Kliknutím zvětšíteJak říká frontman skupiny Kryštof Richard Krajčo, album Halywůd mělo původně vyjít na podzim roku 2020. „V březnu toho roku jsme měli namířeno do Francie, abychom tam desku natočili, ale nebylo nám to vlivem okolností spojených s covidem umožněno. Náš plán vzal tím pádem za své. Pak jsme si i říkali, že vydávat novinku v takové složité situaci je vlastně nesmysl, protože bychom ji nemohli podpořit koncerty. Rozhodli jsme se ale, že pár písniček z ní vypustíme k fanouškům. A teprve ve chvíli, kdy jich bylo venku víc, jsme album kompletně dokončili a vyslali do světa,“ vypráví Richard Krajčo.
Co se týká nových písní – vznikly v covidovém období, nebo jste na nich pracoval už dřív?
Víceméně ano. Muziku a aranže písní jsem měl připravené už na zmiňovanou Francii a texty jsem dopisoval, když se mi naskytl čas. A že jsem ho měl, tak jako všichni kolem mě, najednou víc než dost…
Ta Francie vás musí mrzet.
Trošku ano. Vzhledem k tomu, že už jsme vydali několik desek, nechtělo se nám jít do studia zase jako „do fabriky“ a vyrobit tam kýžený produkt. To už dnes není naší motivací… Všechno jsme měli hezky naplánované. Nahrávat jsme měli ve studiu starého statku s krásnou atmosférou – bylo to sto padesát kilometrů jižně od Bordeaux a zhruba deset kilometrů od místních pláží. Chtěli jsme si tím udělat radost, zažít něco nového a zajímavého. Situace se ale bohužel komplikovala. Původní termín nahrávání jsme si přehodili na září, ale ani tehdy jsme se tam nedostali, protože ve Francii byly v tu chvíli ještě tvrdší restrikce než u nás. No, co se dá dělat. Museli jsme vše hodit za hlavu.
Zajímavé je, že na vašem albu pracovali hned čtyři producenti. Nemohlo se to jevit jako problém?
Za léta naší existence nás oslovilo několik producentů s tím, že kdybychom někdy něco chtěli, tak by s námi rádi něco udělali. A najednou, když jsme se ocitli doma, v podstatě v klidu a bez časového omezení, jsem si říkal, že vlastně není špatný nápad některé z nich ke spolupráci oslovit. Jmenovitě jsou jimi Martin Šebestík, který si říká Armin Effenberger, Lukáš Chromek, Ondra Fiedler alias Fiedlerski a Angličan Yoad Nevo.
Každý ke své práci přistupoval jinak, přesto jsme měli jasnou představu, kam chceme písničky posouvat a jaký by měly mít sound. Věděl jsem, že Arminovou specializací je synthpop spojený se zvukem osmdesátých let, Lukáš je zase vynikající kytarista, takže pro něj jsem měl kytarové věci, ale i s ním jsme nakonec trošku sklouzli do osmdesátkového soundu. O Fiedlerskim je známo, že díky své skvělé orientaci v současné zahraniční hudbě posouvá zvuk tuzemského popu, a Yoad v minulosti spolupracoval například s Pet Shop Boys. Všichni dohromady dali naší desce nový náboj. A tím, že producentsky nedohlíželi na celé album, se aspoň nevyčerpali. I pro mě bylo osvěžující tvořit tímto způsobem.
Když půjdeme k některým z písniček – jak vznikla Vánoční s Karlem Gottem?
Nejdřív mě napadl melodický nápěv. Když jsem si ho zpíval, říkal jsem si, že mi evokuje Vánoce a že teda zkusím vánoční písničku, což pro mě byl trošičku oříšek, protože jsem se chtěl v textu vyhnout vánočním klišé. Řekl jsem si, že na to půjdu přes situaci ve vlastní rodině – představoval jsem si, jak si dědeček o Vánocích pouštěl „Goťáka“, máma připravovala bramborový salát a táta do všeho kecal. A v hlavě mi vibroval verš z Karlova songu Kdepak ty ptáčku hnízdo máš… Říkal jsem si, že by byl dobrý fór, kdyby jej Karel v té mé písni zazpíval. A tak jsem sebral odvahu, zavolal jsem mu a skladbu mu poslal. Líbila se mu, onen „fórek“ ocenil a dokonce prohlásil, že se mu píseň moc líbí, protože má nejen humor, ale i hlavu a patu…
Tak odstartovala naše spolupráce. Teprve až poté, co jsem ho oslovil na Vánoční, mě zpětně požádal, jestli bych něco nenapsal pro něj a jeho dceru Charlotte. Nedlouho na to vznikla Srdce nehasnou, která šla k posluchačům jako první. Karel si přál, aby Vánoční byla až druhá v pořadu, aby ji lidé slyšeli, až tady nebude. Že se jim jí zase připomene.
Až tak?
No, tak on věděl, jaká je jeho situace. Když jsme naši spolupráci začali v lednu řešit, řekl mi, že v únoru zemře. A že mě jen prosí, jestli bych tu píseň pro něj a Charlotte mohl napsat co nejrychleji. Fakt, že odešel až v říjnu, je zásluha jeho ženy Ivanky a toho, jak se o něho starala.
Jak vás napadlo napsat píseň o Milanu Barošovi?
