Jak jste přičichl k vinařství?
Po konci střední školy jsem od taťky dostal nabídku, jestli bych se této oblasti nechtěl věnovat. Bavilo mě sledovat, jak se víno prodává, jaký má příběh, kolik se o něm dá zjistit informací.
Vydal jsem se do Německa, kde jsem měl být dva týdny, nakonec z toho byl rok. Úplně mě to dostalo. Můj šéf Gunter Künstler, který patří ke světové špičce u ryzlinku, mě navíc posílal do světa k výjimečným vinařům. Troufám si říct, že jsme si s Gunterem hodně sedli. Byl to můj mentor, doporučoval mě těm nejlepším na světě.
Kam jste se za vínem podíval?
Další cesta následovala do Jižní Afriky. A byla osudová. Viděl jsem tam něco neuvěřitelného, země disponuje technologicky vyspělým vinařským zázemím. Produkují tam fantastická bílá i červená vína. Můj šéf byl Miles Mossop, který je považovaný za jednoho z velkých světových talentů.
Dostal jsem se ale i k dalším specialistům, například do Kalifornie, kde jsem se potkal s nejlepším vinařem světa loňského roku. Jedna láhev u něj stojí 30 000,-.
Měl jste z takových osobností respekt, ostych?
Samozřejmě ano. Například v Kalifornii mě hodně zkoušeli. Snažili se zjistit, jaký jsem člověk, co umím, jak jsem otevřený.
Když jsem tam přijel, tak jsem viděl Tigera Woodse nebo jednoho z nejlepších kritiků na víno Roberta Parkera. Bavil jsem se s těmi nejlepšími z nich. Nikdy nezapomenu na to, jak popisovali a rozebírali vína, což je něco geniálního. Rád bych se jim alespoň z procenta vyrovnal. Musíte na to mít jisté pochopení.
Musí v tom být i určitá psychologie?
Především vás to musí bavit, musíte k tomu mít lásku. Vinice jsem si skutečně zamiloval. Když jim hodně obětujete, tak vám hodně vrátí. V Německu jsem pochopil révu, jak ji ideálně vytvářet, jak ji dělat. Když má člověk respekt a ví, jak na to, tak zdravá surovina je tou pravou třešničkou na dortu.
Co vás osobně na vínu tak nadchlo?
Jak je každá oblast výjimečná, jak si při výrobě vína skládáte puzzle v jeden obraz. V Německu jsem nachutnal hrozny, bez této stáže bych nedokázal odhadnout sběr nebo nevěděl, zda je víno ve stresu. V Kalifornii mají obrovský cit pro detail a naprostou čistotu.
V čem tkví kouzlo úspěšného vinaře?
Člověk se s tím musí narodit. Musí mít cit, zkušenosti, odhadnout čas sběru. Musí mít lidi kolem sebe. Jsou to malé věci, ve víně ale rozhodují.
Co je na vinařině nejtěžší?
Příroda, se kterou bojujete a nikdy nevíte, co přijde. Vinař to neovlivní. Dokáže se přizpůsobit, počkat, sledovat počasí. Když začne hodně pršet, bojujete s plísněmi a dalšími věcmi. Pokud my vinaři z něčeho máme strach, tak to je hlavně nevyzpytatelné počasí. Když révě ale rozumíte, do jisté míry se to ošéfovat dá.
Jaké počasí je pro pěstování vína nejlepší?
Důležité jsou teplé podzimy, které předají později vínu pevnou zralost a sílu.
Za mě ojedinělá výjimečnost počasí je v Kalifornii, kde v noci máte studený vítr od oceánu, přibližně dvanáct až patnáct stupňů a přes den přes třicet. Réva si tak v noci odpočine, přes den normálně může fungovat a hrozny nechá v klidu zrát. Ráno je pak sbíráte naprosto zkoncentrované. V Jižní Africe máte pořád třicet, čtyřicet stupňů, v noci přes pětadvacet a výše. Když jsem v roce 2019 vyrobil své víno, tak se do Jižní Afriky dostaly kalifornské teploty, což bylo nevídané, ale jsem za to moc rád.
Co se vám podařilo vyrobit za víno?
Z vinice staré čtyřicet let jsem v Jižní Africe vyrobil 800 lahví odrůdy Cabernet Sauvignon. Z vinic v oblasti Stellenbosch kousek od Kapského Města, v nadmořské výšce 400 metrů. Chtěl jsem vytvořit víno, co bude mít velký potenciál, přibližně 20 až 30 let, ale zároveň bude jemné, svěží s marmeládovými tóny a nekončící dochutí.
Do vína jsem se snažil přidat každý kousek ze svých stáží, aby mělo svoji výjimečnost. Na etiketě je vyobrazena hora v Jižní Africe, kostelík z Německa, vinice v Kalifornii nebo město Zlín (Svit), kde jsem se narodil. Je to takový komplexní sen. Abych svůj příběh dokončil, tak cena by měla být 1993,- tedy jako rok narození.
Finančně to musí být velmi náročné…
Díky stážím, na kterých jsem byl zaměstnaný, jsem šetřil prostředky na splnění snu. Kamarádskou ruku na využití moderní technologie a celkovou výrobu vína mi nabídl vinař z Jižní Afriky.
Kolik samotná výroba vína zabere času?
Nejvíce času, přibližně měsíc a půl, jsem strávil chozením po vinicích, abych hrozny stále chutnal a posbíral je v nejlepší zralosti. Víno jsem vyrobil přírodní cestou, bez přidání jakýchkoliv chemických prostředků. Stoprocentně jsem se soustředil na to, aby hrozny byly geniální. Víno poté leželo 18 měsíců ve francouzských sudech. Když to tak vezmu, běží to dva roky.
