Rád se nechávám překvapovat, říká malíř a ilustrátor Petr Nikl

Od chvíle, kdy proměnil majestátní Rudolfinum v šestidenní hřiště na památné výstavě Hnízda her, už uplynulo 22 let. Před osmi lety zase v Galerii hlavního města Prahy nechal elektronické broučky, aby za něj pobíhali po papíru a kreslili obraz. „Původně to byl pokus, jak zachytit přítomný čas. Čtyři měsíce jsem je tam pásl po pigmentu s tím, že papíry po výstavě vyhodím. Jenže jejich kreace překonaly mé očekávání, a od té doby je jako kresliče stále používám,“ vypráví věčný hledač ve svém malostranském ateliéru.

Zemřela Meda Mládková. Mecenášce a sběratelce umění bylo 102 let

Ví se o vás, že nejste sžitý s pojmem „umělec“. Našel jste pro sebe přesnější výraz, třeba „hráč“?
Mezi kumpány jsme si slovo „umění“ zakázali. Když se mě novináři ptají, za co se považuji, říkám: za spoluhráče. Hráč, to je pořád ještě moc široký pojem. Nevěnuji se sportovním hrám, nejsem ani gambler. Nevzrušuje mě výhra, jde mi o souhru. Nehledám protihráče, ale spoluhráče. Někteří mě také nazývají hračičkou.

A to vám nevadí?
Spíš si myslím, že jsem hravec. To je něco jiného než hračička i hráč. Znamená to, že něco rozehrávám. Vlastně by se mělo napsat, že jsem rozehrávač.

A potom už se jen díváte, co se stane. Jako s těmi mechanickými brouky, které čas od času napustíte barvou a vyšlete je, aby sami rejdili po bílé ploše.
Ano, to tak dělám. Princip akce a reakce se dá použít skoro na veškerou mou práci. Někdy tomuto procesu dám zcela volný průběh, jindy ho částečně usměrňuji. I když třeba jen zvětšuji nějaký obrazec podle fotky, vždy nechávám prostor náhodě. To je jako s improvizací. Může být buď úplná, nebo s domluveným rámcem, případně uvnitř pevně nazkoušeného tvaru. Ale pokaždé ten proces musí zůstat otevřenou hrou.

Vyhovuje vám dělat věci tak, že do nich šťouchnete. Jako když provádíte úvodní rozstřel v kulečníku.
Je to způsob práce, který mám rád. S tím zdánlivě kontrastuje ryze promyšlený přístup, kdy si výsledný tvar dopředu vysníte. To také občas dělám. Ale zase: mám určitou představu a té pak dovoluji, aby se měnila. Je důležité nebýt svému nápadu či plánu příliš zavázán. Chápat jej spíš jako pomůcku. Impulsem mi bývá někdy těžko pojmenovatelné nutkání. Něco, co nejprve vycítí tělo a až následně si to uvědomí mozek.

Nechci, aby myšlení předcházelo hře. I když rád hraji šachy, je to jiná hra, než o které se bavíme. Tak nějak to je i s těmi brouky, trousiči inkoustu: já je sice můžu ze začátku trochu režírovat, to znamená, že jim určím místo, barvu, nastartuji je. Ale samotný obraz už vzniká bez mého přičinění – do chvíle, kdy brouka z papíru odeberu. V tomto procesu mám roli přisluhovače, sloužím dění. Možná jsem iniciátor, ale že bych byl autor, to se tak úplně říct nedá. Spoluhráč, spoluautor.

Chtěla najít sama sebe, tak začala tvořit. Nyní dokončila obří becherovku

De facto necháváte věci, aby pracovaly za vás.
Ve všem existují různé postupy. V hudbě je to zrovna tak: některé melodie vzniknou z textů předem napsaných, nebo mě naopak texty napadnou až při poslechu tónů. Jindy slova na místě improvizuji na danou hudbu nebo hudebníci improvizují na zpívaný text.

To se týká písní – textů s konkrétním obsahem. Na druhé straně ale také rád vytvářím zvukovou atmosféru, jejímž výsledkem je čirá abstrakce. Tady konkrétnost textů spíš překáží, můžu sice něco křičet, recitovat nebo i zazpívat vymyšlenou řečí, ale to, co mě hlavně baví, je volná asociační představivost, která je při poslechu vybuzena. Takto může stejná skladba vyvolávat u posluchačů různé obrazy, podle jejich konkrétních asociací.

