Práci přijal, i když byla mimo jeho obor. „Vyučil jsem se cukrářem, ale po vyučení jsem nikde nenastoupil. Dozvěděl jsem se, že je možné přes jednu brněnskou firmu získat práci v zahraničí, tak jsem to zkusil i s otcem a vyšlo nám to,“ vzpomíná Adam.

Tip jim dal kamarád, který jim také poskytl kontakt na zaměstnance zprostředkovatelské firmy v Brně, kteří najímali dělníky pro další firmu. „To byli pro změnu Rakušáci a ti nám vyřídili pracovní povolení, smlouvy a ostatní formality, které nám práci v Anglii umožnily,“ podotkl vyučený cukrář.

Na stavbě pracovali v různých městech. „Dělali jsme například sádrokartony a různé obklady. Práce byla docela náročná, začínali jsme brzy ráno a končili téměř večer. Volná byla jen neděle,“ posteskl si Adam.

Na ubytování si nestěžuje. „Bydleli jsme v rodinném domku a bylo to tam docela pěkné. Když jsme měli volno o víkendu, chodívali jsme třeba na pivo nebo jen tak po městě. Anglicky neumím, ale jazykovou bariéru za mě překonával kamarád,“ vysvětlil s úsměvem.

Přestože práce na stavbě bylo stále dost a stejně jako otec a kamarád ji odváděl ve stejné kvalitě, začali všichni po čase dostávat nižší mzdu. „Zdůvodnili nám to tím, že jsme něco třeba neudělali dobře, ale to není pravda. Pracovali jsme poctivě,“ brání se čtyřiadvaceti­letý Adam.

Proto jim došla trpělivost a smlouvu ukončili. „Vrátili jsme se domů. Teď budu čtyři pět měsíců v evidenci úřadu práce a pak půjdu zase do ciziny. Nejspíš i s kamarádem,“ svěřil se.

Láká ho Nový Zéland, Španělsko nebo Francie. „Nebránil bych se ani práci na Slovensku. Všechno vyřizuje přítel. Doufám, že tam budou lepší podmínky, než jaké byly v Anglii,“ uzavřel Adam, který se k profesi cukráře už vrátit nechce.