Zúčastnil se rovněž domácího šampionátu dvacítek, v roce 1992 byl v sedmém kole draftován Ottawou Senators. Extraligu chytal za Olomouc a Vítkovice a taky jako první hokejový brankář skóroval v české soutěži, když se 30. ledna 1999 v druholigovém zápase ještě jako gólman Šternberku trefil do sítě Ytongu Brno. „Byla to pro mě obrovská euforie, protože to bylo jednou za život,“ líčí Jaroslav Miklenda.

Ani všechny zmiňované úspěchy rodáka z Veselí nad Moravou u milovaného hokeje neudržely. Odchovanec Uherského Ostrohu a Uherského Hradiště, který působil také v Přerově nebo Šumperku, před sportovní kariérou upřednostnil studium na Univerzitě Palackého v Olomouci. Čtyřiačtyřicetiletý otec dvou dětí v současnosti pracuje v Prostějově jako státní zástupce a po hokejové kariéře se mu nestýská.

Nedávno uplynulo výročí dvaceti let od vašeho památného gólu. Ještě si na něj občas vzpomenete?
Vzpomenu si na něj vždycky, když je v televizi nějaký hokejový zápas a brankář se pokouší vstřelit gól. Komentátor Robert Záruba moje jméno v této souvislosti občas v přenosu zmíní, takže pak se mi někdo ze známých ozve a hlásí mi to.

Pořád se vám vybaví momenty z toho památného zápasu v Brně?
Vybaví. Hráli jsme proti Ytongu Brno, který byl v té době v čele tabulky. V polovině zápasu jsme prohrávali 1:3, ale podařilo se nám výsledek otočit na 5:3. Domácí zkusili v závěru power-play, takže mi blesklo hlavou, že když vedeme o dvě branky, tak bych to mohl risknout. Když je to jenom o gól, většinou brankář puk raději přikryje a přeruší hru. Mně ale kotouč sedl přesně na hokejku a obloučkem, středem hřiště, jsem skóroval.



Zkoušel jste střílet ještě někdy?
Můj bývalý trenér o mně říkal, že jsem hračička. (úsměv) Je pravda, že jsem rád zkoušel nahrávat, vyhazovat a zastavovat puky. Snažil jsem se v rámci možností pomáhat spoluhráčům a hrát s týmem, až mě trenéři museli častokrát krotit. Když vedete ale pouze o gól, je riskantní vystřelit. Zase tolik pokusů a možností jsem v kariéře neměl.

Byl to váš nejslavnější moment, nebo gól přebíjejí jiné úspěchy?
Gól, který navíc padl ve třetí nejvyšší soutěži, spíš řadím mezi kuriozity. Víc si vážím jiných úspěchů. Stal jsem se juniorským mistrem Evropy. Rád vzpomínám i na krátký pobyt v Kanadě. Chytal jsem na šampionátu dvacítek. I když jsem na nejvyšší úrovni chytal pouze do dvaceti let, zažil jsem důležitější momenty.

Jak na zlatý šampionát osmnáctek v roce 1992 vzpomínáte?
Moc rád. Sešel se výborný ročník. Tehdy jsme hráli ještě za federaci, za Československo. Ze známých hráčů tam se mnou byli David Výborný, Tomáš Vlasák, Roman Hamrlík, Libor Procházka. Všechno budoucí reprezentanti. Zapomenout nemohu ani na Pavola Demitru, který později tragicky zahynul v Jaroslavli. I když je to tak dávno, na jména si pořád vzpomínám. (úsměv) S kolegou Slávikem jsme byli na stejné úrovni. Na začátku turnaje každý z nás odchytal jeden zápas. První dvě utkání byla rozpačitá. Sice jsme vyhráli, ale z mé strany to nebylo stoprocentní. Na co ale nejvíc vzpomínám, byl poslední zápas s Ruskem o zlato. Nedostal jsem gól a my jsme zvítězili 2:0. Na euforii už si nepamatuji, bylo to dávno, ale na Norsko moc rád vzpomínám.

