Sám mezi profíky. Cyklista Vinklárek šokoval senzačním bronzem

Lepší byli pouze první Daniel Babor z Tufo Pardus Prostějov a stříbrný Tomáš Bárta (Topforex ATT Investments). Členové našlapaných týmů, které by mohly mít o přerovského borce zájem.

„Něco se domlouvá, nějaké schůzky. Doufám, že to klapne, někde se snad určitě domluvím,“ nechce zatím Vinklárek prozrazovat podrobnosti.

Týmová podpora by se ale mohla hodit. Úspěch na 164 kilometrů dlouhé trati je o to cennější, že Vinklárek jel závod sám. Tedy ne úplně. Doprovázel jej tatínek.

„Moc mi pomohl. Podával mi bidony a tak. Ale žádná rezervní kola, kdybych třeba píchl, to jsem neměl,“ přidal bronzový medailista další perličku.

Z triatlonu na životní závod

Ta zdaleka není jedinou. Účast na tak prestižní akci pro něj byla životní premiérou, až ve středu se navíc dozvěděl, že by na šampionátu mohl startovat. To už ale měl v sobotu domluvenou cyklistickou část triatlonové štafety v Majetíně, kterou odjel. Na nedělní závod tak dorazil až před startem. „Dostal jsem číslo a bylo to. Hodně narychlo upečená záležitost,“ směje se.

Že všechno dopadne až takovým úspěchem, to Františka Vinklárka nenapadlo ani v nejdivočejších snech. „Vůbec jsem to nečekal. Těšil jsem se, ani jsem nebyl nervózní. Neměl jsem žádná očekávání, šel jsem posbírat zkušenosti a užít si to,“ popisuje od září student Fakulty managementu a ekonomiky Univerzity Tomáš Bati ve Zlíně.

Jak si dojel pro bronz?

Trénuje v de facto amatérských podmínkách při škole a brigádách. Na startu se tak rozhodně necítil jako favorit. „Na startovní čáře jsem se rozhlížel a viděl kluky, které znám jen z doslechu. Říkal jsem si, že to je zajímavé. Na takovém závodě jsem nikdy nestartoval. Byl to pro mě nejrychlejší a nejdelší závod časově i vzdáleností,“ prozradil Vinklárek, který upaloval průměrnou rychlostí 44 kilometrů v hodině.

„První dvě kola se jela opravdu hodně rychle. Nečekal jsem, že bych mohl vydržet pět okruhů. Ve třetím kole se ale hodně zvolnilo, ostatní toho asi taky měli plné zuby. Ve čtvrtém se začalo závodit. Nastupovalo se, týmy se předháněly, já tam byl sám. Bylo to těžké, ale když jsem zjistil, že jedu páté kolo a pořád jsem neodpadl, řekl jsem si, že už bych mohl dojet do cíle,“ popisuje.

Na Hostýn a dolů šestadvacetkrát za sebou? Amatér zdolal Everest

Začalo být jasné, že rozhodovat by mohl až finiš, na který si věřil. „Sprinty mi docela jdou. Už ani nevím, jak se cílový sprint seběhl. Bylo to moc rychlé. Pohlídal jsem si v předposlední zatáčce nájezd z vnitřní strany a pak už mi to tak nějak vyšlo,“ pousmál se František Vinklárek.

Týmy na trati mají pochopitelně výhodu v rámci vzájemné výpomoci. Taktizování ale tentokrát mohlo nahrát do karet i Vinklárkovi. Rozhodovalo se totiž až v závěrečném sprintu skupiny třinácti Slováků a osmnácti Čechů.

„Myslím, že na tomto profilu trati mi to pomohlo. Nemusel jsem se ukazovat nikde na čele. Týmy to musely odtahat, protože jich tam byla opravdu přesila. Měly tam třeba deset, šest nebo pět závodníků. Já jsem tam byl sám. Snažil jsem se jet v balíku a takticky. Hlídal jsem si, abych zbytečně neplýtval silami,“ zmínil jezdec bystřického týmu.

Z cenné zkušenosti z prestižního závodu s elitou se tak stala obrovská motivace do další práce. „Už dlouho jsem se chtěl v cyklistice prosadit. Dělal jsem pro to maximum, ale šálek motivace není bezedný. Dlouho jsem motivaci neměl. Teď jí ale bude mnohem víc. Jestli přijdou nějaké změny, doufám, že mě do budoucna nakopnou,“ přál by si František Vinklárek.