„Na to se nedá zapomenout. Je to pořád neskutečný zážitek, když si na to vzpomenu. Povedl se nám neuvěřitelný úspěch. Za Marseille hráli neuvěřitelní hráči. Byl to asi nejen pro mě životní zápas,“ povídal dojatý Palát, dnes 41letý trenér Bystřice pod Hostýnem, který se v sobotu vrátil domů do Holešova jako soupeř v rámci derby v krajském přeboru.

Před dvanácti lety 28. září jste Ribéryho a spol. poslali se čtyřmi góly domů. Vzpomněl jste si?
Něco mně poslali známí z Boleslavi na sociální síti. Nehlídám to, ale právě tam mě na to upozorňovaly i fotky. Když se to tam objeví, lidé si vzpomenou. Je to krásné.

Jaký dojem na vás udělal Ribéry, dnes už záložník Bayernu Mnichov?
Zážitek už byl vůbec proti němu hrát. Pořád je to skvělý fotbalista. Pamatuji si, že jak jsem na něj v Marseille hrál, byl jsem jak na kolotoči. Doma v Boleslavi jsem ho pak vymazal a v 65. minutě musel střídat. Všichni Francouzi byli zklamaní, nechtěli nám podat ani ruku.

Takže dres na památku jste neulovil, co?
Požádali jsme je o ně po zápase, ale oni s námi vůbec nechtěli komunikovat. My jsme byli v takové euforii, že jsme si řekli, ať si ty dresy klidně odvezou… (směje se)

Ostatně, v sestavě nechybělo ani další známé jméno Samir Nasri. Jeho si vybavíte?
Také výborný fotbalista! Neskutečně rychlý, museli jsme si na něj dát pozor. S míčem má neuvěřitelnou rychlost. Má balon přilepený na kopačkách a ještě jezdí jak na motorce. I s ním to byl neskutečný kolotoč.

Máte ještě jeden zážitek. V předkole Ligy mistrů proti Galatasaray Istanbul jste skóroval, když jste doma vyrovnával na konečných 1:1. Vzpomínáte?
To byl také cenný výsledek a skalp. Galatasaray je pořád velkoklub, s ním se nemůžeme srovnávat. Pro nás byl velký úspěch s nimi uhrát remízu 1:1. Měli jsme skvělou partu neznámých tváří, ale všechno v kabině zapadalo a dokázali jsme se srovnávat s evropskými velkokluby.

Když jsem se díval na sestavu, které jste byl součástí, nepřišlo mi, že byste byli úplně neznámá parta…
Zapadlo ozubené kolečko do sebe. Byl tam Marek Kulič, Marek Matějovský, Honza Rajnoch… Měli jsme tam jména, ale šli jsme za tím jako tým. Nikdo nevyčníval.

Během své kariéry jste potkal spoustu známých trenérů Michala Bílka či bouřliváky Vlastimila Petrželu a Martina Pulpita, kteří prošli nedávno i prvoligovým Zlínem. Jak jste s nimi vycházel?
Když si vzpomenu na pana Petrželu, mám husí kůži. Takový dril, jaký jsem s ním zažil v zimní i letní přípravě i po prohraném zápase… Někteří hráči zvraceli, nemohli jsme dojít ze hřiště do kabiny. Dnes by to už nevydržel asi žádný fotbalista. Trenér Petržela po nás vyžadoval věci, které byly za hranicemi našich možností. Řekl nám, že pokud to neuběhneš, odvezu tě na nádraží na první vlak a jeď si domů. Má takový styl. Pod ním to byla těžká fyzická práce. Pak jsme z toho další dva roky žili.

V létě 2001 vás prý poslal Petržela z francouzského soustředění nečekaně domů. Co se stalo?
Tehdy se o tom dost napsalo v novinách, my jsme se k tomu nemohli vyjadřovat. Měli jsme zákaz od klubu. Jestli jde o mě, pan Petržela mi řekl, že přijede pro nás osobní řidič a já s Karlem Doležalem pojedeme domů. Tehdy jsem totiž dostal nabídku z Českých Budějovic. Byl jsem na to připravený a hned jsem se zapojil na hostování na jihu Čech pod panem Bokšou, který si mě vyžádal. Pro mě to bylo plus, hrál jsem stabilně v základní sestavě.

