Zákeřná nemoc přitom nezasáhla pouze jej, ale i nejbližší rodinu.

„Bohužel maminka boj s krutou nemocí prohrála, ani jsme se ní nemohli rozloučit,“ bolí ještě půlrok poté 51letého zkušeného žurnalistu.

Nemoc jej poslala do kolen v nejméně vhodnou dobu – na startu hokejové extraligové sezony a během tenisového turnaje ITF v Přerově.

„Zpětně si myslím, že podle všeho jsem první dávku viru dostal v období společného focení hokejového týmu. Ještě jsem bez jakýchkoliv příznaků zvládl první domácí extraligový zápas Zlína s Olomoucí a moderoval tiskovou konferenci k tenisovému turnaji. Na začátku dalšího týdne se ale můj stav zhoršil natolik, že jsem musel být převezen záchrankou do Uherského Hradiště. Tehdy koronavirové pacienty v těžkém stavu odváželi z celého Zlínského kraje do této okresní nemocnice na Slovácku,“ vzpomíná Ordelt.

PO PĚTI DNECH DOMA VELKÉ ZHORŠENÍ

Na začátku hospitalizace si vůbec nepřipouštěl, že by měl zde strávit dlouhý jeden měsíc hospitalizace, navíc v intenzivní péči lékařů na uzavřené covidové jednotce.

„První týden doma jsem myslel, že mám jen nachlazení nebo chřipku. Zhruba po pěti dnech se stav začal prudce zhoršovat, přibyla zimnice, silný kašel, velká bolest v kloubech, krku a celková vyčerpanost organismu. Na vysoké teploty už paralen nezabíral, tak jsem jako samoplátce se nechal otestovat na covid. Druhý den mi zapípala sms, že jsem pozitivní,“ vrací se k začátkům nemoci, která mu výrazně změnila jeho život.

„V nemocnici přišla krutá diagnóza, oboustranný těžký zápal plic. Už v sanitce mě napojili na kyslík a na něm jsem byl přes dvacet dní. Covid mě vedle plic hodně zasáhl respirační cesty, Tři týdny jsem nebyl schopný se postavit na nohy a ujít pět metrů na toaletu. Tělo mě to zkrátka nedovolilo,“ byl i on sám překvapen.

Druhý týden hospitalizace se stav začal zhoršovat.

„Začal jsem vykašlávat krvavé hleny a zápal plic se začal rozšiřovat. Doktoři zvažovali i napojení na plicní ventilaci, ale od puberty mám vysoký krevní tlak a riziko uvedení do umělého spánku bylo v mém případě značné,“ upřesnil Ordelt, jenž už tehdy moc dobře věděl, že téměř každý druhý pacient napojený na ventilaci zemře.

„Přijímal jsem umělou výživu, přes dvě kanyly do mě proudily desítky infuzí, polykal jsem nespočet léků, dostával injekce a hodně silná antibiotika, která po čase zabrala. Celou dobu jsem v těle sledoval a cítil, jak se pere s virem. To nejde popsat slovy,“ popisuje zkušený žurnalista.

Podle lékařů byl právě on vystaven velkou virovou náloží a jen zázrakem všechny komplikace ustál a přežil.

„Šíleně mě každý den pálily oči, zhruba třetí týden pobytu v nemocnici jsem cítil, že tělo začíná v boji s virem vyhrávat. Konečně jsem se postavil na nohy, došel na záchod, i když s obtížemi a s oporou. To jsem začínal tušit, že by to mohlo dobře dopadnout. Až v okamžiku, kdy mě převezli na plicní oddělení, jsem byl přesvědčen, že přežiji. Váha šla dolů o patnáct kilogramů,“ spočítal.

MAMINKA ZEMŘELA, OTEC ZÁZRAČNĚ PŘEŽIL

Aby se ze všeho „nezbláznil“, nastavil si hlavu a myslel na to, že svůj nejtěžší boj vyhraje.

„Jiná možnost v mé mysli neexistovala. Nikdy nezapomenu na radu jedné starší zdravotní sestry. Když se dozvěděla, že mi zemřela maminka a otec je v kritickém stavu, řekla: Dám vám radu. Teď musíte být sobec, myslet jen na sebe a zabojovat!“ přiznal Ordelt.

„Nechtěl jsem to vzdát. Ale co jsem prožil, to bych nepřál jak se říká, ani největšímu nepříteli.“

Moc pozitivních informací v době hospitalizace kolem sebe neměl.

„Nebylo to jednoduché po psychické stránce. Za dobu mé hospitalizace zemřelo na oddělení na dvě desítky pacientů, a to vám na klidu rozhodně nepřidá. V té době bylo Zlínsko nejvíce postiženým regionem v celé republice,“ připomněl mluvčí zlínského hokeje či Barumky.

POMOHLI MU KOLEGOVÉ

A co mu nejvíce pomohlo?

„Protože rodina byla bojem s kovidem naprosto odříznuta, hodně mi pomohli dlouholetí kolegové z Barum rally a ze zlínského hokeje. Nechci nikoho jmenovat, abych na někoho nezapomněl, všem patří velký dík. Jsem jim hodně vděčný, neboť kromě dokladů jsem prakticky nic neměl. A hrozně mě potěšila téměř stovka povzbuzujících SMS zpráv od přátel a spolupracovníků. Už jen kvůli nim jsem nemohl svůj boj o život předem vzdát!“ ztlačil i s odstupem času slzu Ordelt.

