Jak se žije… Jaroslavě Novákové, která vyrábí ručně maňáskové postavičky pro děti

Povolání: důchodkyně

Věk: 66 let

Záliby: sport, grafologie, výroba maňásků, rodina

Vitální důchodkyně jednotlivé usměvavé i zamračené postavičky háčkuje a plete. Ročně jich prý vyrobí zhruba čtyřicet.

„Protože moje babička a maminka pocházely z Třeboně, vyrobila jsem jako prvního maňáska vodníka. Byl sice takový neumělecký, ale pěkný. Dodneška ho má můj syn, který žije v Třeboni. A protože mám devítiletou vnučku, další výrobek náležel jí,“ zavzpomínala na počátky Nováková.

V jejích rukách pak vznikala celá řada různých postaviček. Zpočátku si své výtvory zaznamenávala a zapisovala, který komu dala. Jakmile jich ale začalo být hodně, od vedení podrobné evidence už upustila.

Inspiraci pro výrobu maňásků prý našla před lety v časopise Praktická žena. „V devadesátých letech vyšla brožura s návodem, jak na ně. Moc se mi to zalíbilo, ale tehdy jsem se na to ještě nevrhla, při zaměstnání by to nešlo. Ponechala jsem si ji, výrobě hraček jsem se začala věnovat, až když jsem byla tři roky v důchodě. Baví mě to už osm let a pořád se od toho nemůžu odpoutat,“ říká s úsměvem seniorka.

K pletení a háčkování měla blízko už od malička, vztah k ručním pracím totiž zdědila po svých příbuzných.

„Tatínkova maminka obháčkovala panenky, moje maminka pak také háčkovala a pletla. Jednou dokonce zhotovila sto halenek a za utržené peníze si koupila kožich,“ vysvětlila Nováková.

Při výrobě hraček stále čerpá inspiraci v už zmíněné brožuře, snaží se ale uplatnit i svou fantazii. Na hlavy maňásků používá části malých PET láhví od dětských nápojů. Podle ní jsou totiž nejen lehké, ale hlavně nerozbitné. Samotné tělíčko je pak už jednoduché, stačí jej uháčkovat či uplést.

„V příručce už ale nebylo, jak udělat vlasy. Ty dají pořádnou práci, nestačí je jen tak přišít. Na ně mám svůj speciální postup. Také jsem si vymyslela různé ozdoby. Vodníci jsou fintiví, takže jim dávám kytičku. Sehnat doplňky však není mnohdy jednoduché. Chodím proto po obchodech a kupuji různé ozdoby, třeba do vlasů,“ vysvětluje Nováková.

Maňásky pak rozzáří očička v podobě korálků, perliček či knoflíků. „Mohla bych je vyšít bavlnkou, ale to není tak hezké,“ podotýká Nováková.

Jeden maňásek jí zabere zhruba pět až šest hodin, záleží na druhu postavičky. Ty složitější, jakou je například čert, si už žádají více času a hlavně trpělivosti.

„Piplavou prací je například vytvoření dvou čertovských rohů či psího ocasu,“ říká se smíchem. Každý výsledek ale stojí za to, žádný z maňásků není stejný, nemají ani stejné výrazy ve tváři.

„Ke všem mám určitý vztah, než je prodám, musím se s nimi rozloučit,“ konstatovala seniorka.

Své výtvory se ve většině případů snaží prodávat sama. Některé má vystavené doma za okny, což mnohé lidi láká, v neposlední řadě je pak sama prezentuje, například ve své rodné Třeboni.

„Sednu si na pár hodin do tamního podloubí a maňásky na ruce nabízím. Baví mě to, mám moc ráda kontakt s lidmi. Tímto způsobem ale prodám minimum, občas šest nebo sedm,“ vysvětlila Nováková.

V Kroměříži je na tom s prodejem o poznání hůře. Když se totiž jednou rozhodla je nabízet lidem na tamním jarmarku na Velkém náměstí, vrátila se z domluvy na městském úřadu s nepořízenou.

„Jedna paní mi tam řekla, že už žádný stánek nemají, všechny jsou zamluvené a navíc za pronájem musím zaplatit až pět set korun. To by se mi ale při ceně tři sta korun za jednoho maňáska nevyplatilo. Chtěla jsem si jich tam s sebou vzít jen pár,“ vzpomíná na nepříjemnou situaci Nováková.

Odradit se tím ale nenechala. „Obešla jsem nedávno skoro všechny obchody s dárkovým zbožím v centru města, ale nikde o mé maňásky neměli zájem s tím, že se jim do krámku nehodí,“ krčí rameny žena.

Na neúspěšný prodej si však ani přesto stěžovat nemůže. Nedávno jí totiž vyšla vstříc ředitelka chropyňské mateřské školky, která několik kousků odkoupila.

Se všemi svými výtvory se ale seniorka vždycky nerozloučí. Některé si ponechává doma a má je vystavené hned na několika místech.

„Říci, kterého maňáska mám ze všech nejraději, nejde. Mám je ráda všechny,“ vysvětluje.

Pár kousků dokonce věnovala i celebritám. „V Třeboni jsem se setkala s režisérem Jiřím Menzlem. Věnovala jsem mu postavičku Kašpárka. Byl moc rád. Ivanu Mládkovi jsem zase dala vodníka, pojmenoval ho jako Jožin z Bažin,“ pochlubila se Nováková.

V jejích rukách však nevznikají jen známé pohádkové postavičky či zvířátka, seniorka má na kontě už i jednu novou plyšovou celebritu. Je jí postavička Kuky ze stejnojmenného fil­mu.

„Syn mé kamarádky se na mě obrátil s prosbou, že by měl rád Kukyho. Zrovna v ten den jsem také obdržela leták jedné prodejny, kde byl na obrázku. Rozhodla jsem se jej proto uplést. Jeho podobiznu jsem si našla také na internetu. Sice jsem neodhadla jeho barvu, namísto červené je oranžový, ale i přesto se mi povedl. Drobnosti na jeho postavičce jsem pak doladila poté, co jsem ho zahlédla v hračkářstvích,“ netají své nadšení Nováková.

Jeden z jejích maňásků také před lety inspiroval jednu regionální spisovatelku k napsání knihy.

„V příručce nebyla postava čerta, tak jsem si ho vymyslela sama. Jakmile ho uviděla má bývalá kolegyně, hned se jí zalíbil. A protože měla vnučku, zakoupila si ho. Na základě maňáska pak vymyslela pohádku O čertičce Bertičce,“ připomněla Nováková.

Jakožto bývalá kantorka s aprobací na chemii, pracovní a rodinnou výchovu tvrdí, že maňásci mají nezastupitelný význam při utváření osobnosti.

„Rodiče je mohou už v útlém věku dítěte využívat při utváření pojmu v mysli, co je dobro a co je zlo. Třeba vodník je nápomocen tomu, jak vysvětlit malému človíčkovi, že voda je nebezpečná,“ poznamenala. Svou vášeň k ručním pracím by ráda jednou předala se vším všudy své devítileté vnučce. „Už teď umí uháčkovat řetízek,“ uzavřela seniorka. (jk)