Kroměřížské vystoupení skutečně nadchlo každého příchozího. Jistý podíl odvedl i váš doprovod – kytarista a bubeník. Podle čeho jste si vybral své spoluhráče?

Michal Pavlíček: Je to věc náhody. Můžete hrát se spoustou zajímavých muzikantů. Člověk k sobě ale potřebuje lidi, se kterými cítí určitou ještě silnější vazbu. Bubeník Miloš Meier se zúčastnil konkurzu. Zjistil jsem, že je skvělý hudebník a je mi hodně povahově blízký. Kytarista Martin Ivan má zase odlišnou povahu, je takový exhibicionista, ale je strašně přirozený. Naše protipóly vytvořily dohromady, myslím si, že dobrý celek.

Vaše společná hudební cesta je neuvěřitelně dlouhá. Jaké tedy bylo vaše první setkání?

Bára Basiková: Bylo to v osmdesátých letech.
MP: Já to vím přesně. Byl rok 1986 a bylo to na koncertě Precedensu, na který jsem byl pozván. Tam jsem viděl Barušku a hned mě očarovala. Pak jsem jí nabídl spolupráci.
BB: Poté jsme začali okamžitě spolupracovat. Michal měl tehdy zákaz hrát s Pražským Výběrem, a tak na to byl čas. Nabídl mi spoustu materiálů, co měl nastřádané. Našli jsme společnou cestu, a tak na základě propojení mého hlasu a Michalových vokálů a hudby vznikly Stromboli.

Nyní bych se chtěla zeptat paní Basikové, přestože je zpěvačka, na její autorskou činnost. Velice brzy po dokončení střední školy jste vydala román Rozhovory s útěkem, který se dočkal i reedice.

BB: Psaní mne velmi bavilo. Ale je také pravda, že jsem na něj měla čas. Nyní se ho snažím rozdělit mezi práci a své dcery. Nevím, jestli se k psaní ještě dostanu. Nechávám tomu volný průběh.

Když jsem srovnávala vaše životopisy, tak mne napadla otázka na hudební spolupráci s dětmi. Uvažujete o něčem takovém?

BB: Michal má výhodu, že má velice nadané kluky. Po mně nadání zdědila jenom jedna dcera. Vystoupila už v několika projektech, ale na rozdíl ode mne nemá vnitřní ambice stát se zpěvačkou, i když talent bezesporu má. Nechávám to na ní, aby se rozhodla.
MP: Jeden syn už má vlastní kapelu, ale byl jsem v tomhle tom asi divný otec. Nesedával jsem s ním, aby se naučil hrát. Spíš mě jenom pozoroval a v hudbě vyrůstal. Co umí, získal sám. Druhý syn byl zase velmi dobrý na graffiti. Někdy jsem pro něj musel i na policii. (smích)

Oba odvádíte při koncertech úžasné výkony. Jak se Bára Basiková dobíjí energií a kde zase Michal Pavlíček chodí na hudební nápady?

BB: S tím se asi člověk musí narodit. Musí mít chuť zpívat lidem. Mě samotnou překvapuje, že když mám nějaké trápení v životě, tak přesto dokážu jít vždycky na jeviště a vytáhnout ze sebe maximum. Asi je to nějaká vnitřní potřeba nebo seberealizace a nemohla bych bez muziky existovat.
MP: U mě to bude banální fráze. Hudba je prostě droga. Je to něco, co vám rozproudí krev. Není to jenom droga, ale také terapie. Vkládáte do ní své emoce.

Pana Pavlíčka bych se chtěla zeptat, jestli má své práce spočítané. Nosíte všechnu muziku v hlavě?

MP: Přesný počet asi fakt nevím.

A teď trošku takové sebekritiky. Co se vám podle vás nejvíce zdařilo? Která skladba?

MP: Nejvíc se mi asi povedlo překopat si úplně celý život. Brilantně, jako podle scénáře románu. To vidím jako největší svoje dílo za posledních dvacet třicet let, a k tomu najít smysl v něčem jiném, než je hudba.

Musím se samozřejmě zeptat na Kroměříž. Jak se vám tady hrálo?

BB: Dobře. Vždycky je skvělé, když lidi přijdou a vytvoří atmosféru, a když víte, že přišli na vás a proč přišli. Takže to bylo strašně fajn.
MP: Lidi byli výborní, byl jsem jen trochu nervózní z problémů se zvukem, trošku to hučelo a chvilkami jsem ztrácel zvuk kytary. Musel jsem se hodně soustředit. Ten let nebyl tak jednoduchý, byly dnes trošku turbulence.

Mám ještě jednu osobní otázku. Ohrozilo někdy něco vaši kariéru? Setkali jste se s tím, že jste si řekli, že skončíte?

MP: Zdraví. Najednou se objevily vážné problémy a najednou to vypadalo, že boeing ztroskotá. Podařilo se to vyrovnat, ale visí nade mnou Damoklův meč. Po padesátce se začnou sčítat účty: má dáti - dal.
BB: Před dvěma lety jsem si dala úplnou pauzu od práce, protože jsem ztratila chuť a motivaci do práce. Bylo to právě prostředím showbusinessu, různými vztahy, mašinériemi či neprofesionálními přístupy. Začalo mi to strašně vadit a překážet a potřebovala jsem vysadit. Byla jsem přesycená. Hrozně jsem se potřebovala zastavit. Byla to opravdu prospěšná pauza, během níž jsem si pročistila hlavu a ujasnila si, co chci. Jaké věci eliminovat. Ale asi bych nikdy nedokázala přestat úplně, člověk totiž nakonec zjistí, že bez hudby jako podstaty nakonec nemůže být.

Pane Pavlíčku, váš manažer nám prozradil, že vás čeká radostná událost. Narodí se vám mimino. Prý se mám zeptat, co na to ostatní děti?

MP: Moje děti, třicetiletý a osmadvacetiletý syn, to přijali v pohodě. S radostí, že budou mít malého brášku. Spíš vnouček jak se na to dívá. Když se mu řekne, že u Karolíny v bříšku je jeho strejda, to se na vás potom nevěřícně kouká.