První listopadová sobota přála výletům, i těm na kole. A tak jsem vyrazil do pětatřicet kilometrů vzdáleného Rakovníka. Bylo jasno, slunce lehce hřálo a vítr nefoukal. V takovém odpoledni cítíte, jak s čerstvým vzduchem dýchátei radost z toho, že jabloně u cesty míjíte čtyřikrát rychleji než při chůzi, a přitom se pořád můžete kochat krajinou. Mezi Družcem a Žilinou to sice není Vysočina ani Šumava, ale pěkně je tu taky.
Za Družcem mě předjel cyklista na silničním kole. Šlapal strojově přesně, jel výrazně rychleji, ve výrazně větším předklonu. Ale zdálo se být vyloučeno, že by se výrazněji zajímal o to, kudy jede.
Ze sportovců, kteří mě často míjejí v obou směrech, mívám dvojlomný dojem: Jako lidé soustředění na výkon mají můj respekt, ale zároveň připomínají „koně s klapkami na očích“, jak říkávala má babička. Mám pocit, že všichni ti rychlíci na silničních kolech jsou v tréninku, nehledí vpravo ani vlevo, jen vpřed. Ale třeba se u mnohých pletu, říkám si.
Z úvahy mě vytrhla sprcha z ostřikovačů, kterou mě opláchl řidič předjíždějícího černého golfu. Zavoněl jsem si jako louka, ale v duši mě to neosvěžilo. Skoro už mi vystřelila ruka se vztyčeným prostředníčkem, když mě napadlo, že se třeba pletu, že šlo jeno smolný souběh okamžiků a že ten golfista nemusí být idiot. V příští chvíli ale osprchoval i koně s klapkami na očích. Ten však jede stále svým strojovým tempem, s hlavou skloněnou a pohledem vpřed. Možná si taky myslí, že to byla náhoda, a ne zlomyslnost. Nebo si taky nemyslí vůbec nic, napadne mě, a hned mám vztek na oba.
Rád bych dojel šmejda v autě, chytil ho pod krkem, prolil mu bidonem palubní desku a ještě ho usadil bonmotem jako Belmondo. Ale jak projíždím vsí, kde bych možná mohl jeho golf zahlédnout, má jistota mě opouští a říkám si, zda se v sobě nepletu. Neodbytné myšlenky mě zaměstnávají už po zbytek cesty.
A když přijedu do Rakovníka, celé město tone v nesnesitelné jarní vůni, která vychází z fabriky Procter & Gamble.
