ale proto, že v něm cítím obrovský potenciál. Navíc tím, že je Blíženec, to bude mít ještě náročnější. Bude chtít vyzkoušet všechno možné.

Hvězda Slunečné Bára Jánová: Sylva dostává užitečné lekce

Sebe samu vnímáte spíš jako herečku, nebo jako muzikantku?
Je to hodně o příležitostech. Poslední roky, když vezmu v úvahu i Modrý kód, jsem měla možnosti se ukázat hlavně jako televizní herečka. Ale když člověk navštíví divadla, tak mě uvidí i jako zpěvačku. Stejně tak, když navštíví nějaký můj koncert. Těch možností, kde mě vidět, je spousta, jde jen o to, co je víc medializované. Nejvíc to obvykle bývá televize. Ale pokud se někdo díval třeba na show Tvoje tvář má známý hlas, tak ví, že jsem tam také zpívala a tancovala. Uměleckému oboru se věnuju maximálně, a to všem třem odvětvím – zpěvu, herectví i tanci. Moc mě to baví. Myslím, že jsem tomu v životě dala hodně a pořád tomu ještě hodně dávám.

Právě show Tvoje tvář má známý hlas jste si vyzkoušela jako účastník i jako porotce. Co vás bavilo víc?
Byly to dvě úplně jiné úlohy. Bavila mě jak ta soutěžní část, kdy jsem se mohla měnit v ikony populární, klasické i rockové hudby a mohla jsem být přímo jimi, nejen zpívat jejich písničky na koncertě, tak i ta porotcovská role měla něco do sebe. Natáčeli jsme v době, kdy nebyla otevřená divadla, takže jsem měla každý týden možnost vidět deset představení, při kterých jsem se zároveň malinko hudebně vzdělávala. Mohla jsem o všech interpretech říct nějaké zajímavosti. To mě moc bavilo. Bohužel ne všechno se dostalo do televize, protože se to různě stříhá, což mě docela mrzelo, protože jsem chtěla divákům předat některé věci, aby se jenom nedívali na show, ale z kaž dého vystoupení si odnesli něco víc. Mám doma spoustu knížek o hudbě, o její historii a snažila jsem se tyto informace předat dál, ale Kuba Kohák dostával vždycky víc prostoru než já. (smích)

Jste vůbec soutěžní typ?
Řekla bych, že nejsem. Baví mě soutěžit, ale nezblázním se, když nevyhraju. Jak nad tím tak uvažuju, myslím, že jsem nikdy v ničem důležitém nevyhrála. Byla jsem ve spoustě soutěží, zrovna nedávno jsem dělala nějaký podcast a tam mi řekli, že jsem snad jediná, která absolvovala všechny soutěže, které jsou u nás možné – Talent, Tvář, Eurovizi… Jediné, co mi chybí, je StarDance. Jít do ní bych si moc přála, ale nezblázním se z toho, když nevyhraju. Záznamy z každé soutěže jsou, člověk si je může kdykoli pustit na YouTube a pak už je na něm, jestli řekne, zda jsem měla, nebo neměla vyhrát. Mně je to asi jedno.

Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s tancem?
To nemůžu říct, kdybych náhodou soutěžila. (smích) Trochu se obávám, že by mi řekli, že tam nemám co dělat. Jako malá jsem chodila do různých tanečních škol, mám za sebou spoustu let na konzervatoři, kde jsem měla balet, jazz, modernu a poslední dva roky jsem se začala věnovat i latinskoamerickým tancům. Jsem tedy připravená na vše. (smích) To mi vždycky říkala maminka: Musíš být na všechno připravená! A několikrát se mi to opravdu vyplatilo na muzikálové scéně. Díky tomu jsem třeba dostala roli v Draculovi, protože jsem tam zkoušela jako company, ale byla jsem připravená, Draculu jsem znala odmala, uměla jsem choreografie, tak jsem velmi rychle mohla nastoupit do hlavní role.

