Kde jste se vy dva potkali poprvé?

Anna: Na druhém kole castingu k pohádce Kouzelník Žito.

Denis: A hrálo se nám spolu dobře.

Jaká je v letošní vánoční pohádce vaše role?

Anna: Já jsem princezna, tedy schovanka, protože mi umřou rodiče a vychová mě král, bratr mé matky. Jsem hodná, milá, hezká, dobrodružná…

Denis: Já hraji nalezence, kterého babička Apolena (Jiřina Bohdalová) najde v žitném poli, pojmenuje ho po svém muži Jiří, ale všichni mu říkají Žito. Babička mu odmalička vštěpuje zásady správného chování. Že by neměl lhát a dělat ostatním to, co nechce, aby oni dělali jemu. Že by měl být poctivý a bojovat proti nečestnému chování.

Anna Kadeřávková se narodila 24. července 1997 v Praze. Pochází z velké rodiny – má čtyři sestry a pět bratrů. Herectví studovala na Pražské konzervatoři, ale i v hereckých kurzech v Los Angeles. V televizi se poprvé objevila v povídce Družička (2013). Poté hrála ve filmech Andílek na nervy (2015) a Každý milion dobrý (2016). Od roku 2015 také účinkovala v seriálu Ulice. Letos získala dvě menší role v zahraničí – v seriálu Haunted pro Netflix a seriálu Lore na Amazonu. Ve vánoční pohádce Kouzelník Žito hraje princeznu Adélku.

Vy jste prý, Aničko, po roli princezny toužila natolik, že jste si vymyslela, že umíte jezdit na koni. Co se stalo, když se provalilo, že to neumíte?

Anna: Nestalo se nic. Když se mě ptali, jestli tedy umím jezdit na koni, tak jsem řekla, že jsem na něm seděla, ale že to moc neumím. A tak mi poskytli jízdy. Jezdila jsem s Denisem a naučila jsem se to. Dopadlo to dobře.

Denisi, byla role v pohádce také vaší vytouženou?

Denis: Neříkám, že jsem celý život toužil dělat kouzelníka, ze kterého se stane princ. Ale bavil jsem se jednou na tohle téma s kamarádem a shodli jsme se na tom, že kdo si nezahrál prince, není chlap. Takže jsem rád, že jsem si prošel touhle chlapskou zkouškou.

Kouzelník Žito, jak ho napsal Zdeněk Zelenka, má silný smysl pro spravedlnost. Je smysl pro spravedlnost také jednou z vašich vlastností, nebo u vás dominují smysly pro něco jiného?

Denis: Stejně jako Žito se snažím k lidem kolem sebe chovat slušně. Myslím, že další silnou stránkou pohádky je smysl pro humor a doufám, že je to také jedna z mých pozitivních vlastností.

Anna: To můžu v podstatě podepsat. Mně se v životě stalo hodně věcí, které byly nefér, a to mě naučilo jednat férově. Mám ráda lidi, kteří se chovají spravedlivě. Přijde mi to důležité.

Jiřina Bohdalová, která s vámi v Kouzelníku Žitovi hraje, řekla, že správná pohádka musí být líbezná. Jaká kritéria jste měli u svých oblíbených pohádek jako děti?

Anna: Aby princezna měla krásné šaty. To bylo to nejdůležitější. Pak bylo důležité, aby v té pohádce byli koně a vůbec zvířata.

Denis: Důležité pro mě bylo, aby pohádka byla vtipná a měla dobrou zápletku, popřípadě mně něčemu novému naučila.

A vaše nejoblíbenější pohádka?

Anna: Tři oříšky pro Popelku.

Denis: Pro mě je to určitě S čerty nejsou žerty. To je pohádka, kterou jsem byl jako dítě schopný sledovat pětkrát do roka na videokazetě. Je tam silný motiv zla v podobě Doroty Máchalové, správce a kaprála, ale vlastně jsou to hezcí záporáci. Něčím mě to fascinovalo. Tu pohádku miluju.

Mimochodem, jak na vás zapůsobila Jiřina Bohdalová? A pomohla vám třeba v něčem?

Anna: Pomohla mi moc. Často mi radila. Některé věci vysvětlovala, aniž bych se jí ptala. Z její strany to byl hrozně milý krok. Věděla, že na place je takový lídr, a snažila se nám dávat rady, což jsem velmi ocenila. Ale jinak… Ona je torpédo. Je opravdu hustá. Má strašně moc energie a s ničím se moc nepáře. Občas to bylo „tóčo“, být s ní na place.

Denis: S paní Bohdalovou jsem trávil víc času než Anička, přece jenom to byla moje filmová babička. Při našem prvním setkání, kdy jsem se jí představil, mi řekla, že jsem strašně hubený a ať se najím. Pak pochopila, že to není tím, že bych nejedl. A od té doby jsme zažili spoustu hezkých chvil. Když byl čas, tak jsme si povídali. Do hraní mi nemluvila, nevím, jestli bych ji nechal…

Denisi, vy mi vizáží připomínáte mladého Jiřího Menzela nebo Václava Neckáře.

