Prošel řadu klubů, potkal spoustu zajímavých lidí, z některých se stali jeho kamarádi. V současnosti vede divizní Valašské Meziříčí, do minulosti se i přes úspěchy nevrací. V listopadu měl šedesát, významné životní jubileum ale kvůli pandemii koronaviru oslavil jen s nejbližšími. Já jsem optimistický člověk, ale toto vnímám blbě. Pro mě je to takové nudné a dlouhé,“ přiznává vášnivý běžec.

Mrzelo vás to hodně?
Co se dá dělat? Měl jsem připravených hned několik akcí. Narozeniny jsem chtěl oslavit s rodinou ve větším počtu, což padlo jako první. Potom jsem měl domluvené posezení s bývalými spoluhráči a největšími kamarády ve Velkých Karlovicích, to ale taky nedopadlo. Nakonec jsem uspořádal jenom malou oslavu s těmi nejbližšími.

Doba bez fotbalu je těžká, že?
Já jsem optimistický člověk, ale toto vnímám blbě. Pro mě je to takové nudné. Sice slyším nebo se dočtu, jak se někteří lidé na chvilku zastaví, zpomalí, zamyslí se. Na mě to je už dlouhé. Člověk pořádně neví, co bude. Chvilku je všechno zavřené, pak se to na chvíli rozvolní, otevře, pak zase zavře. Nemám z toho radost. Na druhé straně se taky nehroutím, ani strach nemám. Spíš mě štve ta nečinnost. Já mám ve Vsetíně kamennou prodejnu se sportovním oblečením nejen na fotbal, nemohu ani trénovat, takže je to pro mě takové nepříjemné.

Na šedesát ale nevypadáte…
Co se týká věku, tak ten je v pohodě. (úsměv). Necítím se natolik. Ale člověk si uvědomuje, jak to všechno letí. Když si vzpomenu, že devětadvacet roků trénuji, už je to nějaká doba.

Udržujete se nějak v kondici?
Pravidelně běhám. Když je sníh, tak i na běžkách. (úsměv) Běhání je můj největší koníček. I když čím je člověk starší, tím je to horší a náročnější. Občas se musím i nutit, ale pořád ještě jdu ven. Nechodím úplně každý den, ale mám své tempo. Někdy jsem venku třičtvrtě hodiny, jindy zvládnu padesát minut. Kilometry si nepočítám.

A ty běžky?
V poslední době toho sněhu moc není. Ale když to jde, dojedu autobusem ze Vsetína do Velkých Karlovic a zpátky uháním na běžkách vsetínskými vrchy.

Také Vánoce prožijete sportem?
Jelikož pravidelně navštěvuji bratrance, strýce a matku, která bude mít devadesát let, letos to bude trochu omezené. Některé návštěvy odpadnou, takže budu hlavně doma nebo půjdu za kamarády.

Frýdek? Nikdy jsem nelitoval

S fotbalem jste začínal ve Vidči na Vsetínsku, ale už v patnácti letech jste odešel do Baníku Ostrava. Byl to pro vás velký skok?
V Baníku jsem prožíval své největší úspěchy. V té době jsem byl i v reprezentaci. Bylo i období, kdy jsem střílel docela dost branek. Po vojně, kterou jsem absolvoval v Táboře, Hodoníně a v Kroměříži, jsem se mohl do Ostravy vrátit. Lákal mě pan Hadamczik, ale nebyla šance, že bych tam hrával. Rozhodoval jsem se mezi Zlínem a Frýdkem-Místkem, přednost dostali Frýdek, protože tam tehdy působil pan Čaček, který mě vedl už v dorostu Baníku. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitoval, ve Frýdku jsem prožil nejkrásnější hráčské roky. Měli jsme dobrý tým, v kabině byla skvělá parta. Měl jsem svou největší výkonnost.

Zůstaňme ještě chvíli v Ostravě. Kdo vás vedl, s kým jste byl v týmu?
Z trenérů musím zmínit pana Koldu, což byl opravdu na tu dobu velký odborník. V Baníku tehdy toho hodně změnil. Třeba to, že v některé dny jsme měli trénink už dopoledne před školou. Najednou to bylo úplně jiné. Tehdy byly na Moravě centra jenom v Brně a Ostravě. Pak nás vedl trenér Špaček. Z hráčů to dotáhli nejdál Vašek Daněk a Luděk Mikloško. Největší talent však měl Petr Bauman. Byl to neuvěřitelný hráč, už v šestnácti letech hrál ligu za Baník. Pak skončil v Chebu, ve Zbrojovce. Dolů šel naprosto neuvěřitelně, což vůbec nechápu. V Ostravě jsem potkal Pokludu, stejný ročník byl brankář Vahala. Ligu hrával i Vašek Smoček. Ten ale bohužel zahynul. Zmínit musím Bobčíka, s ním jsem byl na pokoji, Zdeňka Lorence, Juráska.

Jak vzpomínáte na zápasy reprezentace do 18 let?
Samozřejmě byl to pro mě zážitek, ale tehdy nebyly žádné velké turnaje typu mistrovství Evropy či světa. Třeba před námi byli na Kubě, my tak daleko nebyli. Hráli jsme v Itálii, v Taškentu. Ale že bychom měli nějaký velký úspěch, to ne. Tehdy se mnou hráli Jeslínek, Mezlík, Kapko a spousta dalších výborných fotbalistů.

Přednost dostala škola

Věděl jste hned, že chcete být trenérem?
Vždycky mě to bavilo. Zajímal jsem se o trenéry, jejich práci. Když jsem byl ještě mladý, a pomáhal ve Frýdku s nejmenšími kluky, Jaroslav Dobýval, který už měl Fakultu tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě vystudovanou, mně nahlodal a přesvědčil. Napoprvé jsem se tam nedostal, podruhé už to vyšlo. V tu chvíli se u mě hodně změnilo. Přednost dostala škola. Já už věděl, že na ligu nemám. Necítil jsem to. A jelikož ve Válcovnách s tím měli trošku problém, šel jsem hrát do Bohumína třetí ligu. Hráčskou kariéru jsem zakončil ve Vsetíně. Bylo to hlavně kvůli bytu. Narodilo se nám dítě, navíc mi klub umožnil studium.

Hodně vás studium obohatilo?
Sportovní stránku jsem celkem zvládal, ale bylo to pro mě obrovsky náročné. I když jsem měl celkem talent na pohyb, třeba gymnastice jsem se věnoval dva roky. Na druhé straně lyžovat jsem uměl. Studium byla taková klasika. Nejtěžší byla asi fyziologie. Ale zase jsem tam poznal významné lidi a zjistil, že ti nejlepší sportovci jsou opravdu po všech stránkách výborní lidé. Zmínit musím Lohyňu, Bugára či Ploce.