Kliknutím zvětšíteUž jste si zvykla na nové příjmení?
Ještě úplně ne. Pořád se do telefonu představuju nadvakrát. Zní to pak, jako bych se jmenovala Frösslová teda Děrgelová. A když je u toho Patrik, vždycky se na mě zatváří tak, jako by mi chtěl říct, jestli si z něj nedělám legraci. Ale když žijete třicet let s jedním příjmením, těžko ho ze dne na den setřesete.
Když jste spolu do Ordinace vstupovali, měla jste obavu, jak vám to před kamerou dohromady půjde. Copak jste spolu nikdy předtím nehráli?
Opravdu nikdy. Jen jednou Patrik zaskakoval v představení, ve kterém jsem hrála, ale to se snad ani nedá počítat. A když jsme se měli v něčem potkat ještě na škole, nakonec se z toho nějak vykroutil. Takže Ordinace je naše společná premiéra.
A jak to jde?
Naštěstí dobře, ale je to hodně zvláštní. Kdybychom hráli kamarády, asi by to bylo snazší. Myslím, že hádky nám jdou dobře, ale jakmile se máme osahávat, připadá mi divné, že se na nás přitom dívá tolik lidí. Je to jako nějaký zvláštní druh voyerismu, ačkoliv nehrajeme sami sebe a říkáme smyšlené věty.
Vnímá to tak i Patrik?
Jo jo, i on mi říkal, že si připadá zvláštně. Asi si zvykneme. Ale tím, že v Ordinaci řešíme nepříjemné situace, je to pro nás nové. Takové spory doma naštěstí nemáme.
Jak vypadá prakticky vaše příprava doma?
Učíme se spolu texty, v tom máme výhodu, ale situace vznikají až na place. Učím se každou volnou chvíli, texty nosím s sebou a kdykoliv je možnost, mám scénář před očima.
Kdo se naučí text rychleji?
Já. Samozřejmě. (smích)
Jak vás ovlivnil nový, filmový způsob natáčení Ordinace?
Baví mě a jsem za něj moc ráda. Proces natáčení se trošku zpomalil a výsledek stojí za to. Je to skvělý krok vpřed.
Scénář Ordinace vás v novém roce odvál z dospělé chirurgie na dětský urgentní příjem. To znamená natáčení s malými dětmi. Jak to zvládáte?
Zatím nám „stávkovalo” jenom jedno dítě, a to se asi dít bude a musíme s tím počítat. Přeci jen hrajeme v nemocničním prostředí, a i to může být stresující.
Uvažovala jste o tom, že byste na nějakou dětskou roli navrhla syna?
Kdepak! Ono by ho to možná i bavilo, ale nemá z toho rozum. Uvidíme, třeba se za pár let navrhne sám.
Jak řešíte hlídání, když jste oba na natáčení?
Naštěstí máme hodné babičky a dědečky a úžasnou slečnu, která nám pomáhá hlídat, tak si myslím, že to docela zvládáme. Spíš uvidíme, co nám na to řekne za pár let Vavřínek.
Prý jste překvapená z reakcí na vaši postavu. Jaké jsou?
Právě že moc hezké. To jsem ještě nezažila. Doteď jsem hrála spíš záporné charaktery, pořád jsem někomu ubližovala nebo vraždila. Ale teď se setkávám s moc hezkou odezvou. Mám z toho pochopitelně radost.
Přemýšlela jste o tom, proč zrovna vás tak často obsazovali do negativních rolí?
Prý se umím tvářit pěkně arogantně… Nijak to nemyslím, je to můj přirozený klidový stav mimických svalů. (smích) Ale je to pravda. Snažím se dávat si na to pozor.
Vaše maminka je lékařka, chtěla ji mít i z vás?
Asi by nebyla ráda, že to prozrazuju, ale nejprve mi říkala, že nechce, abych byla doktorka, že je to šíleného učení, ale když jsem se pak přihlásila na DAMU, začala mě ponoukat, jestli bych přece jenom nechtěla zkusit medicínu nebo práva. Ale to už bylo pozdě. Tak jsem si teď říkala, že když jsem jí to nesplnila v reálném životě, tak alespoň v televizi.
Bílý plášť vám moc sluší. Mimo jiné proto, že jste štíhlá. Jak to děláte?
Docela dost sportuju. Vždycky jsem sportovala, dříve jsem závodně lyžovala, dělala jsem atletiku a tělo si to nějak pamatuje. A pořád mám velký fyzický výdej. Spolupracuju s choreografkou a režisérkou Lenkou Vágnerovou, která dělá pohybové divadlo. Pořád se nějak hýbu. Sport beru jako nejlepší výdej energie, když mi není dobře. Ale musí tomu člověk propadnout. Je to závislost jako každá jiná. Zkrátka kdykoliv mám čas, jdu cvičit.
Patrik musí taky sportovat?
No musí! Ale myslím si, že sportuje rád. (smích)
Čemu se věnujete ve volném čase?
Ve svém volném čase se věnuji v první řadě sobě. Takže rodině. Celý den pohromadě je největší energeťák, který znám.
KATEŘINA KOTALOVÁ
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
