Věra Machalínková vystudovala uměleckou průmyslovou školu. Léta se živila jako výtvarnice. Zabývala se instalací výstav, působila i jako vedoucí tiskárny. Po revoluci si vyzkoušela práci v reklamě. „Neměla jsme však vlastní agenturu. Stále jsme museli někoho najímat, bylo to organizačně i časově náročné,“ vzpomíná.

Proto hledala klidnější profesi. Výtvarné kurzy pro veřejnost nejprve vedla jako zaměstnankyně Domu kultury ve Zlíně. Od roku 1993 ve stejné budově samostatně podnikala. Začínala s hodinami pro děti. „Vyžadují odlišný styl výuky. Některé jsou živější a je těžší udržet jejich pozornost. Stále musíme přicházet se zajímavými náměty i technikami,“ osvětluje. Výtvarnice spolu s další lektorkou vymyslí pro děti až tři náměty pro dvouhodinovou výuku.
Tento přístup však nese své ovoce. „Školáci se drží, někteří navštěvují kurzy již osm let,“ libuje si. Do hodin se mohou přihlásit děti již od pěti let. „Zvyknou si tak na kolektiv vrstevníků i na soustředěnost při práci, což jim pak usnadní první týdny školní docházky,“ tvrdí.

Děti jsou pro výtvarnici povzbuzením i inspirací. „I když někdy zlobí, umí i příjemně překvapit. Když jsem s nimi, tak mě to nabije pozitivní energií,“ vypráví.

Věře Machalínkové přináší práce ve výtvarných kurzech radost, ale dělá jí starosti výše nájemného. Čeká ji stěhování

Pouze u dětských kurzů však výtvarnice nezůstala. „Zvažovala jsem využití prostoru. Z tohoto i z časového hlediska se ukázalo výhodné nabídnout i aktivity pro dospělé. Je třeba také vydělat peníze na pokrytí nákladů i na žití,“ uvedla. Kurzy pro děti tak doplnily hodiny malby pro veřejnost a večerní kurzy kreslení pro dospělé. „Zájem je velký. Většinou jde o ženy, ale chodí i muži. Účastníci jsou různého věku, od studentů přes čtyřicátníky až po sedmdesátileté,“ informovala.

Lidé berou výuku jako příjemného koníčka. „Práce nehodnotím, spíše poradím, usměrňuji. Stává se, že některé malování natolik nadchne, že získají odvahu se i v pokročilejším věku přihlásit na výtvarné školy,“ řekla lektorka.

Nabídku výtvarných kurzů rozšířila i praktická výuka knihařských technik. „Nejprve šlo o experiment, nevěděla jsem, co bude kurz obsahovat a jak bude zábavný. Lidi to ale chytlo. Dělají například pasparty, vyrábějí knihu receptů, autorské papíry, vážou časopisy,“ vyjmenovala. Podnikatelka se musí vyrovnávat s rostoucími cenami za barvy i nájemné. „Cena kurzů musí odrážet tuto realitu. Je v ní však zahrnut i materiál,“ zdůrazňuje výtvarnice. Nyní řeší finanční problémy. „Výše nájemného už je pro mě neúnosná,“ uvádí. Z tohoto důvodu musí prostory svého dosavadního působení opustit. „V Domě kultury je neustále pohyb. Rodiče vedou potomky do různých kroužků, takže je to vhodné místo pro kurzy. Navíc je v centru města,“ konstatuje výtvarnice.

Podnikatelku tedy čeká stěhování. „Je to pro mě těžké, strávila jsem tu kus svého života. Doufám, že o zákazníky nepřijdu,“ uzavírá.