Po převratu se vrátil do Československa a v letech 1996 až 2004 se živil jako umělecký ředitel české edice časopisu Elle. Své fotografie vystavoval například v New Yorku, Miláně nebo v Londýně. Nyní Robert Vano vystavuje také na holešovském zámku.

Krátce po maturitě jste emigroval do USA, kde jste se prosadil jako fotograf světových módních časopisů. Proč jste se po roce 1989 rozhodl vrátit do Československa?

Když jsem odešel, už jsem se nemohl vrátit zpátky, i když jsem po tom celou dobu toužil. Kdybych měl tehdy možnost se vrátit, možná že bych byl za dva týdny zpátky doma. Navíc jsem tu měl maminku, kterou jsem neviděl pětadvacet let. Takže po revoluci jsem za ní jezdil na návštěvu, ale ještě jsem tu nežil. Pak Američani založili československou mutaci časopisu Elle a mně nabídli, abych v něm pracoval jako kreativní ředitel. Tak jsem nabídku přijal. Nejdřív jsem měl smlouvu na dva roky, a pak už jsem se rozhodl zůstat, protože se mi tu líbí.

Máte v Česku nějaká oblíbená místa?

Myslím si, že Praha je nádherné město. Navíc se domluvím česky – je to zkrátka můj domov.

Po převratu to ale asi nebylo tak krásné město.

Já vlastně nikdy předtím v Praze nebyl, až těsně po revoluci. A tehdy vypadala jako zakletý Disneyland. Všude samé věže, všechno bylo černé, z domů padaly omítky, v krámu nic neměli, restaurace byly zavřené… Od té doby se toho ale hodně změnilo a teď je Praha doopravdy nádherná.

Jaké byly Vaše začátky v české verzi Elle?

Časopis je franšíza, takže výsledek musí být stejný v Praze stejně jako kdekoli jinde. Jenže když jsme začínali, vůbec jsme neměli lidi. Museli jsme fotografy a modely brát z Itálie nebo z Německa. Navíc bylo těžké pracovat s českými módními fotografy, když tu vůbec žádná móda nebyla. Po revoluci byla v módě tlustá policajtka, večerní toaleta byla tlustá policajtka s baterkou. A to bylo všechno, žádný výběr šatů. Museli jsme pro ně jezdit do zahraničí. Po dvou letech se nám podařilo časopis naplno rozjet, lidé k nám sami začali přicházet, že chtějí pro nás pracovat. Teď je všeho hodně – lidí i šatů. Proto je hezké ohlédnout se zpátky a uvědomit si ten obrovský vývoj. Jenže lidé zapomínají, jaké to bylo předtím.

Proč si myslíte, že lidé na minulost zapomínají?

Všichni mají špatnou náladu, pořád si stěžují. Přitom se máme dobře.

A když se ohlédnete za svým životem, na které období vzpomínáte nejraději?

Já se těším na každý den. Dnes jsem tady, a jsem tu rád, zítra se budu těšit, že budu zase někde jinde. Jsem rád, že každé ráno vstanu a jsem zdravý. Nemám ve svém životě lepší a horší období. Když se mi něco nelíbilo, tak jsem odešel, nikde jsem se netrápil. Každý člověk by si měl najít svou cestu, na které se nebude trápit.

Na čem teď pracujete?

Zrovna dělám kampaň na novou televizi. Zároveň připravuji novou knížku. Pak jedu na týden do Milána, pak do Lisabonu, pak vedu fotografické worshopy…

Máte opravdu nabitý program.

Fotograf pracuje, když je starý, protože v mládí ho nikdo nezná. Baletky, modelky, sportovci, to jsou mladé profese. Sportovec zaběhne rekord a hned ho zná celý svět. Jako fotograf ale musíte pracovat hodně dlouho, abyste se stal známým. Když jste dobrý, znají vás lidé ve vaší profesi. Ale veřejnost vás zná až po šedesátce. Samozřejmě to neplatí jen pro fotografy, ale i pro malíře nebo kuchaře. Nestane se to přes noc.

Takže máte víc práce než v mládí?

To ne, práce bylo vždy hodně. Ale teď mě lidé znají. A tak pracuju celý rok a pořád někam jezdím. Dnes jsem přijel do Holešova půl hodinu před vernisáží, ráno zase odjíždím, protože zítra je další den a já mám práci někde jinde. Někdy pak ani nevím, kde vlastně jsem.

Jste na některé fotografie obzvlášť pyšný?

Jsem pyšný na všechny, které vystavuju. Nejenom tady, ale i v Budapešti nebo v Teplicích, na všech výstavách. Na které nejsem pyšný, ty nevystavuju a mám je schované doma v šuplíku.

Jak je pro vás obtížné snímek zachytit?

Nejdřív vymyslím téma a pak jdu vše zorganizovat. A když už to mám, tak to trvá pět minut. Takže nejnáročnější je naplnit vizi, kterou mám v hlavě. Někdy to zvládnu za den, jindy mám nápad půl roku a musím čekat, až najdu to pravé.

Které fotografické žánry máte nejraději?

Všechny věci, které tu vystavuji. Rád fotím módu, protože s ní jsem začínal a tou se živím. Pak rád fotím muže, protože to je moje téma. A když mě lidé naštvou, tak fotím krajinku. Ta totiž nemluví a nehýbe se a nemusím ji retušovat, dělat jí větší pusu a menší zadek. V přírodě je klid.