Předchozí
1 z 3
Další

"V Žitovi hraju pekelníka největšího! Při natáčení jsem stál na vysokém podstavci, po stranách bylo zábradlíčko, abych nespadl, a žhnoucí ohně. Kdyby se ten podstavec začal otáčet, připadal bych si jako vertikálně nabodnuté kuře nebo prase, které se právě rožní. Vedro bylo nesnesitelné. Při jedné z vrcholných scén pode mnou stála paní Bohdalová ještě s jinými hereckými kolegy, takže jsem jim to nechtěl kazit, aby se záběry nemusely opakovat, abych je zbytečně nenamáhal. No, byly to nervy,“ vypráví Bolek Polívka.

Váš lucifer budí spíš respekt než hrůzu, zdá se být moudrým. Přitom jsou pekelníci obecně považování za záporáky. Jednoho takového jste si zahrál i v Andělu Páně 2. Je mi jasné, že teď řeknete, že vy herci máte záporné role rádi…
To je pravda, my herci máme většinou rádi, když se můžeme škodolibě šklebit. 

Pokud by šlo jen o škleb, v pořádku, bavíme se spíš i charakteru. Proč jste vlastně nikdy nehrál hodného prince?
Ale já jsem ho hrál! Bylo to ještě s ochotníky v rodných Vizovicích. Šlo o pohádku Kráska a zvíře a kostýmy pro ni přivezli z profesionálního divadla ve Zlíně, takže to byla velká věc. Z ošklivého zvířete jsem se měl proměnit v krásného prince, ale když se tak stalo, vypadal jsem ještě hůř než předtím. I po odmaskování to zvíře do prince silně probleskovalo. Ke všemu jsem měl na sobě strašné bombarďáky, ze kterých mi lezly nohy větším tempem, než jsem si původně myslel. Uváděli jsme to představení pro děcka ve škole. Potom na mě, když mě potkala na ulici, ještě další dva nebo tři týdny pokřikovala: „Nazdar, netvore!“

Ale nijak vás to asi nepoznamenalo, pohádky máte rád.
Jasně, všichni máme rádi pohádky. Možná proto, že život sám zase až taková pohádka není. Taky jde o to, jak se na to člověk dívá, protože i pohádky jsou někdy hodně kruté. Jsou přípravou na život.

Nemají to v něm nakonec lucifeři snazší než lidumilové?
Moje dcerunka Anička mi jednou pověděla: „Někdy si myslím, že by ses měl ráno probudit v nějakém hradě a říct si – ježišmarja, co já tu vlastně dělám?“ Měla tím na mysli, že bych se tak třeba polepšil. Každý zlovolník má možnost se v pohádce polepšit. Ale ve skutečnosti si myslím, že si takový člověk ani neuvědomuje, co to znamená – polepšit se. Jsou mezi námi tací, co mají za to, že je něco beztrestné a nafurt, ale ono nic není nafurt. A ještě jsou sami se sebou spokojení. Nechtěl bych být v jejich kůži.

Zdroj: Youtube

Nějaké boží mlýny?
Melou pomalu a často nadarmo.

Když jsme u „vyšších věcí“, mluveným slovem jste krásně propojil vánoční písničky z desky Ondřeje Rumla Zapomenutý příběh o Ježíškovi, Marii a Josefovi. Nechal jste se přemlouvat? 
Vůbec ne, Ondřeje jsem znal už z předchozího projektu s Davidem Rotterem, který složil krásné oratorium nazvané Já, Jób pro provedení se zlínskou filharmonií. Ztvárňoval jsem v něm mluvenou titulní roli Bohem zkoušeného muže, jak o něm pojednává starozákonní kniha Jób. Pro mě jsou to nezvyklé polohy či věci. Mám z nich největší hrůzu, protože při nich musím být jiný, bez ironie.

Jaký vztah k onomu zapomenutému příběhu vlastně máte? Co vy a Vánoce? 
Jednou jsem už na otázku, jak budu trávit Vánoce, odpovídal: „Jsem sirota a mám na krku šest dětí – tehdy jsem měl jen čtyři. Tak jaképak Vánoce? Toho nejstaršího, opuštěného tatínka, který sedí v chýši u lesa, za zády mu vyjí vlci, děti si hrají se svíčičkami… Do toho přijde hajný a řekne – Polívka, tys nám uřezal stromek! Odvede mě a děti zůstanou samy, jedno menší než druhé.“

Maminka je kde?
To právě nevím.