Není tajemstvím, že seriál Slunečná, ve kterém hrajete hlavní roli Týny, by měl končit. Můžete prozradit proč, když měl takový ohlas u diváků?
Ano, je to tak. Víte co, jedna látka se nemůže ždímat pořád dokola. Lidi to takhle baví, ale co by se tam mělo dít dál? Všichni čekají jen na to, až budou Janek s Týnou spolu, až se vezmou, budou mít hromadu dětí. Na jednu stranu je fajn, že to skončí, protože lidi už nebudou muset čekat na šťastný konec, ale konečně ho dostanou. To je to, co potřebují, trochu pozitiva do života.

Zamilovaný pár Vendula Fialová a Lešek Wronka: Měli jsme se prostě potkat

Jako Týna jste se s Jankem, kterého hraje Marek Lambora, zasnoubila. Jaké byly bezprostřední reakce vašich fanoušků?
Úplně se zbláznili. (smích) Ale bylo to moc hezké. Bohužel do toho akorát na jedné stránce na Instagramu, která prozrazuje díly dopředu, ale ne vždy má ověřené informace, vyšel článek, že se Janek s Týnou rozejdou a že to bude zase hodně špatné, takže lidé z toho zasnoubení zase takovou radost neměli, protože už v hlavě měli myšlenku, že to stejně neklapne. Jenže ono to tak úplně není. Haló, milí čtenáři, není to tak. Všechno dopadne dobře. Je to pohádka, telenovela, bude tam i drama, budou tam vlát vlasy a náušnice… Ale víc už prozrazovat nebudu. Jen řeknu, že mě to moc baví. Myslím, že to scenáristé napsali hezky.

Jen na Instagramu vás sleduje přes čtyři sta tisíc lidí, máte velmi početnou fanouškovskou základnu. Těší vás to?
Těší mě to moc. Pro mě je kontakt s fanoušky velmi důležitý. Moje práce mě naplňuje, miluju ji, ale bez fanoušků by to nebylo ono. Snažím se s nimi proto být v kontaktu opravdu často. Pokud je to v mých silách, na vše jim odpovídám, ale některé věci, které si někteří lidé dovolují, už jsou občas za hranou a zasahují mi do soukromí, což se mi úplně nelíbí. Většinou už ze stylu písma poznám, co si mám přečíst a co ne. Ale jinak si myslím a stojím si za tím, že mám s fanoušky nádherné propojení, takové zvláštní. Ne všichni moji kolegové to takhle mají. Snažím se jim maximálně věnovat, v několika skupinách si s nimi píšu. Ozývají se mi lidé různých generací, svěřují se mi se svými problémy, což je pro mě nezvyklý pocit, že mi někdo věří natolik, aby se mi svěřoval, a vždycky se spolu snažíme vymyslet nějaké řešení, pokud je někde problém. Občas také někoho potkám a to je nejvíc. Když jsou lidé milí, uděláme si spolu fotku, pokecáme… Mám za sebou teď dvě autogramiády v Olomouci a v Ostravě a už se moc těším po roce na další v Praze. Určitě bude fajn. Když jsem ji měla loni v září, tak jsem pak doma brečela dojetím, protože jsem si myslela, že nikdo nepřijde, ale spletla jsem se.

Kolik lidí dorazilo?
Byla od čtyř hodin, a když jsem tam jela, volala jsem mámě, ať tam přijede, že se bojím, že tam nikdo nebude. Pak jsem ještě volala své manažerce a Pepovi Duckému z Primy, ať přijedou, a jaké bylo moje překvapení, když už na nás ve tři čtvrtě na čtyři klepali, jestli můžeme jít ven, že je tam hromada lidí. Nakonec jsem tam byla čtyři hodiny a podepisovala se. Mezitím někdo začal posílat některé lidi domů, tak jsem udělala bugr, že ani náhodou, že tam budu, dokud se nepodepíšu všem. Lidé nosili i moje diáře, bylo to dokonalé. Také pro mě i pro Nathánka nosili dárky, věděli přesně, co má rád. Nějaké holky si dokonce přišly pro podpis a za chvilku se vrátily a přinesly mi kafe. Říkaly: „My víme, že milujete kafe, ale tady žádné nemáte, tak jsme vám ho koupily.“ To bylo opravdu boží. Jiné holky se tam v řadě seznámily a dodnes jsou kamarádky. Všechny je objímám. Kdysi jsem byla jedna z nich. Byla jsem také fanynkou, dodnes mám památníček. Stála jsem na Ivetku Bartošovou a znám ten pocit, když vás hvězda, kterou milujete, odmítne. V tu chvíli se vám všechno zhroutí, to bych v životě neudělala.

