Kdyby mi někdo v dubnu řekl, že to potrvá jen pár měsíců a společnost bude ještě více rozpolcená, než byla před první vlnou pandemie, nechtěl bych tomu věřit. Ale asi bych si tu možnost dokázal připustit. Co je však naprosto absurdní, že jsme v sobě onu jednotu nenašli ani nyní, když je krize ještě hlubší než v jarních měsících.

Kdeže je doba, kdy jsme společně zpívali Není nutno, kdy jsme tleskali lidem v první linii, kdy jsme pro lidi v první linii a nejohroženější skupiny šili zcela zadarmo roušky?

Doba, kdy jsme se navzájem podporovali a říkali si, že to společně zvládneme, když v tom budeme všichni společně. Ta doba se zdá být tak moc vzdálená, jako by byla jen výplodem fantazie. Stává se z ní pomalu legenda.

Jak víc ovšem ukázat sílu společnosti, když nejsme schopni táhnout za jeden provaz? Jak jinak ještě chceme dokázat vlastenectví, když nebudeme podporovat autority, vážit si význačných lidí ve svém okolí?

Jak má vláda pevně držet otěže moci, když ztrácí důvěryhodnost a sama si pod sebou podřezává větev nedodržováním opatření, které sama nařídila?

Na tyto otázky si musí každý odpovědět sám. Místo toho, aby zpochybňoval čísla nakažených a hospitalizovaných, místo toho, aby odsuzoval ty, kteří míří na testy a místo toho, aby hledal konspirační teorie o smrtících rouškách, nechť pouvažuje o tom, zda a jak by konkrétně on sám ještě zachránil společnost.

Už to vypadalo, že dokážeme být vlastenci i v jiné době, než při sportovním úspěchu. Zdá se však, že nikoliv. Ba naopak, národ se ještě více rozpadá, tříští a sjednotit jej bude trvat. Pokud se to ještě někdy a někomu podaří, když se to nepovedlo ani smrtícímu viru.