Úvodem se nemohu nezeptat na novou slovenskou prezidentku. Držel jste Zuzaně Čaputové palce?
Přiznám se, že jsem jí fandil. Navzdory tomu, že politice nerozumím a nemám nejmenší zájem se jí zabývat. Sledoval jsem i pár televizních rozhovorů, ve kterých mě paní Čaputová velmi zaujala svými názory. Líbí se mi, že máme za prezidenta ženu – něžnou dámu, která by mohla právě svou jemností dát do kupy celé naše politické spektrum. Chci tomu věřit. Jsem na její straně a doufám, že s takovým člověkem v popředí se vše obrátí k lepšímu.

Mně by se jako slovenská prezidentka líbila i paní Magda Vášáryová, která kandidovala před deseti lety. Čím to, že je vaše země připravena na ženu v nejvyšší funkci až teď?
Na to vám neumím odpovědět. To je téma, které jde mimo mě.

Slovenská republika zažívá bouřlivou dobu. Skandály spojené s podnikatelem Mariánem Kočnerem a úkladnou vraždou novináře Jána Kuciaka, kterou si měl objednat, otřásly důvěrou v politiky a vedly k pádu vlády. Nemáte jako umělec potřebu se k tomu vyjádřit?
Bojím se, že v této sféře nejsem kompetentní. Abyste mi rozuměl: já si myslím, že k tomu se může seriózně vyjádřit jen ten, kdo velmi důsledně sleduje politické dění. Nestačí sem tam něco zaslechnout a hned si dělat názor. To by podle mě nebylo smysluplné.

Jaký hit Richarda Müllera máte nejraději? Hlasujte v ANKETĚ pod rozhovorem.

Vývoj těchto událostí všichni sledujeme s hrůzou. Jak se nyní na Slovensku cítíte? Máte pocit, že je všechno jinak?
Zdá se mi, že dojde k nějaké změně. Ale nejsem si úplně jistý, jestli mám chuť o tom hovořit.

V červenci vás české publikum může vidět na festivalu Benátská! v Liberci, kde budete spolu s Karlem Gottem jedním z headlinerů. Vystoupíte s desetičlennou skupinou, což je po dvou deskách s vokálním souborem Fragile mírná změna. Baví vás střídat různé formáty?
Jistě, zrovna nedávno jsem dostal zajímavou nabídku od našeho prominentního rappera, tak jsem zvědavý, zda se nám podaří něco udělat. Nebráním se ničemu, momentálně je ale všecko otevřené.

Tentokrát používáte i dechy. To mi k vám sedí, vy jste totiž na česko-slovenské scéně jedním z mála zpěváků, kteří v sobě mají soul. Bavilo by vás obklopit se celým orchestrem?
Samozřejmě. Tyhle úvahy ale zatím nemají konkrétní rozměr. S výjimkou mé aktuální kapely, která je rozsahem relativně větší, než jak to obvykle bývá.

Osobně vás považuji za velký hlas. Vy jste však šel proti tomu, s každou další deskou ubíráte na efektnosti, oprošťujete se od manýr. Podobně jako Michal Prokop jste se propracoval k civilnímu projevu.
Máte pravdu, komorní poloha mi sedí a rád tím směrem kráčím. Při některých našich vystoupeních hrajeme na pódiu jen dva nebo tři. Ale koncerty s větší sestavou, kde je všechno perfektně nazkoušené, mají také velké kouzlo.

Před pár lety jste se zpěváky z Fragile připravil projekt s názvem Hlasy, založený na tom, že se nepoužívají nástroje a vše se hraje takzvaně „na hubu“. Nebál jste se, že když zůstanete na scéně jen sám se svým hlasem, nebudete se mít o co opřít?
Ne. To byste nevěřil, co ty jejich hlasy ze sebe vydají. Fragile je opravdu silná sestava skvělých muzikantů a já jsem ani na chvíli nezažil strach, že bych se neměl čeho chytit.

Překvapilo vás, co všechno se dá s vašimi písněmi dělat?
Velmi. Sice jsem věděl, do čeho jdu, ale i tak mě potěšilo, jak pestré aranže se dají vymyslet, i když jde „pouze“ o hlasy.

Na podzim chystáte turné Šansony a jiné písně, na němž vás doprovodí Michael Kocáb a Ondřej Soukup. Mimo jiné oprášíte skladby, které jste natočil na album dvojice Hapka–Horáček V penziónu Svět z roku 1988. Je stejné zpívat je dnes, nebo jste k nim musel najít jiný klíč?
Ty písničky jsou nadčasové, tak jako mnoho jiných melodií a textů pánů Petra Hapky a Michala Horáčka. Platí to i o písních z Citové investice, dalšího projektu, na kterém jsem s nimi dělal. Například Pod plynárnou nebo Kurt Vonnegut. To se dá zpívat kdykoliv a kdekoliv.

