Australský podnikatel Aron D’Souza navrhuje, aby byl ve sportu povolen doping. Chce uspořádat hry, kde by mohli soutěžit sportovci bez (poněkud ponižujících) kontrol. Je to šílenství nebo smělá vize? 

Vraťme se kousek do minulosti. Vyhlíží to už jako pravěk, leč je to tak. První profesionální sportovci směli startovat až na Olympijských hrách v roce 1988. Zprvu jen tenisté. Ještě o něco dříve, za časů legendárního předsedy Mezinárodního olympijského výboru Averyho Brundage, byla zakázána a potírána i sebemenší reklama na hrách.

Borci, kteří si něco jako vedlejšák vydělali, měli nálepku psanců, byli vyškrtnuti z výsledků a přišli o medaile. (Jako dnes ti, kteří dopovali.) 

Dnes, když jsou až na nepatrné výjimky profesionálové všichni a berou za umístění peníze, vypadá minulost jako hloupost. Proč neudělat z olympiády velký byznys, když to všem přinese zisk? Sportovcům, pořadatelům, národním svazům i divákům? Reklama k tomu přece patří. 

A doping? Vědecké týmy si moří hlavy, aby vynašly podpůrné prostředky, které nejsou na seznamu zakázaných látek. Vždycky je to na hraně. Jeden sportovec je odhalen jako lump, jiný, který se napil téměř stejného koktejlu síly, je slaven jako hrdina.

Jenže jsou tu i silná proti. Doping může vážně a trvale podlomit zdraví. A je zneužíván státem řízenými organizacemi, jako tomu bylo v bývalé NDR a současném Rusku. 

Vezměme to jinak. Jak by vypadal rock bez alkoholu a drog? Patrně by vůbec nebyl. Hvězdy podstupují riziko, protože stejně: „nikdo to tu nepřežije“. Někdo jako autor tohoto výroku Jim Morrison, Sid Vicious či Amy Winehouse a další umřou v magických sedmadvaceti.

Jiní, kteří mají víc štěstí a možná i disciplíny, koncertují v osmdesáti, jako Rolling Stones. Mají však všichni právo riskovat a vylepšovat svůj výkon, jak uznají za vhodné. Ostatně není to jen o rocku. Bez Poeova chlastu a Baudelairova hašiše bychom nečetli úžasné básně, a to mluvím jen o dvou za skoro všechny básníky a básnířky. 

Návrh povolit doping ve sportu tedy není tak bláznivý, jak se na první pohled zdá. Za diskusi určitě stojí. Podle všeho však přichází pozdě. Umělá inteligence stejně vytvoří virtuální sportovce, kteří budou lepší než ti skuteční nadopovaní. A nikdo nepozná, kdo je živý a kdo jen obraz.