Se skutečnou pokorou obvykle dokážou ke své profesi přistupovat jen ti, kteří už opravdu něco umějí. V případě holešovské rodačky, malířky Jitky Sadílkové to rozhodně platí.

„Není to špatné,“ odpověděla s úsměvem na dotaz, jak že se žije výtvarnici. Vzápětí však dodala, že ona má velké štěstí, které každý mít nemusí. „Konkurence v oboru je veliká. Galerií je celá řada a jsou plné nejrůznějších obrazů. Pokud si člověk chce vybrat, vybere si,“ vysvětlila Sadílková.

Jako dítě? Chodila jsem na výtvarku…

Když se vrátíme na začátek dnes už více než dvacet let trvající kariéry, potkáme obyčejnou holku, kterou prostě jen baví malovat.

„Jako dítě jsem chodila na výtvarku, podporoval mě v tom i tehdejší ředitel 2. základní školy pan Branecký,“ vzpomíná Sadílková.

Rodiče, oba lékaři, měli jasno. Chtěli, aby pokračovala v oboru. Když už na gymnáziu nesdílela jejich nadšení, byl tatínek ochotný tolerovat i architekturu. Dcera se však po maturitě rozhodla pro dvouleté studium ekonomie.

„Brzy mi ale bylo jasné, že tím se živit nemůžu. Jsem hodně netrpělivá,“ usmívá se žena.

Další kroky vedly do mateřské školky, po ní na mateřskou dovolenou a několik dalších let pracovala jako zásobovací referent v holešovském TONu a Dřevopodniku. Poslední štací byl oděvní závod Styl, kde pracovala v odbytu. Tam ji zastihly revoluční změny roku 1989.

„Prakticky celé převratné dění jsem strávila nemocná v posteli. Měla jsem těžkou angínu a nemocná jsem tehdy byla téměř dva měsíce,“ vzpomíná Sadílková.

V počáteční porevoluční euforii opustila jistotu zaměstnání a šla takzvaně na volnou nohu.

„Už po pár týdnech mě postihla panika, že se neuživím. Vrací se čas od času pořád,“ přiznává s úsměvem.

Obrazů mám doma pořád málo

Ateliér v podkroví domu, kde s rodinou žije, má všechno, co by člověk čekal. Tvůrčí a trochu bohémskou atmosféru, stojan na plátno, nespočet štětců a špachtlí.

„Co v něm chybí, jsou obrazy. Těch mám pořád málo. Například na samostatnou výstavu jich potřebuji zhruba třicet, proto ji už několik let odkládám,“ směje se malířka.

Jitka Sadílková si ke svému výtvarnému vyjádření vybrala impresionismus. Prý pro jeho svobodu.

„Na jednu stranu mě mrzí, že jsem uměleckou školu nestudovala a nemám akademické vzdělání. Na druhou stranu mi to dalo volnost. Nikdo mě nic neučil, a tím pádem také neovlivňoval. Dopracovala jsem se k vlastnímu stylu, i když to bylo asi složitější,“ uvažuje Sadílková. Její dřívější tvorba zahrnovala prakticky vše, tedy od portrétů přes postavy až po krajinu. U té v poslední době zakotvila.

„Mám ráda moře. V létě se chystám do Normandie. Těším se na to, že budu sedět na břehu a pozorovat vlny. Tahle země impresionisty vždycky přitahovala. Má nádherné pobřeží,“ prozradila výtvarnice.

Technika, kterou si Jitka Sadílková vybrala, je kombinací štětce a špachtle. Základní tahy na plátno udělá štětcem, většinu barvy na něj však nanese špachtlí. A jak vypadá denní pracovní směna?

„Denní? To ne. Jsou dny, kdy se malovat nedá. Musím prostě počkat, až to přijde. Je to nesdělitelný pocit, není pro něj slovo. Někdy už na začátku vím, že se mi ten obraz podaří. Jindy se trápím hodiny nad drobností. Tak ale funguje každá tvůrčí činnost,“ hodnotí žena.

Nenechává se svazovat ani prací na zakázku. S kupci uzavírá dohodu o tom, že poslední rozhodnutí padne až po dokončení obrazu. Zájemce může mít přání, ale jak jej malířka zpracuje, to už musí být výlučně v její kompetenci. Když nakonec kupec obraz odmítne, nevadí.

„Naštěstí se to moc nestává,“ říká Sadílková.

Pochází z rodiny lékařů, manžel je elektromechanik, dcera vystudovala geochemii na Karlově univerzitě a syn je stavební inženýr. Odkud se bere její výtvarné nadání a kde bude mít pokračování?

„Nevím, po kom jsem to zdědila. Asi to holt jednou začít muselo. Dcera sice kreslí moc pěkně, ale nikdy ji to příliš nebavilo. No a vnoučata jsou ještě moc malá na to, abych u nich objevovala nějaký talent,“ směje se.

Snem impresionistky Jitky Sadílkové není nic hmatatelného. Netouží například ani po výstavě v nějaké světově proslulé galerii. Její největší profesní přání je prosté.

„Aby ty obrazy byly dobré, aby lidi oslovovaly. Každý obraz by měl v lidech vyvolat nějaký pocit. Kladný nebo záporný, to je celkem jedno. Ale když se na něj člověk bude dívat naprosto lhostejně, pak je něco špatně,“ uzavírá malířka.

JITKA SADÍLKOVÁ: - malířka, impresionistka; - žije v Holešově; - vdaná, dvě děti, tři vnoučata ve věku od 1 do 5 let
- její obrazy jsou k vidění v galeriích po celé zemi, s jistotou je však najdete v Galerii Bohéma v Olomouci, v Galerii Wimmer v Telči a v přerovském Atraxu
- uchvátil ji film Avatar a spolehlivě ji rozesmějí příhody ze života