Zato na trenéra Pulpita si hráči často stěžují, ve Zlíně s ním nevycházeli. Jakou máte zkušenost vy?
Je s ním také těžké vyjít. Je to impulsivní člověk, ale já si na něj nemůžu stěžovat. Bral jsem ho jako trenéra, on mě jako hráče. Bylo mu jedno, jak se chovám mimo hřiště. Zajímal ho jen stoprocentní výkon a nasazení v zápasech i trénincích. Problém jsem s ním neměl, a když už, vyříkali jsme si to jako chlapi z očí do očí. Možná i trochu víc nahlas. Slabší povahy by to nezvládly, ale ty taky nemohou dokázat něco víc.

Naopak Michal Bílek je ve Zlíně oblíbený, hráči si ho nemohou vynachválit. Jakou máte vy zkušenost z Rožumberku?
Po návratu z Ruska mě chtěl. Dal mi šanci, hrál jsem v základu. Po fotbalové stránce měl výborné tréninky i připravený systém. Skvěle jednal s hráči. Šlo vidět, že měl zkušenosti z velkého fotbalu. Po lidské stránce na něj nemůžu říct jediné špatné slovo. Byl kamarádský a férový. Žádný křivák. Prostě skvělý člověk. Jsem rád, že se mu podařilo angažmá ve Zlíně, kde má výsledky a jeho práce jde vidět a určitě dál půjde.

Pojďme k ruskému dobrodružství. Jak jste se měl na Sibiři ve Vladivostoku?
To bylo hodně velké dobrodružství. Jak říkají v Rusku žádná kultura, možné je všechno. To platí doslova. Jsem rád, že jsem poznal takové angažmá, i když to bylo na konci světa. Byl tam devítihodinový časový posun. Proto jsme v noci trénovali a přes den spali. Je to velká zkušenost. Všichni kluci, co jsou v zahraničí takhle hození do vody bez rodiny a kamarádů. Proto je to náročné na psychiku. Proto tam každý hráč nevydrží. Někoho to semele a dostane se do depresí. Nemusíme jmenovat, asi víme, o čem mluvím…

Stojí to za velké peníze tohle obětovat a strávit tam nějaký čas?
Neberu to ani tak kvůli penězům, ale spíš proto, že jsem zažil ruskou ligu, která je na velmi dobré úrovni. Mají tam většinu ruských hráčů. Oni se nikam pryč nehrnou.

Protože je královsky zaplatí, že?
Ano, dostanou lepší podmínky než někde v cizině, kde by se museli učit jinou řeč, nové zvyky. Tam jsou doma a jsou na to hrdí.

Na internetu lze najít, že ve Vladivostoku končí koleje na pobřeží moře. Co ještě prozradíte o městě?
Je to přímořské město asi s osmi sty tisíci obyvateli. Je to jiný svět. V Rusku celkově převládá žebrota a bohatství. Lidé, kteří jsou u nás střední třída společnosti, jsou v Rusku chudí, žijí zaostale. Jsou rodiny, které bydlí v bytě na dvaceti metrech čtverečních. I tak jsou ale dobrosrdeční, pozvou vás na večeři. I z toho mála co mají, vás pohostí. Líbilo se mi, jak jsou upřímní a lidští. Pak jsou boháči, kteří už jsou mafiáni. I my fotbalisté jsme tam byli vážení. Právě ve Vladivostoku nás všichni znali. Nikam jsme nemohli sami, měli jsme ochranku, aby se něco nestalo. Letecky jsme se přesouvali na každý zápas. Letadla byla v takovém stavu, že jsme měli strach, jestli to vůbec vzlétne.

Jaký byl kouč Sergej Pavlov?
Ani na něj si nemůžu stěžovat. Právě on mě chtěl. Dal mi čas na aklimatizaci. Bohužel po půl roce ho vyměnili a jak to bývá, přišel jiný jugoslávský trenér a přivedl si své hráče, přesněji všechny své bratry a švagry a dalších šest hráčů, které preferoval. Bylo těžké se pod ním dostat vůbec na lavičku.

