Premiérová turecká sezóna je za mnou.

V pátek jsem ji uzavřel zápasem na Kayserisporu a nebyl to jednoduchý zápas, především po psychické stránce.

Po oslavách titulu minulou neděli jsme dostali volno až do čtvrtka a tak jsem si zaletěl domů užít radost s rodinou a kamarády.

Mezitím nám přesunuli zápas na pátek, takže jsme k poslednímu duelu jeli vlastně bez přípravy.

Když jsem byl doma v Uherském Hradišti, tak se v Somě stala důlní tragédie, při které zahynuly na tři stovky horníků. Euforie ze zisku titulu byla rázem pryč.

Turci jsou velmi soudržný národ, který umí bouřlivě slavit, ale dokáže i truchlit. V tom uplynulém týdnu jsem zažil obojí.

Důlní neštěstí sjednotilo celé Turecko a samozřejmě nemohlo minout ani nás. Mysleli jsme na rodiny obětí a upřímně, fotbal nebyl v tomto případě na prvním místě.

Přesto jsme si řekli, že poslední zápas se sestupujícím Kayserisporem chceme vyhrát a to se i podařilo.

Atmosféra na stadionu však měla k fotbalovosti hodně daleko. Na lidech bylo cítit, že myšlenky mají jinde.

Trenér mě postavil na levý kraj obrany a tak jsem si v dresu Fenerbachce vyzkoušel i post, na kterém jsem v kariéře hrál vlastně nejčastěji.

Hned po zápase jsme se rozletěli domů. Mě čeká ještě jeden zápas s národním týmem ve Finsku a pak dovolená. Samozřejmě mám radost, že mě trenér Pavel Vrba povolal a doufám, že bude zase příležitost sehrát se s týmem a vstřebat také nové pokyny nového kouče.

Tentokrát nemáme při srazu společenské povinnosti a tak bude konečně jen o fotbale. Trenér udělal i bezvadný krok při nominaci, kdy, jak sám prohlásil, dá ve Finsku větší prostor hráčům ze zahraničních lig, kterým právě skončily sezóny.

Nebudeme se muset uměle udržovat ještě dva týdny a budeme mít dostatek času na regeneraci po sezóně.

V červnovém zápase doma s Rakouskem dostanou zase více příležitost kluci z české ligy, kteří budou mít také čerstvě po sezóně.

Těsně před začátkem reprezentačního srazu jsem měl čas podívat se na finále českého poháru, ve které Sparta získala double. Upřímně řečeno, po penaltovém rozstřelu se ve mně mísily dva pocity.

Radost ze zisku poháru, protože pochopitelně fandím Spartě a pak soucit s mým kamarádem Milanem Petrželou, který zahrál výborný zápas, ale nakonec si vybral kopec smůly.

Bohužel i takový dokáže být fotbal. Přináší nám spoustu radosti, ale často i pořádnou porci zklamání. Jak ale znám Milana, tak se z toho určitě zvedne.

Z reprezentačního srazu vás zdraví Michal Kadlec