Markéta Irglová je nejen zpěvačka, ale i skladatelka a velmi nadaná a skromná muzikantka. V uplynulém roce představila světu své první sólové album Anar, do kterého se promítla i troška íránské kultury. Momentálně žije v New Yorku a připravuje druhou sólovou desku.

„Největší inspirací jsou pro mě mezilidské vztahy a duchovní cesta člověka,“ říká v rozhovoru pro Deník Markéta.

Vánoce jste strávila v Česku, nebo v Americe?

V Česku, svátky jsem trávila s rodinou, za což jsem velmi vděčná. Předtím jsem v České republice byla na konci října, kdy jsme s kapelou hráli v Praze na Malostranské Besedě v rámci evropského turné s deskou Anar. To však byla jen velmi krátká návštěva, trvala tři dny. Na konci léta jsem strávila tři týdny ve Valašském Meziříčí s mojí rodinou. Do České republiky se vracím často a s chutí. Chybí mi rodina a rodný kraj.

Kdy jste se začala věnovat hudbě? Vedli vás k ní rodiče?

Ano, vedli. Doma vždy hrála hudba a už v době, kdy jsme byly se sestrou malé, nám rodiče pořídili do pokojíčku CD přehrávač. S hudbou jsme i usínaly. V sedmi letech mě přihlásili do základní umělecké školy ve Valmezu k paní učitelce Evě Prečanové, kam jsem dvakrát týdně chodila na hodiny klavíru, sbor a hudební nauku. V devíti mi pořídili kytaru a taky mě přihlásili na hodiny k soukromému učiteli. Na gymnáziu jsem byla členkou sboru Bassové G. Později jsem potkala Glena, který mě vedl k tvorbě mého vlastního materiálu.

V patnácti letech jste se vydala koncertovat do světa. Jak jste prožívala tak brzký odchod z domova?

Nejprve jsem to prožívala jako velké dobrodružství. Užívala jsem si pocit volnosti při cestování, nové zážitky, objevování nových míst a také mnohá setkání se zajímavými lidmi. Každé ptáče potřebuje vyletět z hnízda, aby poznalo, jaké to je prožívat věci na vlastní kůži, bez ochrany nebo vedení rodičů. Díky tomu vyspívá a utváří si svůj vlastní pohled na svět. Ve chvíli mého odchodu, kdy jsem se přesunula do Irska, jsem si neuvědomovala, jak velký krok to byl. V čase, který od té doby uplynul, jsem pomalu získávala větší nadhled a uvědomila jsem si, jak úžasnou rodinu mám, jak ji mám ráda, jak krásnou zemí je Česko a také jak jsem hrdá na svůj původ.

Jak to nesli vaši rodiče?

Pro rodiče to bylo těžké, ale i přesto mi neprojevili nic jiného než podporu. To činili s vírou, že následuji svou vlastní cestu životem a dělám to, co cítím, že je správné. Nyní už jsou zvyklí, takže je to pro ně o něco jednodušší. Vážíme si jeden druhého a čas, který můžeme strávit spolu, je pro nás velmi vzácný.

Kdo je váš hudební vzor?

Určitě Glen Hansard. Dále Aretha Franklin, Joni Mitchell, Kate Bush, Leonard Cohen, Karel Kryl, Michael Nyman, Yann Tiersen a další. Taky mám moc ráda kapelu Florence and the Machine.

V roce 2008 jste získala prestižní ocenění Oscar. Co pro vás tato cena znamenala?

Byl to pro mě důkaz, že zázraky se dějí a že kouzlo ve světě existuje. Je to pro mě velká pocta, které si velice vážím. Navždy to pro mě bude připomínka toho, že nic není nemožné.

Jaký to byl pocit přebírat sošku Oscara před tolika slavnými lidmi? Měla jste trému?

Překvapivě jsem trému neměla. Nebylo pro ni místo, neboť mé srdce bylo plné lásky a radosti. Roztřepaná jsem byla z nadšení, ale ne z nervozity. Tolik jsem chtěla světu sdělit přesvědčení, že jsme všichni propojení a že na našem ocenění se podíleli všichni, kteří nám to přáli a věřili, že nám cena patří. Snad se mi to slovy, která jsem pronesla, podařilo.

Markéta cítila potřebu přestěhovat se do města, kde by kolem sebe mohla postavit kapelu, najít nahrávací studio a nechat se inspirovat okolím i lidmi.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne „Falling Slowly“?

Oscarový večer, kde jsme tuto píseň s Glenem hráli.

Čekala jste, že film Once bude mít až takový úspěch?

To nečekal nikdo. Možná proto to tak nakonec bylo. Nikdo to nedělal pro úspěch, nýbrž pro radost z tvoření a s láskou.

Chtěla byste si ještě někdy zahrát ve filmu?

Určitě. Natáčení filmu byl zážitek. Baví mě energie přítomná u projektu, na kterém se podílí více lidí. Je to podobný pocit jako zpívat ve sboru či hrát v kapele. Lidé, kteří tvoří společně a se stejným úmyslem, dokážou vytvořit úžasné věci. Takové, které člověk samotný stvořit nemůže. Až přijde vhodná role, pro kterou se budu hodit, moc ráda si zase zahraji.

Proč jste se přestěhovala z Irska do Ameriky?

