Možná i proto, že stávající koncertní turné má být dle ohlášek a vlastně i názvu tím prý úplně posledním.

Na své si tedy přišli především diváci, kteří se těšili na osvědčené hity a tradiční aranžmá. Takových byla samozřejmě drtivá většina, o zájmu ostatně svědčí přesun z původně avizované sousední sportovní haly Novesta na větší plochu hokejového stánku. Plno nakonec bylo i tam, otázkou ovšem zůstává, jestli si koncert zasloužil cenovku těsně pod pětisetkorunovou hranicí.

Přinejmenším začátek koncertu totiž publikum zrovna doběla nerozpálil. Vstupní Mám na teba chuť kapela postavila nachlup stejně jako na živém CD vydaném už před sedmi lety, hned potom naopak následovaly o něco novější skladby, při kterých se starší ročníky (a že jich nebylo málo) trochu rozpačitě rozkoukávaly po hale.

Sama kapela na svém webu přiznává, že se – údajně po vzoru světových velikánů – uchýlila k tomu, že některé vokály takzvaně dubluje. V praxi to bohužel vypadá tak, že zvuk často připomínal spíš puštěné cédečko než živé vystoupení – o podivných momentech, kdy Habera drží mikrofon u pasu a přesto je ho slyšet, ani nemluvě.

Tohle všechno ale fanynky svým miláčkům stejně odpustí a třeba prastará vypalovačka Nároční, zhruba v polovině stopáže první výrazný vrchol středečního vystoupení, toho byla jasným důkazem. Skákali nejen nadšenci na ploše, ale na zpěvákův výslovný pokyn i celé ochozy.

Haberova komunikace s publikem vůbec stojí za zmínku: na jednu stranu se několikrát sám utopil v neúnosně dlouhých proslovech mezi písničkami, během nichž mu občas bylo špatně rozumět. Jenže jindy si halu stejně snadno omotal kolem prstu a všem bylo jedno, že lichotky typu „včera v Pardubicích to bylo super, ale vy jste ještě lepší" uslyší nejspíš už v pátek v obráceném gardu v Olomouci.

A zatímco on do hitovky Lietam v tom tiež umně zakomponoval aktuální kauzu hejtmana Ratha, hala mu naopak na objednávku ochotně uspořádala mexickou vlnu.

Vrcholný zážitek se ovšem přesto nekonal a neobstarala ho ani slibovaná laserová show, ani videoprojekce: první působilo obyčejně, to druhé pak místy dokonce téměř amatérsky. Koncertu navíc místy dost výrazně padal pomyslný dramaturgický řemen, za což ale mohli částečně i sami diváci. Například Pieseň pre nesmelých, jednu z mála v opravdu neoposlouchaném aranžmá a i s vydařenou a vkusnou animací na plátně, totiž doslova odzívali.

Oživení pak přinesly až Krátke lásky, skladba, při které si znovu naplno zazpívalo i publikum a pak už se blížilo finále, jež přece jen překonalo laťku průměrnosti. Určitě s Malou nočnou búrkou, asi nejrockovějším kusem večera, a pak při Držím ti miesto, kterou by v koncertním podání Teamu snad vzali na milost i rockoví fajnšmekři v britském Glastonbury.

Že se tím bude i končit, nevěřil samozřejmě nikdo, kapela také čekání na přídavek sympaticky nehrotila a Habera navíc publiku hned velmi zdvořile poděkoval, což se rozhodně cení. Krom toho se v nastaveném čase hrály dost možná vůbec nejpodařenější kusy.

Sympaticky akusticko-komorní podoba kdysi trochu nudně zaranžovaného popěvku Jeden kabát, jedna koža jedna tvár nejdřív leckoho zaskočila, ale ve finále si všechny získala, v úplně závěrečné a povinné Reklamě na ticho pak kapela dokázala – paradoxně až na svém nejohranějším kolovrátkovém hitu – nečekaně setřást příchuť rutinérsky odehrané show, a ta dostala konečně očekávané grády.

Sečteno a podtrženo tedy s odřenýma ušima za dvě mínus. Věrné příznivce Team určitě nezklamal, nových si na druhou stranu moc nezískal. Snažit se o to ovšem nijak zvlášť nemusí, protože těch skalních má jak vidno pořád dost. I proto se dá nejspíš s úspěchem pochybovat o tom, zda letos přijeli Habera a spol. do Zlína opravdu „úplně" naposled.