Kliknutím zvětšíte"Mám na polici ocenění, která mají podobu zvířat. Lva, lvíčete, srnečka Bambiho. Nyní přibude i Zlatý střevíček. Škoda, že nejsou dva. Mohla bych si zpívat: Moje střevíčky jsou jako ze zlata, když je mám, připadám si hrozně bohatá.“ Tak s úsměvem reagovala jedna z nejznámějších českých divadelních a filmových hereček Eliška Balzerová na to, že jí organizátoři jubilejního 60. ročníku Zlín Film Festivalu udělili ocenění Zlatý střevíček.
Do Zlínského kraje jezdí ráda. Vždyť je rodačkou ze Vsetína.
„Jednou, až pomine komplikovaná doba, chtěla bych vzít vnoučata do svého rodného kraje. Ukázat jim dům, kde jsem se narodila,“ svěřila se letošní držitelka Zlatého střevíčku v rozhovoru pro Deník.
Co říkáte na vaše ocenění?
Že se dostanu do krásné společnosti těch, kteří toto ocenění získali přede mnou. Nesmírně si toho vážím. Dělá mi to velikou radost. Také jsem šťastná, že se Zlín Film Festival vůbec uskutečnil. Protože filmařských událostí se letos moc nekoná.
Ačkoli nejste příliš pohádkový typ, přesto jste byla ve své tvorbě s malými herci často spojena…
Nejsem typický představitel filmů pro děti. Nikdy jsem nehrála princezny, nebyla jsem takovým tím typem naivky. Do herecké branže jsem vstoupila jako představitelka dramatických rolí. Bylo mi již sedmadvacet let, na princeznu jsem už skutečně neměla věk. Zahrála jsem si ale pár královen. Moc pohádek jsem nedělala, ale je pravda, že jsem s dětmi hrála velmi často. Vlastně skoro ve všech filmech jsem hrála po boku dětí. Například ve filmu Městem chodí Mikuláš, který se opakuje každý rok.
Tam jste měla náročnou roli…
Karel Kachyňa mi ji nabízel s tím, že ji asi odmítnu. Že jde o roli sestry, které říkají Stará koza. Já jsem mu ale na to řekla: „Sem s ní!“ Tu zdravotní sestru si v nemocnici malí pacienti-uličníci podávali a já jsem si s nimi chtěla vyřídit účet. Dnes by mě za to zavřeli. Potom jsem se s dětmi setkala například v Nemocnici na kraji města, kde jsem byla dětskou lékařkou.
Když jsme na festivalu pro děti a mládež, pracovala jsem i s mládeží. Natočili jsme seriál Zkoušky z dospělosti. Dokonce jsem se ve Zlíně na festivalu potkala se svým žáčkem Janem Čenským, kterého jsem jako učitelka Jánská učila. S omladinou jsem pracovala dost často. Musím říct, že pohled dětí na svět je osvěžující.
Je ve vaší filmografii nějaký film, na který se vás nikdo neptá a přesto byste se o něm ráda zmínila?
Velmi ráda vzpomínám na jeden hezký film, šlo o prvotinu. Jmenoval se Břetislav a Jitka a hrála jsem tam společně s kolegou Břetislavem Slováčkem. To byly takové mé první krůčky. Úplně nejraději vzpomínám na inscenaci, která byla mou první prací a která byla snímána i filmově. Jmenovala se Krásná paní ševcová. Tam jsem hrála s Vladimírem Menšíkem a Josefem Somrem.
Taky moc ráda vzpomínám, já už jenom vzpomínám (úsměv), jak jsme s panem režisérem Josefem Machem točili moc krásný film s Petrem Kostkou Paleta lásky. Byl o malíři Mánesovi a já jsem hrála jednu jeho múzu, kterou maloval. Točili jsme na zámku v Ivanovicích na Hané. Tak to jsou takové světlé vzpomínky v mé paměti filmařské.
Měla jste i role, které vám nesedly?
Neměla. Takovou roli bych nevzala. Když si přečtu scénář a vím, že na to nemám, nebo bych nevěděla co s tou rolí, tak bych ji nepřijala. To by se pak člověk jen trápil.
Když jsem učila ve škole, stávalo se, že přišel ke zkouškám někdo, kdo chtěl zoufale dělat herectví, ale bylo vidět, že bude nešťastný. Takovému člověku jsem to vždy raději řekla.
V soukromém životě jste babička a vlastně i divák. Jak se díváte na současnou tvorbu určenou dětem?
Musím říct, že občas nerozumím tomu, co se vysílá v televizi. Je to takový zrychlený animovaný svět. Vždy se ptám: „Co to je? Zvíře, nebo co? A děti říkají: „Babi, to jsou mimoni.“ Já jim na to odpovím, že přece mají jen jedno oko. Ale vnoučata mě ubezpečí, že to tak je, že jsou to zkrátka mimoni. Zdá se mi, že tvorba pro děti, je někdy taková jednoduchá.
