„Byl jsem si zabruslit, vzal jsem si k tomu hokejku. Pořádně jsem ale netrénoval, maximálně jsem si dal nějakou brzdu,“ přibližuje 25letý borec, který zároveň poodkryl, jak se k pobytu na kluzištích pod širým nebem dostal.

„Bratr od přítelkyně hraje hokej, s kamarádem si šli zabruslit, tak jsem se k nim přidal také,“ přidává podrobnosti.

Útočištěm pro jeho oblíbenou činnost se staly Záhlinice u Hulína. Nebyl však jediný, který se pro využití zamrzlých rybníků rozhodl.

„Když jsem si byl zabruslit, tak se tam objevilo přibližně dalších padesát lidí. Odhrnuli jsme si plácek velikosti jedné třetiny.“

Premiéra a zároveň derniéra to však pro Patrika Zavřela nebyla. Letos se na venkovní ledovou plochu vydal ve třech případech. „V předminulém týdnu to bylo dvakrát, týden předtím jednou,“ líčí.

Jak sám produktivní forvard Kroměříže říká, venkovních podmínek se snaží využít jak to jen jde.

„Před letošní zimou jsem na rybníku naposledy byl před rokem. Když je možnost, tak toho vždy využívám. Záleží však na podmínkách, klidně se jdu sklouznout jednou týdně.“

Jak by vlastně porovnal působení na zimních stadionech a bruslení pod širým nebem?

Těžší venkovní podmínky

„Venku je to pestřejší, ale kvalita ledu je na straně zimáku, na venkovním kluzišti jsou těžší podmínky,“ ví dobře Zavřel.

Současná epidemiologická situace mu větší radovánky na stadionu zamezila, Kroměříž poslední zápas naposledy odehrála na začátku října. Od té doby si na další bruslení pod střechou musel se svými spoluhráči počkat.

„Poté, co to spadlo do třetího stupně, jsme byli chvíli na ledě v prosinci, pak to zavřeli, a nyní jsem byl přibližně po dvou měsících. Přerušení mě určitě hodně mrzí, na ledě jsem od malička, chybí mi to,“ přiznává bez okolků.