A safra, ale teď vážně – jak vnímáte nejhezčí svátky v roce?
Jsou hlavně pro děti a pro ty, kteří rádi rozdávají dárky. To je totiž ta pravá radost – ne dárky dostávat, ale dávat. Neříkám, že bych rád věci nedostával, to zase ano, ale mně jde o děti. O tu jejich roztomilou přetvářku, že do poslední chvíle věří na Ježíška. Přitom už zhruba vědí, jak to chodí, pár dní před ním objevily Mikuláše, čerta a anděla… Ale stejně s námi hrají tu hru a napíšou Ježíškovi dopis.

Vy jste ho psal taky? Říkám si, jak jste asi prožíval Vánoce v zasněžené valašské krajině… To muselo být krásné, ne?
No, to ještě byly doby, kdy sníh byl – vidím ty opuštěné vizovické ulice s vyjetými cestičkami, sem tam nějaká lampa… Měli jsme sáně – na tu dobu moderní, s takovým tím předtím obloukem, jakousi železnou spojnicí. Na ni jsme si dali nohy, samozřejmě jsme museli mít připravené tyčky na lyžování pro korigování směru jízdy, a už jsme na této „loďce“ brázdili bílou uježděnou ulici. A když se někdy podařilo, že sníh roztál a zase zmrzl, až se na kopcích vytvořila ledová krusta, tak jsme si obuli brusle a na nich ty kopce sjížděli.

Z toho určitě pramenil nejeden průšvih.
Jasně, toho bylo víc, už si ani nevzpomenu… Ale ještě jsem chtěl říct, že při tom sáňkování bylo dobré, že člověk před sebou mohl držet spolužačku. Přes bílý svetr s rolákem, nebudu ji jmenovat, ona ještě žije. No, to byly časy.

Je nějaká vánoční tradice, kterou jste dodržovali? A třeba jste se na ni i těšil?
Měli jsme vždycky klasické Vánoce. Maminka se modlila, byla z církve českobratrské, otec byl zanícený bezvěrec, který to dával ostentativně najevo. Ale jinak humanista s vírou v člověka a v sílu divadla, hlavně ochotnického, kterému se ve Vizovicích věnoval. Já jsem mezi nimi lavíroval – modlil jsem se, ale tak, aby otec neměl pocit, že té modlitbě podléhám. A pak to jeho oddalování nadělování… Spočívalo v tom, že po večeři prohlásil: „Maminko, dáme si ještě kávu.“ Už jsem byl dospělejší, věděl jsem, jak věci chodí, ale musel jsem sedět zády „k vánočnímu dění“. A v duchu jsem si říkal: „Možná tam budou ty lyže!“ Býval jsem hodně netrpělivý. A pak už konečně přišlo to toužebně očekávané Ježíškovo zvonění.

KDO JE BOLEK POLÍVKA

* Narodil se 31. července 1949 ve Vizovicích.

* Český herec, mim, dramatik a scenárista. Vystudoval brněnskou JAMU. V roce 1972 spoluzaložil Divadlo Husa na provázku. V Brně má od roku 1993 vlastní divadlo.

* Je otcem šesti dětí – nejstarší dcera Kamila je kostýmní výtvarnice a divadelní režisérka, Anna je herečka, Vladimír je taktéž herec, Jan, František Antonín a dcera Mariana jsou školáci.

Je podle vás potřeba ctít tradice?
Tak určitě – řekli by sportovci. Jednou z nich je i navštěvování příbuzných, to jsme vždycky drželi, to bylo dobré. Jezdili jsme za bráchou do Uherského Hradiště, přesněji do Starého Města u Uherského Hradiště, kde jsme dostali k obědu krocana. Stejně tak i k nám domů chodili otcovi známí. Pro mě to bylo zpestření jinak běžného života, protože to byly velké valašské figury. Člověk se od nich ledacos dozvěděl.

Počkejte – krocan a v Hradišti? To neznám, my jsme tam měli vždycky kachnu nebo husu.
Na Štěpána jsme tam opravdu jedli krocana. A na štědrovečerním stole nesměl chybět kapr. Maminka k němu připravovala, jak tomu říkala, francouzský salát, takový sladkokyselý. Dodneška ho neumím pořádně udělat, ač se příslušně cítím jako odborník. Vím, že v první řadě záleží na bramborách, to je jasné. Pak do něj maminka dávala vývar a cibulku. Nic víc. Ale ty poměry nějak nemám v ruce.