Ve své herecké kariéře jste se setkala s velikány českého filmu jako byli Menšík, Zázvorková, Sovák, Janžurová, Kopecký, Hrušínský a další. Řekněte, je rozdíl mezi nimi a dnešními herci? Vyrůstají noví herečtí velikáni?
Měla jsem tu čest pracovat vedle úžasných kolegů. A čím byl lepší kumštýř, tím byl prostší a příjemnější člověk. Chovali se k nám, nově příchozím, velmi krásně. Vzali nás pod svá křídla a my jsme se od nich učili.
Nejsem si jistá, jestli se současná generace má od koho učit dobré herectví. To herectví, které se podle mého názoru dá učit jen na divadle, protože divadlo je grunt. Jak řekl můj kolega Maťo Huba: „Když se naučíte hrát na jevišti, je to jako trampolína. Pak můžete skákat do výšky a budete to umět.“ Můžete točit filmy, zpívat a tančit, ale ten základ, to odpérování, v sobě máte.“
Nevím, kde by se to mladí lidé naučili. Jsou zrychleně vyvíjeni. Musí nastoupit do role, na kterou zjevně nemají možnosti. Jenže se toho nyní tolik točí; přibylo hodně televizních stanic, natáčí se spousta seriálů a filmů. Pak už kvalita není taková. Herci natáčejí denně, od rána do večera, nemají čas na vlastní život. Herectví se však z života čerpá.
Čeká vás nyní nějaká nová práce?
Čeká, ale nechci o tom mluvit. Raduji se z té nabídky, bude to krásná práce.
Jak si vybíráte role? Říkala jste, že ne každou přijmete…
Základ je scénář. Podle něj poznáte, jestli do filmu máte, nebo nemáte jít. Naše profese není o tom, že musíte dělat všechno. Musíte dělat to, co potěší vás i diváky.
Snila jste někdy o tom, zahrát si s někým konkrétním?
Takové sny jsem od mládí odháněla. Vždycky jsem si říkala, že si něco vysním, ono to nevyjde a já z toho budu smutná. Beru věci tak, jak ke mně jdou.
Naposledy jsem točila film Příliš osobní známost, který režírovala Marta Ferencová. Hledali pro mě partnera. Nakonec přivezli slaveného srbského herce Predraga „Miki“ Manojloviće. Trochu jsem se bála, jak zvládnu navázat tak intimní – byť pracovní – kontakt. Ale my jsme si „sedli“. Takže nakonec si sice nemůžete někoho vysnít, ale necháte si ho dovézt. Dodnes jsme kamarádi.
Mluvila jste o vnoučatech. Už jste s nimi byla podívat na zlínský filmový festival?
Zatím ne, ale mám v plánu jim ukázat svůj rodný kraj. Až pomine tahle komplikovaná doba, tak se sem určitě vydáme. Protože jsem se narodila doma, Na Rybníkách ve Vsetíně, ráda bych jim ukázala rodný dům.
Chystáte se také v blízké době zpátky do Zlína?
Ve zlínském divadle hraji 28. října představení Můj báječný rozvod. Moc se na to těším, protože zlínské publikum je úžasně divadelní, lidé reagují nádherně. Když je ve městě divadlo, tak má diváky vychované – umí číst hereckou akci. Mám ráda i Divadlo Bolka Polívky, tam je také dobře vedené publikum.
Můj báječný rozvod má za sebou přes 800 repríz. Proč myslíte, že má takový úspěch?
Už skoro 900. Protože si to lidi strašně užívají. Mou první větou ta hra otevře stavidla jejich fantazie. Já jen vyprávím a oni si představují. Jsem moc ráda, když takoví diváci s košatou fantazií přijdou, ta stavidla se zvednou a oni se smějí. Je to, jako když se v nich uvolní špunt. Mnoho z nich podobnou situaci zná; zvlášť opuštěné dámy, kterým odešel manžel za mladší ženou. Je to hra mezi mnou a fantazií diváka. Je to katarze, kterou lidi ocení.
Docházely vám po uvedení filmu Ženy v pokušení nabídky od mužů? Zaznamenala jste zvýšený zájem?
Víte, co bylo zvláštní? Že to přitáhlo pozornost žen. Velmi často říkaly: „Taková bych ráda byla.“ Muže spíš zajímalo to, že jsem v šedesáti letech nafotila akt.
A jaké to bylo?
Fotil to můj kamarád Roman Černý. Dohodli jsme se, že nepůjde nic vidět, ale přesto na sobě nic mít nebudu. Věděla jsem, že umí vyfotit duši člověka a nevyfotí jen to tělo.
14
2
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
