U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 7.

Víla Květinka ráda pracovala na zahrádce, ale taky moc ráda četla. A mimo herbář tetičky Heřmanky a knihy o bylinkách měla asi nejraději pohádky. V jedné krásné, staré knize se dočetla o kouzelném zlatém bubínku. Ten bubínek vlastnily víly Lesněnky. Každý večer na něm jejich královna Lesana bubnovala na jiném místě lesa, vždy tam, kde rostlo čarovné býlí. To proto, že pak se bylinkám dařilo a měly opravdu kouzelnou moc.

„Ach, Tydlíčku, ach, ach, tolik po tom zlatém bubínku toužím.“
Tydlifon, jako obvykle, poslouchal na půl ucha, a tak jen řekl: „Tak já ti ho, Květinko, obstarám.“
Květinka vyskočila ze své židličky, pohladila Tydlíka po vláskách a dala mu velkou pusu.

Kvapem se blížil den, kdy měla mít víla Květinka narozeniny. Tydlifonek se proto po šichtě místo domů vydal za svým kamarádem vodníkem Vrbičkou.
„Brekeke, brekeke, Tydlíku, jak se máš?“ volal na něj z dálky Vrbička a pásl přitom v rybníce malé kapříky.
„Musíš mi poradit, Vrbičko, Květinka bude mít brzy narozeniny a usmyslila si, že chce zlatý bubínek. Já jsem jí ho slíbil, ale nevím, kde takový bubínek seženu. Ach jo!“ povzdychl si Tydlík.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 6.

„Brekeke, to je ale pořádná šlamastyka,“ řekl Vrbička, ale tiše pískl na prsty a ke břehu připlaval starý sumec.Vrbička se k němu naklonil a cosi mu po vodnicku řekl, pak se zase postavil, sumci Hektorovi poděkoval a usmál se na Tydlíka.„Brekeke, už to mám, Tydlifoune, máš pořádné štěstí, protože v pondělí jsou Velikonoce, tak zítra je Velký pátek a to se otevírají všechny poklady, a tak my půjdeme až do Pežgovského lesa, kde je ve staré pískovně skála a v ní ten poklad najdeme!“

Tydlík dostal pro Květinku krásný leknín a vesele se vrátil domů. Květinka už na něj čekala s lilkovými řízečky na divokém česneku.
„Jé, ty jsi hodná,“ řekl Tydlík, zamlaskal a dal se do jídla.
V noci na šichtě pak zaslechl Juzka, jak říká Ferdovi: „Ty Ferda, ta moja roba je glupjo jak štoľverk, vem se, že una śe jutro na tyn Veľky pjuntek chysto do Pežgovskigo ľasa pro jakiši poklad, či co.“

„Naľe ni tvoja roba, aľe tys je glupi, ty něviš, že na Veľky pjuntek se otvirajum všicki poklady?“ řekl v legraci Ferda a oba se začali tak smát, až se za břicha popadali.

Tydlíka to utvrdilo v tom, že to nejspíše bude pravda, a tak se hned druhý den zvečera vydali s Vrbičkou až do dalekého Pežgovkého lesa. Šli dlouho, kolem Volenského rybníka, kde na ně vesele zamávala víla Rákosnička a Vrbička samým štěstím zase zezelenal ještě více, než byl. Potom šli kolem hájenky, po starých kolejích až do staré pískovny. Byla už tma tmoucí, když tam došli, a oba se pěkně vylekali, když jim skoro za zády zatroubil statný jelen a výhružně se podíval na ty dva vetřelce.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 5.

Pak ale uznal, že tihle mu jistě neublíží a s pyšně zvednutou hlavou odkráčel pryč. Vrbička našel to správné místečko, o kterém mu pověděl sumec Hektor, a tiše si něco zamumlal. Tydlík pak úžasem otevřel pusu, když se skála rozestoupila a v ní bylo plno záře. Vešli s Vrbičkou dovnitř a ocitli se ve velkém překrásném sále, v jehož středu stál trůn, na tom trůnu seděla samotná víla Lesana a pravila: „Vítám vás, proč jste přišli?“„Brekeke, brekeke,“ Vrbička se na víc nezmohl a šťouchl do Tydlíka.

„Ty, ty jsi krááásnáá víííla, já mám svou Kkkvětinku, víš,“ začal koktat Tydlík, „no a ona chce, nebo, víš, ona pěstuje,“ a šťouchl do Vrbičky, ať to dopoví.
„Brekeke, brekeke… bubínek na bylinky, víš?“
Víla Lesana se zasmála a řekla: „Dám vám zlatý bubínek pro Květinku, ale musíte si s námi zatančit.“

Tleskla a začala hrát hudba, tleskla podruhé a přitančilo deset víl, jedna krásnější než druhá,
popadly Tydlíka s Vrbičkou a začaly tančit. Tančili a tančili a tančili a byli by ti dva úplně zapomněli, proč přišli, kdyby se najednou neozvaly rány a dva ženské hlasy: „Skálo, otevři se…“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 4.

A tak Lesana tleskla a zmizely víly, tleskla podruhé a přestala hrát hudba, tleskla potřetí a skála se otevřela. Tydlík chytil Vrbičku za šos a honem utíkali pryč, ani se neohlédli, kdo z lidí také na Velký pátek hledá poklad.

Když už byli dost daleko, zastavili se, oddechovali a Vrbička řekl: „Měli jsme štěstí, brekeke, ty víly by nás utancovaly, brekekeke, ale nemáme bubínek, no, brekeke.“
„Ale máme,“ zasmál se skřítek Tydlifonek. „Když jsme tancovali, tak jsem ten zlatý bubínek uviděl přivázaný u pasu té zelené víly, co jsem s ní tancoval, a tak jsem jí dal pusu, víš, a ten bubínek jsem jí sebral.“

Vesele se jim pak šlo domů a Květinka, ta měla radost z toho, že se vrátili a také ze zlatého bubínku. Už se těšila, jak s ním bude pěstovat kouzelnou bylinku.