Odbornost nebo alespoň znalosti v oboru hledají zaměstnavatelé v jiných profesích. „Daleko častěji je to třeba u míst číšníků nebo servírek,“ dodává mluvčí.
Co se člověk nenaučí ve škole, může pochytit od kolegů
To potvrzují i samotní provozovatelé restauračních zařízení. „Ten člověk musí umět dobře počítat, protože přebírá hmotnou odpovědnost, nekvalifikované bereme pouze brigádníky. Na stálý úvazek hledáme kvalifikovaného kuchaře, servírku, číšníka,“ říká Jarmila Borýsková, provozovatelka Restaurace a pivnice při hotelu Morava v Uherském Hradišti.
Ale ne všude předchozí zkušenost rozhoduje. „Pracuju jako servírka v restauraci, dělám to už dva roky. Nemám žádný kurz ani nějaké oborové vzdělání. Zaměstnavatel dlouho hledal pracovníka a já neměla práci, všechno mě naučili kolegové,“ popisuje Jana Válková z Napajedel.
V Boubelce po štíhlých prodavačkách moc netouží
Alespoň praxe uchazečů o zaměstnání je rozhodující i pro Vladimíru Šebestíkovou majitelku Oděv boubelka v Kroměříži. „Já vždycky hledám někoho, kdo už má alespoň zkušenost. My jsme navíc obchod Boubelka, tak je ideální, když má zájemkyně konfekční velikost odpovídající tomu, co se u nás prodává,“ uvádí Šebestíková.
Zákazníci se ale na odbornost dívají jinak. Není prý rozhodující praxe, ale znalosti o výrobcích a oboru. „Oni možná někde jsou třeba vyučení prodavači, ale ve vztahu k zákazníkovi to moc nedokazují,“ říká Petra Slaninová z Otrokovic, které dává za pravdu Hana Nováčková. „Vím tady ve Zlíně zatím jen o jedné prodejně s oděvy, kde vám poradí, jak je to třeba společensky správné, co k čemu se může nosit v jaké společnosti, je to příjemná změna.“
Podle mluvčí zlínského úřadu práce není ani příliš časté, že by sami zaměstnavatelé své pracovníky školili v oboru. „Například v prodejnách elektro to bývá často tak, že zaměstnance školí dodavatelé, aby uměli prodávat jejich zboží,“ upřesňuje Miriam Majdyšová.
