Osmatřicetiletý sympaťák se s jistotou šine po silnici, která je hlavní spojnicí mezi Vsetínem a Zlínem. Pohybuje se rychlostí kolem třinácti kilometrů v hodině. Míjí ho jedno auto za druhým, musí to být nepříjemný pocit, zvlášť když se kolem vás přežene třicetitunový kamion.

„Je to hazard, v plném provozu. Ale jinak to nejde. Pokud je možnost, jezdím po chodníku, ale v Rokytnici v závěru sídliště končí, musím na cestu. Je fakt, že řidiči jsou ohleduplní a jak jste si mohl všimnout, objíždí mě velkým obloukem,“ usmívá se Tomáš.

Raději na vozíku než autem

Cestou domů si povídáme o tom, jaké nástrahy vozíčkáři zdolávají, jaké komplikace přináší zima a také jak covid změnil vozíčkářům život. „Pracuju v Naději, máme tam auto na převoz i další organizace na Vsetíně dokážou přepravit postižené. Ale já raději jezdím na vozíku. Cesta do práce mi trvá asi deset minut, jsem na čerstvém vzduchu, po cestě potkávám známé, když je čas pokecáme. Je to pro mě i příležitost ke komunikaci,“ svěřuje se.

Město už je podle něj relativně pro tělesně postižené dostupné. Sem tam se najde adrenalinový sjezd, či nájezd, který se sto třicet kilo vážícím vozíkem nepřeklene. Pořád jsou tu ale obchody, kam se nepodívá, protože se do nich nedostane. Katastrofou zůstává Dolní náměstí. Špatný povrch a následné otřesy mu způsobují kruté bolesti a svalové křeče.

Tehdy bylo mínus dvacet

Občas se při cestě po městě nevyhne napínavým okamžikům. „Jednou mě řidička přehlédla na přechodu. Začal jsem zuřivě mávat a naštěstí jsme se nesrazili. Málem už jsem ji měl ve stupačce. A ty cesty po hlavním tahu mezi auty to je občas na hraně. Světla vozíku jsou hodně nízko, chápu, že kamioňáci je můžou přehlédnout. Proto si za snížené viditelnosti ještě oblékám reflexní vestu. Nejhorší je to v zimě. Před dvěma lety byly čtrnáct dní dvacetistupňové mrazy. Pořádně jsem se navlekl, nasoukal do speciálního spacáku a nevynechal jsem ani jeden den,“ říká hrdě.

Bude to už dvacet let, co Tomáše osud upoutal po úrazu na invalidní vozík. Je to jeho jediný dopravní prostředek. Řidičský průkaz, který kdysi měl, už podle něj propadl. Krom delších výletů, při kterých využívá dopravních služeb vsetínských organizací, se bez svého dvoukolového pomocníka nikam nevydá. Do práce to má necelé tři kilometry. V létě ale za den klidně najede i deset kilometrů.

Po sedmi letech může žádat o nový vozík a bude to právě letos. „Není to jen tak, k výrobě se musí všechno přesně a pečlivě spočítat, aby naprosto seděl na mé tělo. Počítám, že po třech letech budu kupovat novou baterku. Teď mám dojezd šestatřicet kilometrů a nabíjím co dva dny. Kapacita už jde dolů,“ konstatuje.

Covid je velký byznys

Tomáš se nevzdává ani v dnešní podivné době. Připouští, že pandemie ho připravila o spoustu zážitků. Má rád kulturu, setkávání, za normálních okolností jezdí na koncerty, veletrhy a další akce. Na druhou stranu dnešní doba nabízí pohodlná řešení z tepla domova, hodně věcí třeba na úřadech dokáže vyřídit, aniž by vyjel z bytu.

Na začátku pandemie musel zůstat dva a půl měsíce doma a nemohl do práce. „To byl masakr. Kdybych byl normální zdravý člověk, díval bych se na to jinak a jinak bych se také choval. Já jsem totiž rebel. Spoustu nařízení bych asi neřešil. Ale tím, že pracuju v organizaci, kde pomáháme zdravotně postiženým, respektuju pravidla,“ vyznává se.

„Covid neberu na lehkou váhu. Uvědomuju si více umírajících lidí, ale podle mě je celá ta věc jeden velký byznys. A hlavně, už to trvá dlouho,“ uzavírá Tomáš Hajda, vozíčkář, který ač sám postižený, den co den podniká dobrodružnou cestu za jakéhokoli počasí do Naděje. Aby sám pomohl a dával naději ostatním postiženým.