I přes všechny peripetie a různě vážná zranění od modřin přes naraženiny, zlomená žebra až po zlomenou páteř, která ji dokonce upoutala na invalidní vozík. Koně jsou zkrátka jejím osudovým životním partnerem. Se všemi radostmi i strastmi.

Vždy se dokázala vrátit do sedla

„Na koni jsem jezdila odmalička. Seděla jsem na něm vždy, když k nám přijeli orat brambory. Rodiče doufali, že mě to přestane bavit. Marně. Na zemědělskou školu mě ale nepustili. Měla jsem až příliš dobré známky. Zemědělku jsem si nakonec stejně dodělala,“ říká Karla Gabrielová, úspěšná sportovkyně westernového ježdění.

Než se ale dostala k westernu, urazila dlouhou cestu. Začínala původně jako jezdkyně parkuru. Pak ale přišel pád, zlomená žebra a několik dalších přidružených poranění. Ježdění byl z ničeho nic konec.

„Zjistila jsem, že už dál jezdit nemůžu. Na delší dobu jsem opravdu přestala. Až jsem jednou potkala kamarádku, která mě pozvala na projížďku. Já souhlasila,“ vzpomíná Gabrielová.

Návrat do sedla nedopadl podle představ.

„Spadla jsem, kůň na mě. Zlomila jsem si páteř. Skončila jsem na invalidním vozíčku,“ uvádí Gabrielová, matka dnes téměř dospělého 17letého syna.

„Neměla jsem motivaci vstát a chodit. Až mého tehdejšího přítele napadlo, že mi koupí hříbě,“ prozrazuje.

A zatímco jiný by si po trpkých zkušenostech držel od koní odstup, pro Karlu se její hříbě stalo motorem a důvodem vstát a postavit se opět na vlastní nohy. Rodiče tomu nemohli uvěřit.

„Mám toho koně dodnes. Je mu už 26 let. Poznamenala jej smrt maminky při porodu. Odkojen byl z flašky. Takže k lidem chová velkou náklonnost,“ ukazuje na jednoho koně pasoucího se na louce.

Nejenom že vstala z vozíku, ale začala i znovu jezdit. Tentokrát se dala na westernové ježdění. Začala se psát nová kapitola jejího života.

Chytání dobytku je zajímavější

„Western? Je to ježdění na amerických plemenech. Ti mají přizpůsobený chod. Kovbojové potřebovali zvíře, na kterém by mohli sedět celý den a nebyli z toho celí rozlámaní. Americké plemeno je nižší a má svalnatější nohy,“ popisuje Karla poblíž stojícího hřebce.

A právě to Gabrielové vyhovuje. Ladnější chůze a pohodlnější posed je pro Karlu, která stále trpí trvalými následky po úrazech, méně namáhavé.

Lidem se při vyslovení pojmu westernové ježdění vybaví rodeo, lasování, závody kolem tyčí, chytání dobytku. Ale to zdaleka není všechno. I v rámci westernu jsou drezúrní disciplíny. A právě v těch Karla Gabrielová kraluje.

„Nedělám si iluze. Lidi se přijdou podívat na to, jak se po vás válí býk. Chtějí vidět, tu akci. To, že tam krásně projedu, překonám nějakou překážku vás možná bude bavit jednou,“ přiznává si Gabrielová.

„Diváky při závodech tvoří jen členové týmů jezdců a maximálně nějaká maminka s děckama, která se přijde na chvíli podívat,“ říká ze zkušeností Gabrielová. Ani absence ovací plného hlediště ji neodradí. Dělá to protože chce.

Čas strávený s koněm je důležitý

Ačkoliv má trofejí a ocenění doma celou místnost, tvrdí, že závod neovlivňuje jen forma a umění jezdce. Je to souhra několika šťastných okolností.

„Je tam hodně aspektů, které závody ovlivňují. V první řadě se musí vyspat dobře kůň, pak jezdec. Musí to dát nějak dohromady, sladit se. A když je to disciplína, do které se vám plete ještě třeba tele, tak nesmíme zapomínat, že se musí vyspat dobře i ten dobytek,“ směje se Gabrielová, která přistupuje ke všem soutěžím s nadhledem.

„O nic nejde. Když nevyhraju, tak nevyhraju. Takových závodů ještě bude,“ říká Karla Gabrielová.

Velkou roli v tom, že se dokáže naladit jezdec a kůň na stejnou notu, podle Gabrielové hraje i vzájemný budovaný vztah s koněm.

„Spousta lidí si to neuvědomuje. Zaplatí si hodiny ježdění a vše ostatní je nezajímá. Jenže tu důvěru a vzájemné pouto si budujete tím časem, který s koněm strávíte,“ míní ze zkušeností Gabrielová.