Richard Müller - Julia Roberts

Rozumím tomu dobře, že jste už dlouho nenapsal nic vlastního?
Ano, rozumíte tomu dobře. Studna vyschla. Nevím, na jak dlouho, doufám, že se ten pramen znovu objeví, ale momentálně ani kapka… Já jsem navíc poměrně líný člověk – a když jsem po letech zase objevil svého starého přítele, textaře Petra Uličného, rád jsem mu tuhle starost přenechal. Ten člověk píše fantasticky, před třemi roky jsme spolu udělali celé album. Jmenovalo se 55.

S čísly a věkem operujete na více albech. Viz názvy 33, ‘01, 44. Jsou pro vás tyto cifry důležité?
Pomáhají mi vzpomenout si na období či situace, ve kterých dané písně vznikaly. Ale spíš bych řekl, že je to hra.

Spolupráce na albu 55 vypadala tak, že jste sdělil textaři ideu a on to víceméně napsal za vás?
Vnukl jsem mu některé nápady, které potom rozpracoval. Ale to se netýkalo všech textů.

Kdo je RM:
- Narodil se 6. září 1961 v Hlohovci.
- Vystudoval filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na VŠMU v Bratislavě (1985). Během studia se věnoval publicistické činnosti v časopisech Populár a Gramorevue. V roce 1984 založil skupinu Banket, která patřila mezi průkopníky elektronické hudby v Československu. Z této doby pochází jeho možná největší hit Po schodoch (autor Vašo Patejdl).
- V roce 1988 se stal jedním z interpretů písní Petra Hapky a Michala Horáčka na albu V penziónu svět, kde zpíval písně Štěstí je krásná věc a Rozeznávám. Roku 1992 odstartovala jeho sólová kariéra studiovým albem Neuč vtáka lietať . O dva roky později začala na albu 33 jeho dlouholetá autorská spolupráce se skladatelem Jaroslavem Filipem. Společně pak vydali další tři úspěšná alba: L.S.D. (1996), Nočná optika (1998) a Koniec sveta (1999).
- V roce 2000 natočil Richard Müller česky zpívané album … a hosté. V letech 2003 a 2005 pobýval v New Yorku, kde nahrál s místními špičkovými hudebníky cédéčka Monogamný vzťah a 44. Roku 2006 oznámil konec kariéry, o dva roky později se však na pódia vrátil.

Není trochu zvláštní nechat někoho jiného, aby psal, jako by byl ve vaší kůži?
No je to zvláštní. A já si ze začátku nebyl jistý, jestli se to povede. Nicméně jsme to zkusili – a podle mě to dopadlo velmi dobře.

Na albu 55, zatím poslední řadovce ve vaší diskografii, se podařilo sdělit určitou výpověď. Jakou vlastně? Není to album zamračené, jenže ani moc veselé. Co jím tedy říkáte?
Já nevím. Jsou to takové upřímné momentky. Vydařily se i melodie Ondřeje Brzobohatého. A co je důležité: deska zřejmě zabodovala u národa, protože se jí relativně dost prodalo. Což je u šansonového alba překvapující.

Všiml jsem si, že se tu několikrát opakuje stejný motiv, nejlépe vyjádřený v písničce Dobre už bolo: „Môcť tak zajtra ráno zbaliť kufor / A stopnúť si letadlo či UFO / Zakričať: Zbohom! / Kam ale utiecť? Nič nie je grátis /Na Marse isto ťa privíta nápis: DOBŘE UŽ BOLO!“ Pocit, že chcete uniknout, ale není kam, je váš, nebo textařův?
Musíte si uvědomit, že se s textařem plně ztotožňuji. To znamená, že bych nebyl schopný zazpívat písničku, která by se neslučovala s mým světonázorem. Víte, to je pro mě strašně důležité. Považuji se hlavně za interpreta, ale pokud by šla písnička mimo mě, nikdy bych ji nemohl dělat.

Vrátím se k těm únikům. Dovedete si představit, že byste žil jinde než na Slovensku?
Neumím si to představit, a to z jednoho prostého důvodu. Bohužel jsem byl vždycky strašně líný naučit se jazyk. Ale pokud bych uměl perfektně anglicky, pravděpodobně bych nežil tam, kde žiju.

Bál jste se někdy o něčem zpívat?
Ani ne. Já jsem zpíval téměř o všem. Ještě v hlubokém komunismu jsem vystoupil na festivalu politické písně v Martině s písničkou Svet sa dohodol, v níž se mluvilo o Gorbačovovi a jemu podobných lidech, kteří u nás v té době byli v nepřízni. Nebojím se zpívat o žádných tématech, snad až na jedno. Přiznám se, že se relativně nerad vracím ke své diagnóze. Hodně lidí mi vyčítá nebo má za zlé, že si z tohoto tématu, které je velmi citlivé, dělám image.

To by mě nenapadlo. Mám přátele, kteří tak jako vy trpí maniodepresivní psychózou, a uvědomuji si, jak je to pro vás složité. Dá to velkou práci, vyjít na pódium a odvést dobrý výsledek?
Tak to už je potom záležitost Müllera-profesionála.