Denis: Mně to přijde zábavné. Tím, že jsem nový, lidé mě vůbec neznají, tak si mě tím zaškatulkováním pojmenují. Tohle je ten kluk, který připomíná tohohle. To, že připomínám Václava Neckáře, slyším od svých sedmnácti let. Když si vzpomenu na Ostře sledované vlaky a herecký výkon Václava Neckáře, může mi to přirovnání jen lichotit.

Denis Šafařík se narodil 4. března 1994 ve Vrchlabí. Od dětství se věnoval baletu, který už ale ze zdravotních důvodů neprovozuje. Herectví studoval rok v Americe, byl také členem experimentálního divadelního souboru International People Theatre v Berlíně. V současné době navštěvuje Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Za sebou má například účinkování ve studentském filmu Zlatá rybka nebo v komedii Věčně tvá nevěrná. Jeho největší rolí je zatím postava Žita v televizní pohádce Kouzelník Žito.

V pohádce také zpíváte. Nebo to nezpíváte vy?

Denis: Já bych to nechal jako tajemství.

Anna: Vážně?

Tím pádem je jasné, že to nezpíváte vy.

Denis: K tomu… se nebudu vyjadřovat.

Anna: Žita zpívá Daniel Barták, který složil hudbu pro celý film a mojí roli zpívá Simona Tlustá. Původně jsem to měla zpívat já. Už to bylo všechno nazkoušené, nahrané. Natočili jsme asi tři verze, ale nakonec se v České televizi rozhodli, že chtějí, aby to zpíval někdo jiný. Takže já mám doma alespoň na památku originální písničky, kde zpívám já.

Denis: Myslím, že to není kvůli tomu, že bychom neuměli zpívat, ale třeba já nemám takové zkušenosti se zpěvem v nahrávacím studiu. Na DAMU máme skvělé pedagogy na zpěv, ale je to spíše zpěv u piana. A z toho důvodu si zvolili zkušenější zpěváky.

Anna: Já jsem se učila i interpretaci, ale oni potřebovali někoho, kdo má silný, znělý hlas.

Denisi, vy jste studoval herectví v Berlíně, můžete to nějak přiblížit?

Denis: Ta cesta Berlínem byla mnohem složitější. Odjel jsem tam po gymnáziu a dva roky jsem uklízel hotelové pokoje. To není úplně příjemná práce. Neuměl jsem německy a cítil jsem se kvůli tomu izolovaný. Po nějakém čase jsem vyhrál konkurz do experimentálního divadelního souboru International People Theatre v Berlíně. Práce v souboru byla natolik zajímavá a naplňující, že mě to motivovalo, abych se přihlásil na DAMU.

Jaká vlastně byla vaše cesta k herectví?

Denis: Od šesti let jsem se věnoval baletu, který jsem od jedenácti let studoval v Tanečním centru Praha, ale musel jsem ze zdravotních důvodů přestat. Naštěstí si mě divadlo našlo v Americe. Rok jsem tam studoval střední školu a aktivně hrál ve školním souboru, který měl ale profesionální úroveň. Poté jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na Vysokou hereckou školu v Los Angeles, ale nakonec jsem se rozhodl jet do Berlína…. A zbytek už znáte.

Pokud se nepletu, tak vy jste, Aničko, také byla na zkušené v Americe.

Anna: Ano, před dvěma lety jsem byla na tři měsíce v Los Angeles. Studovala jsem tam kurzy herectví a angličtinu. Dalo mi to mnohem více než jenom znalost jazyka a další herecké vzdělání. Důležitá byla ta zkušenost. Denis asi bude souhlasit, že je skvělé se osamostatnit a vyjet někam na vlastní pěst. To vám dá do života strašně moc a člověk si uvědomí, kde stojí a čeho všeho je schopen. Jak zvládá různé situace sám za sebe.

Denis: Souhlasím. Mladý člověk by se měl snažit co nejdříve osamostatnit. Měl by se na vlastní pěst postavit novému prostředí, protože to je zdroj velkých zkušeností. Člověk pozná sám sebe a začne si vážit své práce a toho, kam míří.

Ve vašem profilu na Damúze jsem se dočetl, že vás baví překládat pohádky. Které jste přeložil a proč?

Denis: To začalo v Německu, právě z pocitu izolovanosti. Nejprve jsem napsal svou vlastní pohádku ve verších. Mám ji v šuplíku a až jednou přijde ta správná chvíle, chystám se ji vydat. Pak jsem překládal pohádky od amerického autora, který se jmenuje Dr. Seuss. Napsal třeba Grinche, který je teď v kinech. Jeho pohádky jsou také veršované, plné novotvarů, jsou v nich všelijaké příšerky… A jelikož to v Čechách není přeloženo, tak jsem si to sám ze samoty a z nudy překládal. Mám to také v šuplíku. Podle mne se mi to docela povedlo, ale když jsem to někomu nabízel k vydání, tak mi vždycky řekli, že na to je potřeba zkušený překladatel. Ani si to nepřečetli.