Nejsem typ tvůrce, který vše napřed teoreticky perfektně vymyslí, připraví, rozkreslí do skic, napíše scénář a ten pak realizuje podle svých prvotních představ. Neříkám, že je to špatně, někomu to tak vyhovuje, existují různé přístupy. Ale já se rád nechávám překvapovat.

Dá se ve výtvarném umění ještě něco objevovat?
Pořád, i když všechny jazyky jsou vyčerpány. Ale to neznamená, že by nestálo za to stále se znovu pokoušet vyslovit mnohokrát vyslovené. Ani ti zmínění broučci nejsou nic jiného než třeba variace na stopy tuší, s nimiž v šedesátých letech minulého století experimentoval Milan Grygar. Celý proces si nahrával, vytvářel akustické kresby. Tehdy měl k dispozici jen kovové slepičky a žabičky, co se prodávaly v hračkářství. Když jste natáhli klíček, udělaly pár skoků a hotovo. Vyhovovalo to jeho minimalistickému cítění.

Já používám hračky na baterie, které vydrží chodit po papíru několik hodin. Takže ty stopy a celá krajina, kterou vytvářejí, působí zahuštěněji, jako velké energické mapy. Nebo partitury. Pokud tedy nemyslíme objevováním nové prostředky, ale nové souvislosti, můžeme být překvapováni.

Stává se vám často, že děláte cosi, co jste nikdy předtím nezkoušel?
Ano, ale musí to ke mně přijít samo, z vnitřní potřeby, bez toho, že bych podobnou techniku či motiv u někoho viděl. Až zpětně se dotazuju, kdo všechno přede mnou takové věci zkoušel. Neobjevím Ameriku. Tím spíše, že mám rád – až na občasné výlety do světa moderních technologií – ty nejtradičnější postupy a materiály. Třeba litografii nebo hlubotisk. Těžko bych mohl dělat počítačovou grafiku, rád bych ji zkusil, ale asi by mi chyběla materiální alchymie vzniku. Líbí se mi, když mi barva smrdí pod rukama. Vzít kus dřeva a něco do něj vyřezat. Jsem analogová konzerva.

Zemřel výtvarník a ilustrátor Jiří Šalamoun, otec Maxipsa Fíka. Bylo mu 86 let

Vy se rád díváte, že? Na přírodní struktury, tvary květin…
Když maluju nebo kreslím, neinspirují mě tolik technické objekty, užitné věci, architektura či tvarosloví definovaná lidmi. Mnohem víc mě vzrušuje, když nejde o předmět vytvořený či přetlumočený člověkem. Fascinuje mě příroda, tkáně toho, co nás obklopuje. Je v tom jeden důležitý rozdíl: cítím záhadu stvoření – například pohled na vaši ruku mi nesdělí, jak ta ruka vlastně vznikla a proč má zrovna pět prstů, a ne šest… Proč tato rostlina vypadá právě takto?

Kdežto kdybyste přede mě postavil sklenici, tak přesně vím, jak vznikla, jakým způsobem byla vyrobena, proč má tento tvar. A tím pro mě trochu ztrácí smysl ji zobrazovat. Ačkoliv i zátiší je velké téma a rád bych si ho zkusil, protože mezery mezi věcmi jsou plné vzduchu, a to už je vlastně taky záhada. Zvířata, tváře, květiny, nerosty – zkoumám je pořád dokola. Nikdy jsem ale nemaloval krajinu, tedy ve smyslu klasického krajinářství. Jen si tak z přírody vyzobávám jednotlivé úkazy.

V New Yorku jste dával bezdomovcům dolar, abyste si je mohl vyfotografovat.
Na ulici žili asi jen tři z těch mnou později portrétovaných lidí, ostatní byli kolemjdoucí. New York je divadlo světa. Mohl bych si tam nasadit svou oblíbenou opičí masku a nikdo by si toho nevšiml. Anebo všiml, ale se zájmem, potěšen mou kreativitou. V Čechách je to naopak: když někdo vybočuje, hned si o něm ostatní myslí, že se předvádí.

