Těmito slovy odpovídala v anketě cestovatelského magazínu půvabná Řekyně na otázku reportéra, co ví o České republice. To mi tedy ranní káva pěkně zhořkla v puse.

Jen o několik hodin později přišel šéf naší diplomacie s prohlášením, že bychom těch devadesát miliard přece jenom do společného evropského balíku měli dát. Že země postižené krizí je fakt nutně potřebují. Že jim můžeme naší finanční injekcí vytrhnout kýžený trn z paty. A že vlastně ty peníze stejně dostaneme za dva roky zpět na dotacích. Prý je to jediné adekvátní řešení.

Tak já bych si dovolil navrhnout jiné. Rád pomohu. Rád chvíli oželím peníze na výstavbu dálnic, stavbu škol či důchody. Stejně jako většina průměrně smýšlejících obyvatel naší země odmítám házet hrách na zeď. Takže dejme peníze Řecku, Itálii i dalším státům. Ale, ať se mají tak „špatně“, jako se máme my. Čtrnácté a patnácté platy nechť sviští do říše snů, v pracovní době ať zaměstnanci skutečně pracují a nikoli užívají ranní, polední či podvečerní siestu a na trhání lístků u vstupného bude také stačit jeden člověk. To je totiž v těch zemích, kde se žije „špatně“, úplně normální.

Martin Nevyjel, divizní šéfredaktor