Zavolala mi jeho žena Terezka – oba jsou naši kamarádi a fanoušci. A prý jestli bych Milanovi k rozlučce s jeho fotbalovou kariérou něco nevytvořil, že by byli moc rádi. Říkal jsem si, že to zkusím, ona to vlastně pro mě byla i pocta. Ale že se z toho stane „viral“, že tu píseň budou sdílet všechny fotbalové děti na světě, protože prostě obdivují Baroše, jsem fakt nečekal.
A co Halywůd, který dal desce název?
Pro mě je důležitý obsah skrytý v té písni. Totiž – na dnešní generaci pociťuju, a v lockdownu se to ještě více zhutnilo, jak se schovává do virtuálního světa a žije tam svou druhou „realitu“. O tom zpívá v Halywůdu jeden kluk – že všechno dokáže, že udělá všechno, co si představuje… Pro něho není ani tak důležité, jestli se to ve skutečnosti stane, ale že se mu to odehraje v hlavě. Vlastně svou pravou identitu skrývá, protože se stydí. Jenže mu zatím nedochází, že v v porovnání s tím, co si vysnil a napsal třeba na Instragram a co bude muset skutečně žít, je obrovský rozdíl. S tím, myslím, budou naše děti bojovat. Na druhou stranu má ten kluk sen, že jednou bude třeba jako Breďák Pitt, což je pro život ale taky důležité.
Inspiračních zdrojů jste měl ale víc…
Do textů písní jsem vložil všechno, co jsem prožíval během lockdownu. Hudebně si myslím, že jsou optimistické. Přiznám se, že když jsem viděl, jak se v té době lidé kolem mě hroutí, zatnul jsem se. A se ženou Karin jsme si řekli, že se za žádnou cenu nenecháme psychicky zlomit a vydeptat. Jestli máme umřít, no tak umřeme, a jestli ne, no tak prostě ne…. Oba jsme komedianti, proto jsme taky spolu hodně vysílali a streamovali, abychom lidi povzbudili, dodali jim chuť do života. Nám samotným to přinášelo velkou radost, protože jsme cítili i velkou odezvu.
Myslím, že v tomto ohledu jste byl jedním z nejaktivnějších umělců.
Fakt nás to bavilo. Když se situace s koronavirem poprvé uvolnila a člověk mohl vyjít ven, i když pouze v roušce, procházeli jsme starou Prahou, nikde nebyli žádní cizinci, potkávali jsme jen Čechy. V těch rouškách jsme byli v klidu, že nás nikdo nepozná, ale opak byl pravdou – lidé se nás zastavovali a říkali, jak se těšili na každé naše vysílání, na každý náš vtip… Zpětně je to pro mě důležité. Ve výsledku vzato jsem opravdu ten komediant a šašek. Dělali jsme s Karin jen to, co se od takových lidí v těžkých dobách očekává.
Kdy uslyšíme písničky z vaší novinky naživo?
To je otázka. Napřed musíme dojet koncerty, na které mají lidé koupené lístky, kterých je kolem sto tisíc. Modlíme se, abychom si odškrtli akustické turné a prosincová vystoupení v pražské O2 areně. Snad si lidé nahoře uvědomí, že i s nárůstem nemocných nejde kulturu, stejně jako sport, plošně zavírat a že by se mělo s nastavenými opatřeními fungovat dál. Doufám, že to tak bude. A teprve až splníme všechny závazky vůči posluchačům, můžeme uvažovat o regulérním turné k Halywůdu. Zatím je jen v našich představách.
Do té doby vás lidé budou moci vidět v romantické komedii Přání Ježíškovi. Koho v ní hrajete?
Podle mého názoru půjde o moc hezký vánoční rodinný film typu Láska nebeská. Hraju v něm tatínka, který žije se svým osmiletým synem. Vše se odehrává na Štědrý večer. A ten syn se rozhodne, že tatínkovi najde novou ženu a sobě maminku. Když jsem pouštěl první střih snímku doma, všichni křičeli – jé, ty tady vůbec nehraješ, ty jsi jako doma, prostě táta… Konečně jsem měl příležitost ukázat, že nejsem jen ten rozervaný tvor, jak mě znají lidé z divadelního jeviště. Byl jsem za nabídku této role moc rád.
A jsme u toho – pod hlavičkou pražského Divadla Ungelt pořád účinkujete v Deštivých dnech a pořád se na ně nejde dostat. Dívala jsem se, že první volný termín je až v březnu příštího roku…
Fakt? To je skvělé! To představení hrajeme s Davidem Švehlíkem už deset let a stále nás moc baví. Diváky zjevně taky, za což jim velmi děkujeme. Kdysi jsem si řekl, že Deštivé dny budu hrát tak dlouho, pokud teda bude zájem, dokud je neuvidí moje děti. Já si totiž myslím, že Denny, kterého ztvárňuju, je moje životní divadelní role. Mám na kontě Richarda III. – nádhernou, velkou, skvělou úlohu v Národním divadle, na kterou jsem opravdu pyšný, nemůžu samozřejmě zapomenout na Hamleta u Bezručů, to mi bylo jednadvacet, taky nádherná příležitost… Ale Denny z Deštivých dnů se mi bude velmi těžko překonávat. Je pravda, že když jsme hledali nový titul, který bych mohl v Ungeltu nazkoušet, museli jsme jít po úplně jiném typu role, která by nesváděla k porovnání.
O co půjde, asi neřeknete…
Bohužel zatím nemůžu. Snad můžu prozradit jen to, že jej má režírovat moje žena Karin. Začneme zkoušet na jaře 2023 a rozhodně nečekejte žádný romantický příběh. Myslím, že to bude zase velké psychologické drama.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