Ve stejném roce jste byl draftovaný Ottavou Senators. Mrzí vás, že jste si NHL nikdy nezachytal?
Pořád to byl začátek devadesátých let a nikdo moc dobře nevěděl, co člověka po draftu vůbec čeká. Když dřív hráči emigrovali, byli to hotoví hokejisté, reprezentanti, kteří hned dostali smlouvu a mohli hrát. Já jsem sice po osmnáctkách do Kanady na chvíli odjel, ale realita nebyla růžová. Že jste draftovaný, je hezká věc, ale v Ottawě tehdy bylo devět gólmanů a všichni čekali na šanci. Cesta byla dlouhá a každý se musel probíjet, ať už přes farmu, nebo přes juniorskou soutěž a hrát hokej bez smlouvy. Já jsem v té době byl v reprezentaci do dvaceti let a chtěl na vysokou školu.

Ve stejném roce byli draftovaní třeba Roman Hamrlík, Martin Straka, Alexej Jašin, Darius Kaspairatis. Potkal jste se s nimi osobně na draftu?
Vůbec. Tehdy nebyl internet, nic. O tom, že jsem byl draftovaný, jsem se dozvěděl až později. Přišel za mnou ráno táta, že mu někdo volal a oznámil mu to. Tehdy dokonce v olomouckých novinách vyšlo, že byl Dopita draftovaný a na mě si vzpomněli asi až za týden. (úsměv) Pro mladého kluka je to sice super zpráva, ale draft je pořád jenom začátek možné cesty.

Proč jste v zámoří nezůstal déle?
Odjel jsem tam na začátku sezony. Dva měsíce jsem působil v juniorské soutěži. Byl jsem v týmu Olympiques Hull. Odchytal jsem tam ale jenom dva zápasy. Ze strany mého agenta to bylo spíchnuté horkou jehlou. Nebylo to tak, že bych tam přiletěl a hned měl místo jisté. I v Hullu byl boj o fleky a já jsem to vyhodnotil tak, že se vrátím domů. V zámoří je úplně jiný styl života, než na který jsem byl zvyklý z domova.

V extralize jste jako mladík chytal za Olomouc a Vítkovice. Nešlo v nejvyšší soutěži zůstat déle?
Z Olomouce jsem tenkrát neodcházel zrovna v dobrém. Částečně to bylo osobou generálního manažera Pavla Čecha, se kterým jsem měl spory. Chtěl jsem zůstat v Olomouci, ale k Ladislavu Blažkovi přivedli ještě zkušeného Pavla Cagaše a já věděl, že bych si tam nezachytal. I když jsem se pak vrátil, skončil jsem zpátky v dorostu a chytal ve dvacítce.

A Vítkovice?
V další sezoně za mnou přišel s nabídkou pan Hadamczik, abych šel do Vítkovic. Tehdy tam byl asistentem Vladimír Vůjtek, který mě vedl ve dvacítkách. Vytáhl si mě k sobě. Sezonu jsem začal dobře, ale koncem října přišly zdravotní problémy. Chtěl jsem za každou cenu hrát, a tak jsem přechodil chřipku a od té doby jsem se z toho pořádně nezbrchal. I proto mě ze šampionátu dvacítek, který se konal ve Frýdku-Místku a Ostravě, po dvou zápasech ze zdravotních důvodů poslali domů. Až do konce sezony jsem pak marodil.

Nakonec jste před hokejovou kariérou upřednostnil studium na vysoké škole. Nikdy jste toho nelitoval?
Ne, nikdy. Ve Vítkovicích jsem mohl zůstat ještě další sezonu, ale kvůli studiu jsem se rozhodl, že se vrátím do Olomouce, kde ale místo brankáře nebylo. Chtěl jsem chytat na střední Moravě, tak jsem prostřídal Přerov a poté Šumperk, kde jsem strávil dvě a půl sezony, na které rád vzpomínám, a nakonec zakotvil ve Šternberku.

Proč právě tam?
Už tehdy jsem věděl, že chci v budoucnu žít v Olomouc,i a jelikož jsem měl dobré vazby na tehdejšího předsedu klubu pana Trundu i bývalého trenéra Fischera, který mě předtím vedl v Olomouci, chytal jsem ve Šternberku.