Cítila jsem, že se potřebuji přestěhovat z venkova do města, kde kolem sebe mohu postavit kapelu, najít nahrávací studio a nechat se inspirovat okolím a lidmi. Kromě toho jsem měla pocit, že na mě v New Yorku něco čeká. To se vysvětlilo, když jsem měsíc po mém přesunu potkala Aidu Shahghasemi (íránská hráčka na buben a zpěvačka, pozn. red.). Aida je významnou součástí hudby, kterou nyní dělám. Navíc, kdo by se nenadchnul pro příležitost poznat život v tak úžasném městě, jakým New York je.

Markéta cítila potřebu přestěhovat se do města, kde by kolem sebe mohla postavit kapelu, najít nahrávací studio a nechat se inspirovat okolím i lidmi.

Jak udržujete kontakt s rodinou?

Posíláme si e-maily. Taky si voláme a někdy napíšu i dopis.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Baví mě být kreativní. Baví mě také spolupráce s muzikanty a pocit, že naše hudba lidem něco dává. Záleží mi na stavu, ve kterém se svět nachází. Snažím se mít na něj pozitivní vliv tím, co do něj vysílám, tedy láskyplnými a mírumilovnými podněty.

Nedávno jste vydala své první sólové album s názvem Anar. Čím je zajímavé?

To záleží na tom, co pro vás pojem „zajímavé“ znamená. Pro mě je zajímavá spolupráce s Aidou. Způsob, kterým kombinujeme své kulturní rozdíly. Je to příklad toho, že rozdíly mezi lidmi mohou být brány jako zdroj pestrosti a různorodosti, které plodí krásné věci. Není to jako u zdroje neporozumění a rozepří, který plodí agresi a války.

Na vašem novém albu mohou fanoušci najít také jednu píseň ve farsí. Pokud se nepletu, jde o perštinu. Můžete objasnit, co vás k tomu vedlo?

Aida je původem Íránka. S rodinou se přestěhovala do Států, když jí bylo třináct. V New Yorku jsem potkala i další rozené Íránce. Díky tomu jsem pronikla do íránské kultury. Ta mě zaujala ne jako něco cizího, ale jako něco dřímajícího v hloubi mé paměti, kdy rozpomenutí je jako návrat domů. Začala jsem se tedy učit farsí, což je perský způsob zpěvu halekání, a také jsem začala vařit íránská jídla. Tradiční píseň Dokhtar Goochani se mi zamlouvala, neboť se v ní zpívá o granátových jablcích, což nádherně zapadalo.

Kde berete inspiraci pro nové písničky?

Největší inspirací jsou pro mě mezilidské vztahy a duchovní cesta člověka, která je podle mě stejná pro všechny. Dříve jsem hodně zpívala o vztazích, o niterných a srdcových záležitostech, podobně jako jiní píší své záznamy do deníku. Na desce Anar mě stále inspirovaly vlastní zážitky, jen jsem se navíc z těchto zážitků pokoušela čerpat moudrost a někam se posouvat. Dnes (při přípravě na druhou desku) píšu písně o duševních pochodech stejně jako o těch srdcových. Nežijeme v bublině, kde naše činy, slova, myšlenky a pocity neovlivňují svět kolem nás. Dnes se tedy více zajímám i o to, co je náš osud, jaké zaujímáme místo v rámci společnosti, naší planety, a nakonec jaký je vztah mezi naší planetou a vesmírem.

Markéta cítila potřebu přestěhovat se do města, kde by kolem sebe mohla postavit kapelu, najít nahrávací studio a nechat se inspirovat okolím i lidmi.

Čím byste se živila v případě, že byste se nevěnovala muzice?

Ráda bych se věnovala psychologii, arteterapii a práci s dětmi.

V červnu letošního roku jste se provdala. Plánujete do budoucna děti?

Ano, děti bych jednou měla moc ráda.

Jak jste se seznámila se svým nynějším manželem?

Tim pracuje ve stejné branži, je zvukař a muzikant. Seznámili jsme se na turné.

Jakých lidských vlastností si nejvíce ceníte?

Určitě otevřenosti, pokory, upřímnosti, štědrosti, odhodlanosti, odvážnosti a také vnitřní síly.

Kdybychom nebrali v potaz hudbu, jaké jsou vaše další záliby?

Ráda maluji, čtu, vařím, učím se jazyky, pletu, procházím se, jezdím na kole a plavu.

Co si představíte pod slovy „úspěšná žena“?

Kdybych to vzala obecně, tak úspěšný člověk je pro mě ten, který následuje své srdce. Člověk, kterému se daří nahrazovat strach láskou a vírou. Člověk, který žije v souladu se svým osudem a oddaně a láskyplně jej naplňuje.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Na Mikuláše jsem byla na premiéře divadelní verze Once, na kterou jsem se moc těšila, a musím říci, že jsem nebyla zklamána. V lednu budu pracovat na přípravách desky, kterou budeme v březnu nahrávat na Islandu. Počátkem února nás Akademie pozvala, abychom s Glenem vystoupili na oscarovém předvečeru, a poté jedu do Belgie na filmový festival. Tam si mě pozvali jako členku poroty. Jinak mám v plánu více koncertů a taky chvíle odpočinku v New Yorku.

Myslíte si, že se ještě někdy natrvalo vrátíte zpět do Česka?

Doufám, že ano. Alespoň bych tak jednou ráda učinila.

Lucie Mrázková