Já jsem v New Yorku fotil lidi, kteří pro mne byli něčím zvláštní. Povaleči, mladíci s efektním účesem, módní kreativci a dámy, co se motají kolem obchodů v SoHo… Snímky jsem pak překresloval. Zanedlouho mi ve vydavatelství Torst vyjde kniha Soupravy, v níž kromě textových záznamů z jízd metrem bude i řada kresebných portrétů lidí, které jsem si v hromadných prostředcích vyfotil. Když jsem viděl scany těch kreseb, až jsem se trochu lekl, znovu uvyklý na naše domácí obličeje.

V Praze jsem zase minulý rok chodil po Karlově mostě a fotografoval klečící zakaboněné mladíky, podstrkující dobrodincům tváře svých psů, kteří za ně žebrají. Nikdy by mě nenapadlo je malovat, kdybych jednou nespatřil zajímavou kompozici dvou psů v plném slunci. Za nimi se klenul anonymní oblouk zad. Sestava měla téměř renesanční nádech – něco krásného v kontrastu s ohlou postavou v kapuci, mikině a teplácích. Bylo vedro a psi se vyhřívali. Za chvíli to ten člověk sbalí a půjde někam do parku, podřízen svému psímu životu. Svobodný a zároveň závislý na tom, co mu kdo dá. No, nevím, jestli ty obrazy psů někdy vystavím.

Malířka Frida Kahlo: Žila s rozbitým tělem, ale naplno

Proč to tedy děláte?
To by mě zajímalo. Fascinuje mě jejich vzájemný vztah. Tuším v něm tajemný prostor. Přes most procházejí majitelé těch druhých, vyfintěných psů. Jaký pes, takový pán, jejich podobnost s majitelem je mnohdy nepřehlédnutelná. A k těmhle opečovaným mazlíčkům tvoří protipól ušouraní, nepřešlechtění psi ležící u skloněného těla na dece.

Bez psa by portrét takového člověka nebyl celý.
Bez něj bych neměl důvod ho malovat.

Sochař Vladimír Preclík učil, že portrét má být vnitřní. Nejde o to, zachytit viditelnou podobu, ale vystihnout problém.
To se hůře dělá, když máte namalovat pro pardubický zámek rod Pernštejnů. Takovou zakázku jsem dostal před třemi lety a nakonec mě to hrozně bavilo. V pražském Lobkovickém paláci mají asi pět Pernštejnů, tak jsem si je nastudoval. Nedělal jsem vyloženě kopie, ale s částečnou licencí jsem se do nich vciťoval.

Potom jsem namaloval ještě šest dalších, kteří nebyli nikdy portrétováni. Jako předlohu jsem měl k dispozici jen pár matných podkladů – reliéf na minci či náhrobek. Bylo pro mě zajímavé vmyslet se do 400 let mrtvého člověka.

Letos jsem namaloval variace portrétů mých dětí, snad i proto, že prchly za vodu – syn je v New Yorku, dcera v Londýně. Impulsem bylo jakési vnitřní dojetí, stejně jako předtím u těch psů.

Ničeho si nevšímejte, mistře. Před 150 lety se narodil architekt Josip Plečnik

Zůstaňme u podobnosti lidí a zvířat. Jak vnímáte vztah úsměvu a šklebu? Ptám se proto, že si často nasazujete zvířecí a jiné masky i na svých koncertech a při divadelních performancích.
Každý se občas šklebíme. Mě zajímá ta nejasná hranice, kdy se úsměv mění v škleb a naopak. Kdy nevíte, co přesně se za výrazem skrývá. Když jsem před pár lety pracoval na knížkách Jinotaje opic a Jiné taje opic, uvědomil jsem si, jak moc mi ta třicítka opičích druhů připomíná různé typy lidí. V pudové rovině je zvíře součást člověka. A každý si ho v sobě musí hlídat.

Rychlost vašich pódiových „převleků“ ukazuje, jak se směšnost znenadání může změnit v děs.
Zase jsme u toho, že rád sám sebe překvapuji. Líbí se mi, když já, a tedy ani diváci neví, co si o tom mají myslet. Takže se může začít z nultého bodu. Kdybych plnil očekávání, těžko bych byl situací překvapen. Mám rád okamžik změny. Když déle trvá nějaká klidná pasáž, mám chuť zařvat. A po hlučnější části zase vynikne tiché místo. Emoce často promlouvají teprve těmi střihy.

Proto jsou tak důležité mezery v básních, kousek ticha v hudbě, pauza v textu, když přestanete zpívat. Na svých obrazech mám plochy, které jsou prázdné. Nechci obraz pomalovat celý. Potřebuji vidět nějaký otevřený konec.