Během první vlny nezaháleli a nahráli novou desku s názvem Radosti života, protože nemá smysl se stresovat s tím, s čím nic nezmůžete.

„Prostě jsme se to snažili celé vzít z toho pozitivního hlediska,“ říká v rozhovoru pro Deník Karel Holas.

Jak si užíváte koncertování po té nucené pauze?

Ta pauza byla pro všechny špatná zpráva. Ale i přesto, že jsme nemohli veřejně vystupovat, udělali jsme alespoň pár streamů, kterými jsme se před Vánocemi vnitřně potěšili a doufáme, že jsme snad potěšili i někoho z těch lidí, co se na to koukali. Nedá se to ale srovnat s hraním naživo. Panuje tam totiž úplně jiná nálada, než když hrajete jen před kamerami.

Přinesla vám koronavirová krize i něco kladného?

Já jsem to celé vnímal jako takové zastavení. Všichni jsme totiž byli rozjetí. Snažil jsem se v tom najít pozitivní stránky, nekoukal jsem na to špatné. Člověk se mohl zastavit a zapřemýšlet, jestli to, co dělá, třeba nějak nepřehání. A musím říct, že ten nucený odpočinek byl nakonec vlastně příjemný. Udělal jsem si pořádek ve spoustě věcí, na které jsem normálně neměl čas. Uklidili jsme si v archivu a zjistili, že za těch 33 let máme těch nahrávek na discích opravdu hodně. Uklízel jsem ale i doma, ve sklepě, na půdě a tak.

Takže jste vyřešil resty a nabral novou energii?

A samozřejmě jsme v první vlně nahráli novou desku, kterou jsme nazvali Radosti života, protože nemá cenu se stresovat tím, s čím nic nezmůžeme. Prostě jsme se to celé snažili vzít z toho pozitivního hlediska.

Čechomor letos dělal konkurz na předkapely. Ve Vizovicích před vámi vystupoval Honza Grebík. Vybrali jste správně?

Myslím si, že lidi pobavil, takže to svůj účel určitě splnilo. A pokud si to i Honza Grebík užil, tak z toho máme ohromnou radost. Nám totiž napsalo strašně moc lidí, ale opravdu se nedá těch 33 minut rozdělit mezi deset kapel. To už by z toho byl festival. Vybírali jsme ze spousty hudebníků, kteří by si zasloužili zahrát, ale nakonec jsme museli vybrat jen jednoho. Ve Vizovicích to byl Honza Grebík, příště to bude zase někdo jiný.

Plánujete podobně vybírat předkapely i v budoucnu?

Tak daleko jsme zatím neuvažovali. Je pravdou, že mezi fanoušky to má úspěch, a to o něčem vypovídá. Potkali jsme spoustu zajímavých kapel, které hrají třeba jen na tancovačkách. Je senzační vidět lidi, kteří to dělají s láskou a entuziasmem.

Letos se všechno neslo v duchu 33 let, které oslavujete. Myslíte, že Čechomor stárne, nebo zraje?

Já bych řekl, že zraje. Všichni stárneme, to je normální a nic s tím nenaděláme. Ale při tom můžeme i zrát. A myslím si, že my jako skupina zrajeme.

Jak na těch 33 let vzpomínáte?

Všechno, co se stalo, se stalo správně. A tak to prostě je.

Je nějaký jeden okamžik, na který za ta léta vzpomínáte?

Těch okamžiků, na které člověk vzpomíná, je strašně moc. Častokrát někam s klukama jedeme a říkáme si: „Jé, hele, tady bylo to a to“. Takže se nedá vypíchnout jeden okamžik.

Za dva roky bude mít Čechomor půlkulatiny. Plánujete něco speciálního?

To nevím. Určitě něco uděláme, protože 35 let není málo. Ale nedokážu říct, co bude za dva roky. Něco určitě bude.