Školu jste vystudoval a v Prostějově pracujete jako státní zástupce. To není u bývalého hokejového reprezentanta běžné, že?
To asi ne, ale krátce po revoluci byl mezi studenty velký boom právě po právnické profesi. Mělo to poměrně velké kouzlo. Člověk se v tom viděl. Rozhodování bylo těžké. Kdybych měl nastoupit do továrny a chodit na směny, radši bych hrál hokej. První rok na vysoké škole jsem hrál v Olomouci a zde i studoval. To ještě celkem šlo, ale další sezonu jsem už hrál za Vítkovice a studoval v Olomouci. Ročník jsem dodělal v podstatě díky zdravotním problémům, kdy jsem moc nehrál. Věděl jsem, že další rok už skloubit extraligový hokej ve Vítkovicích se školou v Olomouci nepůjde, a proto jsem ve Vítkovicích ukončil smlouvu. Škola ani hokej se nedají dělat napůl. Kdybych hrál profesionálně hokej, nikdy bych fakultu nedodělal. Mám ale dobrou práci, dělám to, co jsem vystudoval a co mě baví. Hodně kamarádů a známých si sice ze mě občas dělalo srandu, že jsem teď mohl žít někde na Floridě, ale kdo zažil profesionální sport i z té záporné stránky, když se třeba vrací po nemoci a musí bojovat o místa, ví, že to není žádný med. Kariéra sportovce není dlouhá, a pokud se nezajistíte od počátku kolem dvaceti let solidní smlouvou a nejste reprezentant, harcujete po republice či světě a živíte se, jak se dá.

Sledujete hokej?
Hokej docela sleduji, ale na zápas jdu tak jednou za sezonu. Nedávno jsme však měli v Šumperku, kde jsem působil dva roky, takovou benefici. Uspořádal ji pan Radek Kučera a sešli se na ní bývalí hráči, kteří v Šumperku hrávali před dvaceti lety. Byl to sranda mač bývalých hvězd, takže jsem se snad po patnácti letech oblékl do výstroje. Potkal jsem tam známé a společně jsme zavzpomínali. Bylo to příjemné.

Děti vedete ke sportu?
Ano. Manželka je bývalá volejbalistka. Hrávala juniorskou ligu a byla i mistryní republiky. Přechod mezi ženy ale pro nepřízeň hlavního trenéra vzdala. Šestnáctiletý syn se věnuje basketbalu. Hrával za Prostějov, teď je v Olomouci. Navíc hraje také na klavír. Kromě sportu a umění má i náročné studium na gymnáziu, takže přesně vím, co prožívá. Dcera má jedenáct a druhým rokem šermuje. Je to sport z jiných sfér. Než začala, jen jsem věděl, že existuje. V Olomouci je výborný klub Dukla Olomouc a je zde spokojená, protože potkala množství příjemných lidí, ať už trenérů, nebo šermířek.

Jak často se dostanete za rodiči do rodného Veselí nad Moravou?
Pokud nepočítám rodinné události, jezdíme jenom v létě a na Vánoce, protože v kalendáři máme tolik akcí, ať už svých nebo dětských, takže se nemůžeme na víkend sbalit a jenom tak odjet. Většinou tak rodiče jezdí k nám. Na Slovácku mám však hodně známých a kamarádů, ať už z dřívějška nebo nyní z pracovních sfér. Za všechny mohu vzpomenout kolegu z Uherského Hradiště Tomáše Pindura, se kterým jsme našli mnoho společných témat, ať už z časů školních nebo sportovních. Jako zajímavost uvádím, že on jako tenista se na stará kolena pustil do hokeje a hraje za HC Mařatice.

Jaroslav Miklenda
Datum narození: 7. března 1974Pochází z Veselí nad Moravou, nyní žije s manželkou a dvěma dětmi v Olomouci. Pracuje v Prostějově jako státní zástupce. b Kariéra: Uherský Ostroh, Uherské Hradiště, Olomouc, Hull Olympiques, Vítkovice, Přerov, Šternberk, Šumperk, Opava.
Reprezentace: Česká republika U18, Česká republika U20
Největší úspěchy: - 30. ledna 1999 v druholigového utkání dnes již neexistujících klubů Ytongu Brno a Šternberku jako první český brankář skóroval v soutěžním zápase
- v roce 1992 se v Norsku stal juniorským mistrem Evropy do osmnácti let
- v roce 1992 byl v sedmém kole draftován Ottawou Senators. NHL ale nikdy nechytal.
- v roce 1994 chytal na mistrovství světa dvacítek
- v roce 1997 se stal v Jižní Koreji akademickým mistrem světa.