Členové kapely loni oslavili čtvrtstoletí existence na naší hudební scéně. Do Vizovic přijíždějí se speciální show. „Chystáme pro fanoušky průřez celou naší tvorbou. Nebude chybět ani Plzeňská filharmonie,“ naznačila legenda českého metalu Jiří Urban.

Můžete trošku více přiblížit, co svým příznivcům nabídnete?

Tak už je všeobecně známo, že přijedeme s takovou replikou našeho výročního koncertu v Edenu, kde jsme hráli s Plzeňskou filharmonií. Moc bych si přál, abychom tento koncert se stejným úspěchem zopakovali. Přivezeme, dá se říci, zmenšeninu. Je to z důvodů technických i organizačních. Takže zahrajeme koncert v úpravě pro symfonický orchestr.

Kolik členů z filharmonie dorazí do Vizovic?

Úplně přesně to nevím, ale tuším, že to budou asi dvě třetiny orchestru. Přibližně šestatřicet lidí.

Letos už je to dvacet šest let, co dal o sobě Arakain poprvé vědět. Jak vzpomínáte na začátky s Alešem Brichtou?

No, trošku úsměvně. Doba byla dřevní, taková pionýrská. Sehnat nástroje nebo nahrávky byl velký problém. Všechno se lepilo doma na koleně. Asi tím, že jsme byli víc nadšení než ti ostatní, tak nás to tak prostě strhlo sebou a postupem času se nám hudba stala povoláním. Dnešní doba už je úplně o něčem jiném. Plné obchody kytar, aparatur, je to naprosto nesrovnatelné. Když to budu vyprávět nějakému mladému člověku, tak mi ani neuvěří, že jsme nemohli zpívat anglicky. Kdo hrál trošku tvrdší hudbu, měl okamžitě zákazy. Všechno šlo přes různé kontroly a řízení, museli jsme dělat takzvané přehrávky. Podle nich nějací fousatí komunističtí dědkové schvalovali, jestli umíme hrát, zda jsme ideologicky závadní nebo nezávadní…No nebyla to sranda. Tenkrát to bylo krušné, z dnešního pohledu už úsměvné.

U vás byly ty zákazy docela časté, že?

No jo. Měli jsme zákazy spíše jednotlivé, na různých okresech nebo krajích. My jsme měli nařízeno, že tam a tam nesmíme vystupovat, nebo respektive tam a tam nám žádný pořadatel nesmí uspořádat koncert. Pak jsme měli jeden fakt velký zákaz, který byl z Kutnohorska. Původně to bylo na rok a nám se podařilo po půl roce zákaz přerušit. A byla to síla. To jsme se i báli.

Čím si vysvětlujete fakt, že i přes ty už zmiňované zákazy a nemožnost vydávat až do revoluce desky, jste byli obrovsky populární?

Do revoluce jsme byli přítomní pouze na sampleru Posloucháte Větrník a asi na dvou nebo třech singlech. To je už strašná doba! Každopádně první singl jsme vydali v lednu 1988 a to byly písničky Gladiátor a Exkalibr s kterýma jsme vyhráli i rozhlasovou soutěž Posloucháte Větrník. Byl to jediný pořad, kde se mohla pouštět tvrdší muzika. Tam už komunistický cenzoři zjistili, že přízeň diváků je tak masová a jsme tak oblíbení, že už nás nemůžou držet na řetězu.

Vraťme se o rok zpět. Jaké byli oslavy k výročí Arakainu?

Koncert byl nesmírně náročný a pro nás jako kapelu moc důležitý. Snažili jsme se k tomu přistoupit zodpovědně. Byli jsme tak zaměstnaní samotnou přípravou koncertu, že na nějaké užívání si nezbyl žádný čas. Naštěstí koncert se skvěle vydařil, nic se nestalo, nikdo nepřestal hrát, nikdo ze symfoniků neutekl z jeviště…(Smích.) Nakonec jsme si užili až takovou tu dohru, když se nám podařilo smíchat dévédéčko z koncertu. Pak když si přečtete, že DVD je multiplatinové, je to největší odměnou a největším zúročením naší snahy. Ale nervózní jsme byli, to nezapírám. (Smích.) Až když nám lidi potvrdili, že se jim to líbí, teprve potom jsme si to užili.

Z čí hlavy vzešel nápad zkombinovat metal se symfonickým orchestrem?