Jedině spolu jsme úplní, říkají hudebník Radek Banga a jeho manželka

Váš partner, šéfkuchař Přemek Forejt je také známý. Předpokládám ale, že takovou fanouškovskou základnu jako vy nemá. Má pochopení pro vaši častou komunikaci s obdivovateli?
Má to, myslím, úplně stejně. Jen má jiný typ fanoušků. Jeho sledují buď stejně staří, nebo spíše starší ročníky, které baví vaření, mě zase spíš mladší ročníky, které sledují seriály nebo televizní show. Máme to různě promíchané. Ale když někam jdeme spolu, tak nás zastavují a musím říct, že většinou zastavují spíš Přemka než mě. Anebo tak půl na půl. Málokdy se stane, že by chtěl někdo fotku s námi oběma. Takhle mám jednu vtipnou historku. Někde jsme byli, najednou přišla neznámá holka, že by chtěla fotku. Vrazila mi do ruky telefon a jestli je vyfotím. Tak jsem se v duchu usmívala: Jasně že jo. (smích) Mám pro to naštěstí pochopení.

Spousta lidí vám na začátku nedávala moc šancí, že vám vztah na dálku vydrží, ale zvládli jste to…
Jako kdyby nás znali… Myslím, že jsme jim jasně ukázali, že to jde. Navíc to není taková dálka. Moje maminka měla s mým tátou také vztah na dálku. Žila tady a táta ve Španělsku, a to byla doba, kdy nebyl internet, jen si každý den volali. Teď existuje FaceTime, Skype, Facebook, všechno možné… Máme virtuální realitu, kdy spolu můžeme hrát ping-pong a pomalu se dotýkáme. Všechno jde. Navíc za hodinu jste vlakem skoro všude. Máme se moc rádi a já opravdu děkuju Bohu za to, že takový úžasný člověk vstoupil do mého života, je to neuvěřitelné.

Kdo u vás doma víc vaří?
Obecně moc nevaříme, protože Přema toho má dost v práci, takže si většinou uděláme jen nějakou rychlovku. Nejvíc vaří asi babička, protože vaří pro Nathánka, když jsme v práci, anebo si rádi objednáváme jídlo a podporujeme tím restaurace. V předešlých několika měsících to bylo potřeba.

"Utajenému milionáři" Igoru Barešovi se daří vyhýbat pitomostem

Pocházíte z Hlučína, chtěla byste se tam do budoucna vrátit?
Asi ne. Do patnácti let jsem tam žila, ale zase tolik věcí si z toho nepamatuju. Většinu vzpomínek mám spojenou s Prahou. Je pravda, že jsem nad návratem uvažovala, ale to bych nesměla točit. Mohla bych tam hrát v divadle, jsou tam nádherná divadla, kvalitní muzikály, to by mě bavilo, ale kdybych se už někam stěhovala, tak spíš do zahraničí. Kamkoli, kde mají moře. (smích) A hlavně kde jsou fajn lidi, což se teď hodně těžko hledá. Chtěla bych někam, kde jsou tolerantní k náboženství, k různým orientacím a kde jsou lidi rádi na světě a nevymýšlejí kraviny jenom proto, že potřebují něco řešit.

Jste rodinný typ?
A jak! I když někdo může mít pocit, že umělci jsou spíš kariéristi, já si to nemyslím. Spousta umělců jsou Raci, Blíženci… a všichni chtějí rodiny, ale je hodně náročné to skloubit. Mně do života přišlo obrovské štěstí v podobě Nathánka a jsem ráda, že vznikl. Kdyby byl plánovaný, tak ho možná ještě nemám. Člověk je málokdy na něco připravený. Jsem rodinný typ a chtěla bych mít hromadu dětí, hromadu psů, velký dům a spoustu sousedů, kteří ke mně budou chodit na večeři. Chci, aby byly všechny děti šťastné a milované tak, jako je můj syn. To je modlitba, kterou mám každý večer před spaním.