Otevřená Evropa: V situaci

V situaci

Autor: Jan Jindřich Karásek, Uherské Hradiště
Škola: Gymnázium Uherské Hradiště

Dva muži sedí v kavárně. Je to ten typ kavárny, kde mají kostkované kachličky místo podlahy a vpravo do vchodu je velký svítivý jukebox, aby se náhodou nestalo, že by hrála muzika, která vám nevyhovuje. Ale nakonec se vždycky nějak stane, že právě taková hudba hraje, protože do něj peníze většinou dávají lidé s absencí jakéhokoli vkusu. Stmívá se. V místnosti se rozsvěcuje světlo, které se šíří ze stropu z velkých žlutých žárovek a odráží se od příjemně nenápadných šedých stěn. Dva muži sedí naproti sobě u starého dřevěného stolu. Takového, který vypadá, že toho zažil víc než oba muži dohromady. Každý z nich má před sebou velký bílý hrnek černé kávy. Jeden z mužů má pěstované vousy a druhý je hladce oholen. Jsou to přátelé, kteří si spolu po práci sedli, aby si popovídali.

„Ta káva je dobrá, co?" zeptal se muž s vousy a napil se.
„Měl jsem i lepší," odpověděl naproti sedící.
„Co máš dnes ještě v plánu?"
„Nejspíš si udělám nějakou večeři. A možná se podívám na nějaký film. Ty?"
„Chceme si s Evičkou projít fotky z dovolené."
„To zní hezky."
„Jo, to bude fajn."
Chvíli nastalo ticho. Oba se zamýšleli, o čem by si vlastně rádi povídali.
„Hrajou tu docela dobře, co?" řekl nakonec oholený muž a přerušil tím tak ono pracně budované ticho.
„Jo, před chvíli pouštěli takovou tu starou bluesovou písničku."
„Jakou?"
„Ty víš. Takovou tu du-du-du-du-da-da-da."
„Netuším."
„Ale víš. Tu, jak se v ní pořád střídá kytara a saxofon a nikdy nehrajou dohromady."
„Pořád nevím."
„Je to od toho – toho, no, toho," začal větu a nedokončil. „Nikdy si nevzpomenu na jména, když je to potřeba."
„Čekals tu dlouho?" zeptal se nakonec, aby se přestali bavit o té neurčité písničce.
„Ani ne. Přišel jsem a poslouchal z jukeboxu tu písničku a předtím ještě jednu, takže to mohlo být tak deset minut."
„Hele, teď jsem četl, že je u nás skoro nejvíc imigrantů v celé Evropě."
„To je teda síla."
„Štve tě to?"
„Štve mě to strašně. Ty vole, vždyť tu nejsou původní, jestli víš, jak to myslím."
„Hele, většina z nich vůbec nemá na výběr."
„Ale pak tu jenom kazí život nám, co tu jsme odjakživa. Berou nám práci, nebo ji zas vůbec nemají. Mají si žít tam, kde jsou, chápeš?"
„Ti lidi ale často ten domov právě ztratí. Musejí utéct. A navíc…"
„Hele, nejsem rasista, ale…"

