Před třiceti lety začala studovat košíkářství na Střední odborné škole Ústředí lidové umělecké výroby v Praze. V praxi si proutěné řemeslo osvojovala u mistra Františka Daňhela v Buchlovicích.

„Laskavým slovem dovedl učně povzbudit. Poradil nám i nejrůznější fígle, jak s proutím zacházet, aby se nám práce dařila,“ svěřila se.

Dodnes si váží toho, že byl její učitel sice přísný, ale naučil ji košíkářství povýšit na mistrovství.

„Jemu vděčím za to, co dnes umím,“ neváhala chválit Špalková, pro niž se různé druhy vrbového proutí a štípaný španělský rákos zvaný pedig staly životní osnovou.

I po sedmadvaceti letech praxe nepochybuje, že si vybrala nádherné řemeslo. A protože svým schopnostem věří, nebála se zariskovat a stát se podnikatelkou. „Své výrobky, jako jsou ošatky, tácy, podnosy, koše, demižony nebo oplétané skleničky, sama také prodávám,“ konstatovala košíkářka. Splétané výrobky nabízí v tradičním kroji na trzích, jarmarcích lidových řemesel či v muzeích po celé republice.

Pravidelně prý bývá oklopena hloučkem lidí, a přímo před jejich zraky vytváří věci pro potřebu, radost i potěšení. Usmívá se a vysvětluje všem, kdo touží získat něco z její zručnosti. Košíkářka si však s proutím musí pořádně pohrát, aby ji poslouchalo. Není to totiž podle ní snadná práce a materiál se umí v rukou pořádně kroutit.

„Zelené proutí pěstuji v prutníku, který mám pronajatý. Vařené nakupuji od výrobců z Česka a pedig si nechám dovážet ze zahraničí,“ prozradila zdroje materiálu.

Práce má prý víc než dost. V dílně, mezi hromádkami vrbového proutí nebo pedigu, vysedává u verpánku od rána do večera.

„Když přijde velká zakázka, začne proutí prorůstat volným časem rodiny. Pomáhají však manžel, dcera, syn, maminka i teta,“ svěřila se Hana Špalková, která je držitelkou Ceny Vladimíra Boučka. Tu jí udělila uherskohradišťská radnice.