SPOUSTA RECEPTŮ, TIPŮ, NÁVODŮ
na
www.vseovareni.cz

Zelňačka je jednou z neoblíbenějších polévek u nás. Ideální je právě pro zimní období, kdy kysané zelí dodá potřebné vitamíny.

Recepty na ni najdeme dokonce i v románech. Píše o ní Bulat Okudžava a René Fallet svou nejslavnější knihu nazval právě Zelňačka.

Zelná polévka je vpravdě univerzální jídlo. Vzhledem ke své jednoduchosti a skutečnosti, že opravdu zasytí, je velmi oblíbená u studentů. Na druhou stranu se dá nekonečně variovat a téměř každá rodina má vlastní recept.

Málokdy se stane, že byste na dvou různých místech jedli stejnou zelňačku. Někdo vynechává papriku, někdo se obejde bez klobásky a na zelňačku „couralku“ vám bude stačit jen zelí, zakysaná smetana, mouka a voda.

U nás známe víceméně pouze zelňačku uvařenou z kyselého zelí (zkuste opravdu jednoduchou a rychlou zelňačku podle českého zpěváka Jiřího Helekala), ale v cizině se můžeme setkat také se zelňačkou z čerstvého zelí.

Nesmrtelný umělecký pomník této polévce vytvořil francouzský spisovatel René Fallet, který v roce 1980 vydal humoristickou knihu Zelňačka, v níž se do této polévky zamiluje i mimozemšťan. Příběh proslavil stejnojmenný francouzský snímek s Luis de Funesem v hlavní roli. V roce 1995 vznikl i český televizní film, kde hlavní roli hrál Josef Somr.

V knize samozřejmě nechybí i recept:

„Odjakživa vídal Glód svou babičku, matku, ženu připravovat zelňačku. Takřka od narození věděl, jak se připravuje, a dělal to, aniž na to myslel. Omyl hlávkové zelí, odstranil žebra listů, srdíčko rozřízl na čtyři díly, hodil na pět minut do vroucí vody a během té chvilky zametl v domě… Vrátil se zpátky k baště, dal zelí do hrnce, přidal k němu čtyři oloupané brambory, cibuli, dvě mrkve a bohatě zalil vroucí vodou. Přidal trošku soli, snítku tymiánu, tři zrnka pepře, a jelikož česnek vyhání červy a na světě není nic horšího než červi, vyjma nastuzení, stroužek česneku. Lidi z města, kteří jsou jeden jak druhý kancelářské myši a mluví spolu s nosem u nosu, by ho tam nedali. Ale lidi z města kvůli všem těm cavykům nemají žádné zdraví, padají jako mouchy na těch svých ulicích a bulvárech… Hrnec zakryl pokličkou a zanechal ho na věrném sporáku z černé litiny. Až se to bude vařit tři čtvrtě hodiny na středním plameni, polévku odtáhne, předtím ji však ochutná. O kousky slaniny se postará na poslední chvíli.“ (použito z překladu Růženy Steklačové)

Pokud vás tento původní literární recept nezaujal, ale zelňačku z nekysaného zelí byste rádi vyzkoušeli, můžete zkusit polévku z čerstvého zelí, popřípadě trošku složitější, ale zase pestřejší zelnou polévku z Obwaldu.

Staroruská zelňačka podle Okudžavy

zeVraťme se nyní k dobře známé zelňačce z kysaného zelí. I ta si našla místo v krásné literatuře. Recept na staroruskou zelňačku nabídl slavný ruský básník, spisovatel a šansoniér Bulat Okudžava ve svém románu z roku 1985 Dostaveníčko s Bonapartem.

„Nic nemůže být lahodnějšího po úmorném pochodu, na kterém voják si spaluje hrdlo ochutnáváním hned vodky citrónové, hned pelyňkové, hned zase obyčejné, vypálené po kapkách z čisté pšeničky, než propláchnout sežehlé vnitřnosti staroruskou zelňačkou. Jen si dávejte do nosu, geniální stratégové, strůjci historických triumfů, tohle krátké blažené posezení u mého domácího krbu si plně zasloužíte… A zelňačku taky. Z kyselého zelí! Dát hlávkové zelí by bylo pusté diletantství! Nejdřív vezmeme mladé, prostředně tučné hovězí. Maso té nejveselejší kravičky, která ještě neztratila chuť do života, a hlavně její žebírka uvařená s láskou, s kolečky mrkve a cibule, jejichž chutě se navzájem prolnou, a teprve nakonec přidáme zelí, kysané zelí, které už ztratilo svou hlávkovou svěžest, zvláčnělo, vykvasilo, ale zůstalo křehké: musí to být loňské zelí, nepřikyselené, naložené s brusinkami a rybízovým listím, v tom ovšem člověk musí znát míru, to se nesmí přehánět, a co je přirozeně hlavní, zelí se musí umět správně nakrouhat, ne nakřivo a šejdrem, ne halabala, ne s trestuhodnou nedbalostí šmik sem šmik tam, ale musíte umět hlávku proměnit v tenké průsvitné hadříky, půvabné stužky… Zelňačku uvaříme večer a necháme do zítřejšího oběda uležet, teprve pak podáváme!“

Je vidět, že o kyselém zelí se dá krásně psát. Ovšem ještě lepší je ho jíst. Zkuste třeba recept na lehce netradiční zelňačku.


VYZKOUŠEJTE:
NETRADIĆNÍ ZELŇAČKA