Souvisí s tím i skladatelský blok? Přece jen, když člověk píše, chtě nechtě přemýšlí i o tom, co ho rozdírá.
Máte pravdu, ale není to tak tragické, jak se to navenek zdá.

Takže kdyby byla inspirace, budete v psaní pokračovat.
Na každý pád se na to chystám.

Richard Müller - Baroko

Před deseti lety jsme se bavili o Leonardu Cohenovi, jehož příjezd do Prahy jste bedlivě sledoval. Teď tu byl Bob Dylan, další z těch legendárních frajerů. Víte ještě o někom, kdo vás podobným způsobem zasahuje? O kom byste řekl: To je něco!
Na tuto otázku se mi těžko odpovídá, protože v mém případě je to spektrum strašně široké. Já opravdu poslouchám všechno – od Whitney Houston až po Milese Davise. Sotva dokážu vypíchnout někoho konkrétního. Ale když tak uvažuji, před časem jsem viděl něco, co mě nesmírně zaujalo, navzdory jazykové bariéře. Měl jsem tu čest zhlédnout v New Yorku na Broadwayi sólové představení Bruce Springsteena. A to je velmi silné. Téměř tři hodiny je sám na pódiu, s malou výjimkou, kdy přijde jeho žena Patti Scialfa a zazpívá s ním jeden dva duety. Přiznám se, že jsem od tohoto mága takovou polohu nečekal. Jsem zvyklý, že má kolem sebe deset lidí, svůj E Street Band, a celé to jede na plné obrátky. A teď tam byl jen on, zahrál asi osm nebo devět písní a v mezičase vyprávěl – o svých známých, zážitcích z dětství a tak dál. To byl pozoruhodný zážitek.

Vy jste přece nedávno zkusil něco podobného s moderátorkou Adélou Banášovou. Podnikli jste společně sérii vystoupení s názvem Ona a on Tour, během nichž jste si na scéně povídali.
Díky její obrovské šikovnosti a intelektu. My jsme se dohodli, respektive ona navrhla, že na žádném z těch koncertů nezopakujeme ani jednu otázku. Ze začátku jsem si to nedovedl dost dobře představit. Většinou to bývá tak, že tutovky, které vám vyjdou na pódiu v Českých Budějovicích, můžete zítra klidně zopakovat v Plzni. Ona je však natolik originální, že jsem se každý večer nemohl dočkat, až dostanu otázku, kterou jsem nikdy předtím neslyšel.

Neměl jste ostych? Zpěvák je skrytý za písněmi, ale tentokrát jste mluvil za sebe.
Naštěstí šlo z větší části o humorné záležitosti. Adéla je nesmírně vtipná žena a v tomto směru se s ní výborně spolupracuje.

V poslední době se hodně vzpomíná na Jaroslava Filipa, kultovní postavu slovenské hudební scény a vašeho někdejšího spolupracovníka, který by letos v červnu oslavil sedmdesátku. Rád si pouštím desku Ten čo hrával s Dežom, kterou jste vy dva natočili nedlouho před Filipovou smrtí…
Mně se také líbí, dokonce ji považuji za jednu z nejlepších.

Řekněte mi: jaký vlastně Jaro Filip byl?
Skvělý chlap, výborný kamarád, navíc člověk, který v každé situaci fungoval na bázi humoru. Ať jste ho zastihli v jakémkoliv psychickém rozpoložení, stačilo pět minut a už jste se popadali za břicho. Kromě toho byl fantastický autor. Vždyť my jsme za pouhé dva roky složili šedesát písní, ze kterých se poskládala čtyři má a dvě jeho cédéčka. Tehdy jsem ostatně i já sám zažíval období, kdy jsem byl schopen v průběhu jednoho dne napsat celé album.

Zažil jste od té doby něco podobného?
Ne, myslím, že to se nedá zopakovat.

Na albu 55 zpíváte písničku Narodený v 60. Co to pro vás znamená, být narozen v šedesátých letech? Já ten pocit neznám.
Nic zvláštního. Spíš cítím zásadní rozdíl mezi tím, jak se žilo před revolucí a po ní. Narodil jsem se v roce 1961, a když přišli Rusové, bylo mi sedm. To je období, kdy ještě mnoho věcí nevnímáte. Nevíte, co se přesně děje. Leccos jsem se dozvěděl, až když jsem byl o hodně starší.

V poslední písni alba 55 se zpívá: „Keď som mal päť / Celý môj svet / Skryl otec do dlane / A voňal po mame.“ Teď už máte sám tři děti. Nezměnil jste poté, co jste se stal tátou, pohled na svého vlastního otce, herce Vlada Müllera?
Víte co? Ano. My jsme bohužel neměli to štěstí být kompaktně fungující tandem. Ale s odstupem času si ho vážím jako nesmírně pozitivního umělce. A je mi hrozně líto, že jsme se v určitém období rozešli a nenašli cestu zpět. On byl příliš hrdý a já jsem byl příliš hloupý, aby se nám to podařilo.