Díváš se svýma očima na vesnici v Africe. Jsi otec a manžel a chodíš sem a tam. Ruce se ti třesou. Přemýšlíš a myšlenky ti přechází sem a tam. Jakou hodnotu pro tebe má vlastní domov? Je pro tebe tohle místo důležitější než bezpečí tvé rodiny? Přeješ si ze všeho nejvíc, abys v téhle situaci vůbec nebyl. Jak se tohle stalo? Jak sis tohle zasloužil? Co jsi dělal, že tvou jedinou možností, jak zachránit sebe, své dítě a manželku, tvou dlouholetou lásku, je utéct na lodi. Od svých přátel. Pryč ze své vesnice. Každý den je naplněný nejistotou, jestli zrovna sem nepřijedou povstalci. Jestli vás do jednoho nepostřílí. V hlavě vidíš obrazy toho, jak před tebou zastřelí tvou ženu. Nebo ji znásilní. Že z tvého dítěte udělají otroka. Dětského vojáka. Všechno to vidíš a děsí tě to. Třesou se ti ruce. Víc a víc. Chceš s tím něco dělat, ale nevíš co. Nepřestávají. Kde je tvoje odvaha tomu čelit? Kde je tvoje proslulá bojovnost. Ale zbraně nemáte. Ty víš, že proti tomu bojovat nemůžeš. Už jsi slyšel o tom, co se stalo v okolních vesnicích. Díváš se na oblohu a vidíš letícího ptáka. Ze všeho nejvíc by sis v tu chvíli přál být jím a jen letět. Nemuset čelit lidství. Bože, potřebuješ být blízko ní. Jí věříš. V tvojí ženě máš jistotu a bezpečí. Chceš být se svou rodinou. A proto víš, že musíš jednat. Že je musíš odsud dostat pryč. V tu chvíli si vzpomeneš na muže, který ti nabízel odvoz do Evropy. Nevíš, kde to je. Nebo jak to tam vypadá. Ale víš, že je tam dobře. Že je tam bezpečí. V tvé hlavě je to ráj.

Bereš celou svou rodinu. Žena vás sbalila. Všechno co je nutné. Díváš se na ni. Ona se dívá na tebe. A oba víte, že je to to nejlepší rozhodnutí. Musíte tomu věřit. Vyrážíte v noci, aby se vás nikdo na nic neptal. Nalodíte se společně s dalšími stovkami uprchlíků. Dnes je den odplutí. A když už jste na vodě a plujete vstříc té bájné Evropě, o které jsi tolik slyšel, držíš svou ženu v náručí a myslíš na vaši budoucnost v nové zemi. Těšíš se. Bojíš se. Díváš se na své děti a víš, že to děláš všechno pro ně. Viděl jsi je vyrůstat. A sám jsi s nimi rostl. Udělali tě lepším člověkem. Ty po sobě zanecháš. Chceš, aby měli co nejlepší život. Největší šanci.

A ráno vidíš denní světlo a díváš se na moře a myslíš na své dětství. To tajemství, kterým bylo úplně všechno. Okolo plující lodi se dělají pravidelně vlny. Voda stříká do všech stran. Myslíš na stará dobrodružství. Lezení po stromech. Klukovské rvačky. Objevování okolí. Myslíš na to, jak všechno bylo jednoduché. Jak s první láskou přicházela jen radost. Jak to bylo jednoduché. Jednoduché a krásné. A teď vidíš, že máš před sebou spoustu rozhodnutí. A nevíš, jestli jsi připraven.

Vylodíte se ve Francii. Ale nikdo z vás nemá občanství. Ani neumíte francouzsky. A nikoho tam neznáte, krom těch lidí, s kterými jste na lodi. A tak jdete s nimi. Nastěhujete se do ghetta. Jsi v té zemi nelegálně. I tvá rodina je tam ilegálně. A ty nevíš, jak teď začít právně žít. Chceš pracovat a vydělat peníze, ale neumíš mluvit jejich jazykem. Ani nemůžeš ukázat své doklady, protože je nemáš. Držíš svou ženu za ruku a přemýšlíš, kam dál. A víš, že musíš být připraven.

„Takže chápeš, že mě to rozčiluje. Prostě tady nemají, co dělat. Tohle je naše místo. S těmi tvými sluníčkovými názory by tahle země skončila nakonec úplně v jejich rukou."

A pak se ti dva muži ještě chvíli hádali. Za zvuků rock'n'rollu z jukeboxu. Dopili kávu a dohodli se na tom, že se nedohodnou. A oba šli domů. Ale jednoho z nich zítra čekala práce, kam chodí každý den. V Evropské Unii. Věděl, že tam ze své pozice něco může změnit. Snažil se pomoct uprchlíkům. Snažil se, aby všichni měli v Evropě domov. Bylo jich tam víc. A společně chtějí lepší budoucnost.