Byl to postupný vývoj. Já jsem kluky přesvědčoval, abychom udělali něco s komorním tělesem, kde by byly smyčce a tak. S tímhle nesouhlasili, prý je to profláklá verze a módní záležitost. Časem z toho vykrystalizovalo to, že budeme hrát v normálním zvuku a v normálním balení společně s velkým orchestrem. Přes mého syna, který pracuje v Národním divadle, jsem se dostal k dirigentovi, skladatelovi a korepetitorovi v jedné osobě Václavu Zahradníkovi a pak už to šlo ráz na ráz. Dali jsme si schůzku a sedíc u piána jsme během půl roku udělali aranže.

Ještě se vrátím k osobě Aleše Brichty. Patřil ke kapele celých dvacet let a v roce 2002 oznámil svůj odchod. Bylo těžké pro Arakain ustát tuto změnu nebo to byl prostě přirozený vývoj, se kterým jste počítali?

Jak bych to kulantně vysvětlil? Posledních pár let, kdy Aleš byl už naprosto jasně na sólové dráze a věnoval se hlavně svému projektu a svým deskám, tak ve skupině už krystalizovala taková vzájemná nedůvěra a nervozita. A místy, nebál bych se to tak nazvat, až nevraživost. Když nám to oznámil, byli jsme pochopitelně v šoku, ale na druhou stranu spadlo takové to silné napětí. Pochopitelně jsme nevěděli, jestli najdeme odpovídající náhradu. Jedno bylo jisté. Musela být natolik důstojná, aby ji lidi přijali, a my jsme mohli pokračovat. Rozhodnutí Brichty byl čin, který stínal hlavy a on si toho byl dobře vědom, ale kapelu už nepotřeboval. Na své sólové dráze byl výrazně slavnější než jako člen Arakainu.

Jak jste situaci řešili?

Byli jsme hození do vody a museli jsme koukat, jestli tuto situaci ustojíme. Měli jsme štěstí na takovou osobnost, jakou byl Petr Kolář. Věděli jsme, že je to chlap se světovým hlasem a tím, že přijal nabídku od Arakainu, se nastalá situace vyřešila. Byla to nádhera.

Poslední tři roky je zpěvákem Jan Toužimský. Dá se říci, co zpěvák Arakainu, to pojem?

Takhle, Brichta do toho pojmu během dvaceti let dorostl. On je hlavně velký textař a takový, řekl bych, filozof mladých. (Úsměv.) Co se týká Petra Koláře a Jana Toužimského, tak si myslím, že to jsou dva nejlepší hlasy u nás. My jsme chtěli mít zpěváka, který může jít směle do Evropy a tam svůj hlas pořádně rozbalit. Honza i Petr mají hlasy, které slyšíme u těch zahraničních kapel. Když jedeme někam ven, tak některé ty zápaďáky strčí s přehledem do kapsy.

Dva roky byla jedinou ženou v historii kapely Lucie Bílá. Už nikdy později jste si nepohrávali s myšlenkou přibrat zpěvačku? A vůbec, je žena rušivým elementem nebo skupinu spojuje?

Řeknu vám, že Lucka nikdy nebyla rušivým elementem. Abych to popsal, ale myslím to v dobrém, Lucka byla jako chlap. Byla jedna z nás. Byla a stále je ďáblice, která si nikdy na nic nestěžovala. To že je ženou, nás v ničem neomezovalo. Ale spíš do heavy metalu ženská nepatří. Lucka je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Takže k vaší otázce, ne, když odešla, o další zpěvačce jsme rozhodně nepřemýšleli. Je pouze pár metalových kapel, kde zpívá ženská a dá se jí to věřit. Myslím si, že do tvrdé muziky patří mužský hlas.

Za ta léta co hrajete, už vám odrostla generace fanoušků. Máte trošku zmapované, jaký věkový průměr chodí na vaše koncerty? Já bych hádala, že tam najdete jak padesátníky tak patnáctileté.

Spíš jsou tam ti mladší. Pořád držíme ten trend, že jsme tvrdě hrající skupina. Moji vrstevníci, kteří šli s kapelou, když jim bylo pětadvacet, se stali rodiči, začali podnikat…Těch starších, kteří by mohli pamatovat naše začátky je tam minimálně. Ale občas se stane, že se na vystoupení objeví manželský pár, na kterém je vidět, že je evidentně starší než zbytek publika. Drží se kolem krku a možná si vzpomenou, jak se před dvaceti lety seznámili na našem koncertě. A pak jsou tam samozřejmě ti patnáctiletí kluci a holky. Hlavně ony tam docela šílí, protože Honza Toužimský je hezký chlap, kterému to hezky zpívá. Takže publikum je promíchané a to je moc dobře.

Zdržíte se ve Vizovicích i jako diváci nebo budete spěchat na další vystoupení?

Určitě se zdržíme, protože si večer chceme nechat doznít v uších a užít si i západní kapely. Moc se těšíme.