Velká očekávání, a ještě větší frustrace – tak jsem se v posledních dnech cítil. První polovina olympiády našim sportovcům nevyšla, a mě to docela vysálo. Namísto abych energii získal, ztratil jsem klid letních dní i schopnost soustředit se na psaní. Myslím, že v tom nejsem sám.
Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel
Jsem celoživotní sportovec, čímž spíše vybočuji ze zástupu českých spisovatelů. Mnohokrát jsem se dokonce setkal s názorem, že tvůrčí umělecká činnost je s aktivním závoděním neslučitelná. Spisovatel s vysokými aspiracemi by přece měl sedět v té své zatuchlé jeskyni a utkávat se se svými démony. Nevylučuji, že i to je pro někoho cesta. Jenomže mojí duši se líbí ve zdravém těle, o které sportem pečuji.
Nepřetržitý tok sportovních přenosů
Mnohem složitější je odpovědět na otázku, jestli stojí za to sport sledovat. Přece jen, současný globální svět nabízí prakticky nepřetržitý tok sportovních událostí, který může člověka připravit o jeho autentický život, a zcela jej pohltit.
Udržet si tu správnou míru bývá i pro mne nesnadné. Jakmile totiž jednou na tohohle koně nasednete, těžko se z něj sesedá. Být zároveň aktivním sportovcem je však významnou polehčující okolností. Sport pak můžete vnímat sítem vlastních zkušeností a prožitků.
Davově sledované sportovní milníky jako Nagano nebo letošní mistrovství světa v Praze jsou fenoménem samy o sobě, ty bych v této souvislosti vynechal. Jsou to vrcholy rezonující v kolektivním vědomí i nevědomí národa. Přičemž český národ je dost velký na to, aby alespoň občas nějakého takového milníku dosáhl, ale zase dost malý na to, aby takové chvíle byly vzácné až dějinotvorné. Olympiáda pak má tu úžasnou vlastnost, že vynese na světlo i sporty, které jinak sílu hýbat společností nemají.
Napojit se na energii
V mém aktivním sportování, které se nikdy neodehrávalo na vrcholové úrovni a vždy v něm šlo nanejvýš o mé osobní cíle, prožitky a mezníky, stejně jako o skvělý pocit ze svého těla a kondice, hrálo vždy nějakou roli i diváctví. Anebo jakési energetické napojení na sportovní události, které pro mne byly významné. Když desetibojař Tomáš Dvořák tvořil v létě roku 1999 fantastický světový rekord v desetiboji, běžel jsem zrovna svůj oblíbený okruh na chalupě v jižních Čechách. A jeho energie, na kterou jako bych byl napojený, mne doslova nesla. Podobně když v roce 2003 Martin Koukal překvapivě vyhrál 50 kilometrů v běhu na lyžích na mistrovství světa 2003. Nelze zapomenout na energii, která do něj tehdy vstoupila a nesla ho k vítězství. Když sportujete, umíte do proudu té energie vstoupit. Umíte prožít i dokonalý tenisový úder a pak ho na kurtu po svém zkusit.
Velká malá vítězství
A tady se dostáváme k tomu, co je na sportu univerzální. Že totiž vedle několika velkých vítězství na mezinárodním poli, která jsou spíše vzácná, jsou tady tisíce a miliony těch malých, neméně cenných. Je to podobné jakos cestováním do hor: každý nezdolá osmitisícovku, ale úplně každý může zdolat svůj osobní vrchol. A pokud si správně nastaví laťku schopností a míru náročnosti, prožije i podobné emoce.
Emoce jako koření literárních příběhů
Jako spisovatel s těmi emocemi pracuji. Na dobrodružných cestách nebo při náročných sportovních výkonech je prožiju, a potom je příležitostně navěsím na některého ze svých literárních hrdinů. Ovšem v úplně jiných situacích, místech a časech. Emoce a pozorování vnitřních procesů si nosím z cest a závodů ke svému psacímu stolu jako jakési koření, jež pak přisypávám do svých příběhů.
Čisté diváctví a fandovství, bez vazby na osobní aktivity, takovým kořením není. Prožitky, které přináší, jako by byly vypůjčené. A kromě toho, ne vždycky se sportovcům daří. Úspěchy sice mohou přinést náhlé přívaly radosti, avšak stejně tak ne-úspěchy přinášejí zklamání a útlum. Vidíme ostatně tu frustraci, kterou si někteří vybíjejí na sociálních sítích. Sportovní idol, který zklamal, se stává až objektem nenávisti. Nepřinesl totiž do života televizního závisláka očekávanou dávku radosti.
Chroničtí sledovači sportovních přenosů jako by žili na kapačkách. A co víc, budoucí sportovní akce se jim stávají náhradou životního směřování. Kdyby žádná další sportovní událost v dohledu nebyla, zůstalo by prázdno. To se ale v současném světě nemůže stát – pořád něco je. Mistrovství toho a onoho, světový pohár, liga… Světélka majáků dláždící bezesmyslný život závislých.
Záleží na tom, co se odehrává v nás
Máme za sebou další olympiádu. A jako i ty předešlé, byla pro někoho úžasná a pro někoho strašná. Propojila nás s celým světem, s mladostí, s okamžiky zmarui štěstí. Některým energii dala, jiným, mezi které jsem patřil i já, ji vzala. A jak už to bývá, to, co k nám s olympiá-dou přichází z vnějšku, není ze své podstaty pozitivní ani negativní. O pozitivitě nebo negativitě se rozhoduje teprve ve chvíli dopadu do našeho osobního mentálního pole. Jestli si z toho odneseme něco skvělého, anebo jestli to prohloubí naši osobní krizi, záleží na tom, co se odehrává v nás.