Jak čerpáte ze zahraničí?
Je lehké někam vycestovat, ale těžké se dostat k lidem, kteří vám něco dají a posouvají vás dál. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem potkal lidi, jaké jsem potkal. Dnes zkušenosti a informace načerpané z cest popisuji klientům u nás na vinotéce. Chtěl jsem být odborník v co nejlepším světle. To, že jsem si mohl díky skvělým lidem ve světě si plnit svůj sen, bylo něco zcela ojedinělého.
Co je dominantou vašeho vína?
Chtěl jsem vytvořit něco výjimečného. Samotná dominanta je kalifornský styl s hrozny z Jižní Afriky a českýma rukama. (se smíchem)
Už máte ohlas?
Hodně jsem dával příběhy z Jižní Afriky na Instagram, abych to ukázal přátelům, sledujícím. Jižní Afrika je v daném ohledu obrovsky vyspělá, patří mezi TOP úrovně na světě. Přál bych si, aby se to dostalo mezi co nejvíce lidí a měli možnost víno ochutnat.
Hodně zmiňujete Jižní Afriku. Přitom se o ní mluví jako o nebezpečné zemi…
Všude na světě se najde nebezpečná část. V Jižní Africe jsou každopádně pravidla, která jsou dobrá respektovat. Co se týče kriminality, tak se říká právem, že je světová. Na krajích, kam se turisté nedostanou, žijí gangy, které se navzájem postřílí. Jako obyčejný turista ovšem budete nadšený.
Cítil jste se tedy bezpečně?
Musíme si uvědomit, jak se máme u nás. Cokoliv se stane, zavoláte a pomůžou vám. V Jižní Africe jdete na pivo do některé části a máte trochu strach, jestli se něco nastane. Pokud v nočních hodinách ve městě nerespektujete, že na určitých místech nemáte co dělat, tak je to hodně nebezpečné. Jinak vám nic nehrozí.
Máte osobně nějaký zážitek?
Jelikož jsem takový blázen, jaký jsem, tak jsem něco chtěl vidět. Jsem nakonec rád, že jsem u sebe měl peníze a přežil to. Každopádně jsem tam neměl co dělat.
Nešel jsem přímo do gangů, ale slumů, kde žijí černoši. Je to skutečně obrovský kontrast. Na jedné straně nejmodernější technologie za stovky milionů a poté různé skvadry – spousta lidí žije v malém prostoru, nemají práci, vzdělání.
Než se z vás stal expert na víno, tak jste za Zlín hrál hokej. Jak jste se k němu dostal?
Táta hrál hokej vrcholově, odmalička jsem tak k tomuto sportu byl vedený a měl k němu kladný vztah. Rovněž jsem tak chtěl hrát na nejvyšší možné úrovni. V extralize dorostu jsem se ale měsíc před play-off zranil, měl jsem problémy s třísly, čtyři měsíce jsem kvůli tomu nehrál. Tým vedený Lubošem Jenáčkem byl navíc hodně našlápnutý, místo v něm jsem neměl jisté. Nakonec jsem se rozhodl, že se hokeji už věnovat nebudu, takový potenciál tam u mě nebyl. Konec nastal kolem devatenácti let.
Co vám hokej dal do života?
Hokej mi dal disciplínu, obrovskou chuť vyhrávat, nevzdávat se a bojovat do konce. Naslouchat svému tělu a řešit si sám problémy. Celkově když na sobě pracujete, děláte něco, co vás baví, tak vás to posouvá dopředu.
Na co rád vzpomínáte?
Super okamžik jsem zažil v deváté třídě, kdy jsme vyhráli republiku. Skvělé byly i první starty v dorostu, kdy jsem se porovnával s daleko staršími kluky, kteří dodnes hrají.
Proti komu jste si v kariéře zahrál?
Vypíchl bych Tomáše Hertla, Míťu Jaškina, který je můj skvělý kamarád. Nejvíce si celkově pamatuji výjimečné kluky Peťu Holíka a Zámorského.
Vaším tatínkem je Ivo Pešat, který patřil do zlaté generace Vsetína. Šlo vůbec uniknout hokeji?
Nešlo. (s úsměvem) Éra to byla vskutku výjimečná, bylo náročné to poté znovu zopakovat. Jednalo se o souhru všech vjemů a hráčů, kteří se potkali. Na toto období vzpomínám hodně rád. Moc si vážím toho, že jsem toho mohl být součástí a některé kluky třeba potkávat v kabině.
Narodil jste se do doby, kdy to vsetínská éra začínala a byla na vrcholu. Máte nějaké útržky, vzpomínky?
Je pravda, že jsem byl ještě hodně malý, zapomenout se ale na to nedá. Pamatuji si na rok 2001 a vítězství nad Spartou, kdy se udál poslední titul, rok předtím jsme navíc prohráli. Celá rodina se sešla a slavilo se. I když mám jen malé střípky, tak to bylo něco nepopsatelného.
Jak jste zvládal, když tátu v podstatě každý znal?
Co se týče sportu, tak vždy je daleko jednodušší, když o vás lidé ví – na soupiskách si přečtou známé jméno, které by teoreticky mělo mít potenciál se tomu věnovat na nejvyšší úrovni. Negativní část je, že se od vás čeká něco výjimečného, v podstatě často hrajete pod tlakem. Kvůli příjmení jsem však utlačovaný nebyl.