Nakonec z tříleté smlouvy byl jen necelý rok. Štvalo vás, že jste musel předčasně pryč, nebo bylo spíš následné angažmá v Ružomberku úlevou?
Ulevilo se mi. S Rusy bylo složité se domluvit na odstoupení, pomohl mi můj manažer o vyplacení smlouvy. Když se jim znelíbíte, dostávají vás pod tlak, že jste rád, že odjíždíte a nějak jsme se domluvili na ukončení spolupráce. Poslední měsíce byly hrozné. Hráče, které nechtěl, posílal na hřiště v šest hodin ráno, ať trénujeme čtyřikrát denně. Dělali nám takové naschvály, které by nevydržel nikdo. Vyhrožovali také fyzickým napadením. Měl jsem strach. A v Rusku je možné všechno.

Posledním angažmá v profesionální kariéře jste měl ve Viktorii Žižkov pod Zdeňkem Ščasným, následně jste ze zdravotních důvodů skončil. Jak jste na tom nyní?
Mám těžce poraněné koleno, kloub je na výměnu. Na tréninku si s kluky kopnu do balonu, ale stejně už nemůžu dělat, co jsem dělal celý život. Když děláte profesionální sport dlouhodobě a na vysoké úrovni, po určitých letech se to musí projevit na těle. Já to nyní poznávám.

Kdy jsme probírali české trenérské kapacity, které vás provázely vaší kariérou, kým se nyní inspirujete?
Určitě klukům v Bystřici nebo kdekoliv jinde předávám zkušenosti, co jsem za léta posbíral. Ať už to bylo i po Dušanem Uhrinem mladším, Zdeňkem Ščasným, panem Bokšou, či Tobiášem.. Z každého mám něco v sobě a něco předávám dál. Když jsem to sám zažil, vím, co jim mám dát než něco číst v knížkách.

Přemýšlíte i o návratu mezi profesionály v pozici trenéra, nebo už se fotbalem chcete bavit v krajském přeboru?
Ne, jsem výherní typ. Mám ambice, bez nich by to nešlo, ani by mě to nebavilo. Ve fotbalové kariéře jsem dosáhl maximum. Možná mě jen mrzí, že jsem se nedostal přímo do reprezentace. Ale velká pocta pro mě byla, když vedl reprezentaci Karel Brückner ještě v dobách Zdeňka Grygery a Tomáše Ujfalušiho. Tehdy mi trenér poslal nominaci na sraz nároďáku, ale bohužel jsem byl pod čarou jako náhradník za Ujfiho. Samozřejmě jsem nikomu nepřál, aby se zranil, ale zahrát si s Petrem Čechem, Tomášem Rosickým se mi nepodařilo. Střihl jsem si to jen proti nim. I tak to ale pro mě byla pocta a odměna.

28. září 2006, 1. kolo poháru UEFA(dnes Evropská liga)

Mladá Boleslav - Olympique Marseille 4:2 (1:1) Branky: 62. z pen. a 83. Holub, 34. Pecka, 90.+2. Sedláček - 15. Maoulida, 56. Taiwo. Rozhodčí: Bossen - Brink, Slot (všichni Niz.). ŽK: Rolko, Šmerda, Matějovský - Beye, Cana, Niang. ČK: 90+3. Šmerda (Boleslav). Diváci: 5000. První zápas 0:1, postoupila Mladá Boleslav.
Boleslav: Miller - Šmerda, Rajnoch, Rolko, Palát - Vaculík (65. Sedláček), Abrahám, Matějovský, Poláček (46. Kysela) - Kulič (58. Holub), Pecka. Trenér: Uhrin. Marseille: Carrasso - Beye, Civelli, Cesar, Taiwo - Cana (62. Nasri), M'Bami, Oruma - Maoulida (67. Bamogo), Ribéry (77. Pagis) - Niang. Trenér: Emon.

VIZITKA MARIÁNA PALÁTA
Datum narození: 1. 6. 1977.
V lize: 85 zápasů, 7 branek.
Bývalé kluby: Bystřice pod Hostýnem, Hranice, Přerov, Poštorná, Bohemians 1905, České Budějovice, Pardubice, Mladá Boleslav, Vladivostok, Ružomberok, Viktoria Žižkov.