Co z těch tradic jste si přenesl do pozdějšího období, kdy jste byl sám otcem?
Podobně jsem oddaloval… V Brně, kde jsem trávil studentský a pak pracovní a soukromý život, jsme měli ještě jednu zajímavou tradici, zvanou „tekutý kapřík“. To se v jednom podniku sešli všichni ti kluci-chlapi. V úvodní části programu někdo zazpíval, třeba Rudy Kovanda, jindy vystoupil Franta Kocourek, někdo další přečetl dadaistickou či pseudodadaistickou báseň. A kolem dvanácté, kdy už bychom se měli rozcházet domů k rodinám, to někteří různě protahovali, jejich rozvibrované hlasivky bylo občas slyšet až do okolí Brna. Jednou mi až po Štědrém večeru, 25. prosince dopoledne, volal kamarád Peca, který se probudil u cizích lidí na koberci: „Bolečku, čoveče, já nevím, kde su. Říkají, že v Bratislavě. Prosím tě, přijeď pro mě, nebo mně aspoň nějak zařiď odvoz.“ Z toho vyplývá, že „tekutý kapřík“ ztratil časem svou poezii, svůj vnitřek. Zůstala jen šlupka, pohozená někde pod cizím stromkem. 

Mimochodem, jezdíte ještě do Vizovic?
Velice málo. Kamarádi se odstěhovali, ten do Zlína, jiný do Brna, někdo ze spolužáků dokonce umřel. Nemám tam už ani žádné příbuzné. Ale chtěli jsme opravit zlaté písmo na rodinném náhrobku, aby bylo blyštivější. Ve smluvenou hodinu jsem k němu přišel a čtu vzkaz: „Bolku, nestihl jsem to na třetí, budu tady až o hodinu později. Takže se sejdeme v 16.00 u vašeho hrobu. Kameník Sekyra.“ Takže tak se to má s Vizovicemi.

Zato pendlujete mnoha jinými směry. Kromě hraní nejen ve vlastním divadle, ale i v Městském divadle Brno, kde jste aktuálně Harpagonem v Lakomci, zajíždíte s vašimi inscenacemi i do Prahy.
No to jo! Nedávno jsme dokonce byli s představením Šašek a syn v Londýně! A pak ještě v Prešově a Žilině. Měli jsme krásné zahraniční turné.

Šašek a syn volně navazuje na představení Šašek a královna, které – jak jste říkal už dřív – jste reprízovali patnáctsetkrát, dokonce jste s ním byli v Hongkongu. Podařilo se navázat se Šaškem a synem na předchozí úspěch?
Řekl bych, že ohlasy tomu nasvědčují. Se Šaškem a synem to bylo takto – často nám říkali: „Měli byste ještě se Chantal něco udělat.“ Nebo: „Proč už Šaška a královnu nehrajete?“ Někdo z nás dvou, už ani nevím kdo, to hraní považoval za nemožné, někdo zase považoval za nemožné udělat něco, co by mělo podobný ohlas jako Šašek a královna. Jednou ale Chantal prohlásila – co kdybyste něco vymysleli s Vladimírem? A tam to celé začalo zrát.

Ve hře coby protřelý král šašků převychováváte mladého šlechtice v šaška. Ono se to ve finále podaří, ale za jakou cenu?
V našem představení jsou šašci spíš jakási kasta, která chce svět upravit ke své podobě. Stejně tak si může každý otec myslet, že jeho syn bude jako on. Za asistence svých kumpánů jej podrobí lekcím, při nichž nachází mladý šlechtic své šaškovské já, které si v sobě nese každá vrchnost. Až starý zemřel, roznáší mladý zaseté sémě dál. Přichází na scénu s otcovou šaškovskou čepičkou na hlavě a s maskou své matky, královny. A říká: „Ano tatínku, budu šaškem, ano maminko, budu vládnout.“ Z toho vyplývá, že nám vlastně vládnou šašci. Někdy.

Většina lidu jim holt důvěřuje.
No jo. Jak říkal Platón – zemi by měl vládnout filozof, protože zná ideální pravdu. Zatím jsme tu měli dva – Masaryka a Havla. Uvidím, čeho se ještě dožiju.

V příštím roce vás čekají mnohé výzvy. Mezi nimi je i nová divadelní hra Klíště o setkání dvou přátel…
Ano, v divadelním klubu. Jeden je v kostýmu Juana a druhý v kostýmu Casanovy. Oba jsou už – jak bych tak řekl – vysušené žáby, jak se válí na cestě. Jsou rozjetí už desátým autem, dokonce na jednoho z nich stoupl i kůň. Znáte to, ne? Spoluhráčem mi měl být původně Jirka Bartoška, ale nakonec nabídku odmítl, protože má moc práce, a tak jsme se dohodli s Milanem Lasicou.

Hlavně ale v příštím roce oslavíte kulatiny se sedmičkou na začátku. Bere vás to nějak?
Vůbec, těším se, že něco uděláme. Bude sranda. Už bych se taky chtěl konečně dočkat i nějakého bronzu, takže budeme hledat místo pro sochu.

Tak dřevěnou už máte, dokonce čtyřmetrovou.
Mám jich několik, dokonce si doma sám dělám i sousoší… Ale ta čtyřmetrová ve Vizovicích je zatím největší.