„Velké poděkování patří doktorům a sestrám z interny z nemocnice v Uherském Hradišti. Hluboce se skláním před jejich prací!“

Ani návrat domů a do normálního života však nebyl jednoduchý. Oslabený organizmus potřeboval dlouhý čas na rekonvalescenci.

„První měsíc po návratu z nemocnice se o nás s otcem starala sestra Dáša s rodinou. Bylo to těžké, protože jsem měl problémy s koordinací pohybu, točení hlavy. Pár týdnů trvalo, než jsem vyšel vůbec pár schodů,“ popisuje Ordelt, jenž začal být soběstačný až na začátku prosince. Tedy dva měsíce po hospitalizaci v nemocnici.

S odstupem půl roku je jeho zdravotní stav již výrazně lepší, ale ještě není optimální.

„Původně jsem si myslel, že budu do Vánoc fit, ale opak byl pravdou. Ze začátku jsem byl schopen ujít pár metrů a už byl člověk zadýchaný. K tomu stále kašel, rýma a kýchání při každém pobytu venku. Dále svírání na hrudi, bolesti kloubů a častá vyčerpanost. Vzpomínám, že ze začátku jsem nebyl schopen ani ze zahrady zvednout plný košík, který tam zůstal od konce léta,“ uvádí na dokreslenou Ordelt a i nyní pravidelně dochází na vyšetření do plicní ambulance ve zlínské nemocnici, podstupuje rehabilitaci a plánuje doléčení v sanatorium ve Vysokých Tatrách.

„Covid poškodil plicní tkáň, ale nedávná kontrola dopadla dobře a pevně věřím, že covid nezanechá trvalé následky,“ je optimistou.

ZDRAVOTNÍ A EKONOMICKÉ NÁSLEDKY

Nejen zdravotní, ale i ekonomické následky zanechal covid na jeho osobě.

„Současná doba je náročná pro všechny. Navíc v loňském roce se kvůli pandemii řada velkých akcí v čele s Barumkou zrušila, takže to není jednoduché. Poprvé po osmnácti letech jsem nepořádal ani Tenisový turnaj osobností. Některé ztráty pokryjí finanční rezervy z předchozích let,“ spočítal si Ordelt.

Nejcitelnější ztrátou je však úmrtí maminky v době jeho hospitalizace.

„Maminka byla ze Zlína převezena v těžkém stavu do Hradiště a zemřela pár dní po nákaze na infekčním, pár metrů ode mne. Dozvěděl jsem se to den po jejím úmrtí v telefonátu od sestry. Bohužel nikdo z rodiny se nemohl rozloučit a nakonec se alespoň podařilo zásluhou strýce z Mladcové, který vše zorganizoval, aby mohla být alespoň pochována bez církevního obřadu,“ ještě nyní se neubrání slzám.

„Dva měsíce po její smrti mě dovolil zdravotní stav přijít na začátku prosince k hrobu na hřbitově. Byl to nesmírně silný emotivní okamžik. Až to epidemiologická situace dovolí, proběhne zádumší mše, kde dá celá rodina s nejbližšími mamince poslední sbohem,“ má jasno.

OTEC BYL V NEMOCNICI POVAŽOVÁN ZA HRDINU

Boj s covidem nakonec ustál i jeho otec, jenž nedávno oslavil 84. narozeniny.

„I on byl v kritickém stavu převezen na ARO do Zlína, covid mu zasáhl srdce a poté bojoval se zápalem plic. Strávil v nemocnici tři týdny a v 84 letech koronavir porazil! V nemocnici ho měli za hrdinu, že to ve svém pokročilém věku zvládl,“ je hrdý Roman Ordelt.

Přes všechny zkušenosti má v otázce očkování proti covidu jasno.

„Očkování vědomě odmítají jen lidé, co covid stále podceňují. Pokud se s tím nesetkají v blízkém okolí nebo na vlastní kůži, myslí si, že je nemoc hodně zkreslená a médii nafouklá. Říkají, mě se to netýká, já to nemůžu chytnout. Snad jim stále se zvyšující počet hospitalizovaných a obětí této zákeřné nemoci donutí přehodnotit svůj postoj k očkování,“ přeje si zvláště, když i několik jeho přátel tato nemoc citelně zasáhla.

„Kolega z ředitelství Barumky taky přišel o maminku. Spolupracuji s grafikem, kterému zemřel kamarád. Otec od rodiny, neměl ani padesát let,“ uvedl na dokreslenou tiskový mluvčí, který se už pozvolna dostává i do pracovního procesu.

Koncem roku se pomalu vrátil do dění v hokejovém klubu.

„Připravujeme jubilejní padesátý ročník Barumky, koncem května se pojede Rallysprint Kopná a snad i Rallye Tatry ve slovenském Popradu. Zatím pracuji na dálku na home office a dá se říci, že od března už bez omezení. Doufám, že situace kolem pandemie se zlepší a bude možný větší kontakt,“ přeje si na závěr Roman Ordelt.