„Kromě českých legend jsou tady i osobnosti ze Slovenska, s některými jsem se neviděl snad padesát let,“ připouští 72letý Uličný, který v rámci české ligy odtrénoval 413 zápasů. Více jich má na kontě pouze Petr Rada.
Fotbalová a trenérská legenda Petr Uličný (v bílém). Foto: pro Deník/Jan Zahnaš
Zalila ho řada emocí, pochopitelně těch pozitivních. Podobnou slávu, byť jen v českém provedení, nikdy zažil. „Proto jsem tak dojatý,“ nezastírá respektovaný kouč, kterému ve fotbalovém prostředí nikdo neřekne jinak než Johne. „Když vás tak osloví taková legenda jako Laco Petraš, tak vás to ohromně potěší. Jsem šťastný, že mě kluci poznali, přeci jen jsem něco většího dokázal až v té trenérské kariéře.“
Jakého setkání si vážíte nejvíce?
Teď jsem tady seděl s Dušanem Galisem, Lacem Petrášem nebo Karolem Dobiášem. Popíjíme vínko a společně vzpomínáme na československou ligu. Musím uznat, že slovenští fotbalisté tehdy byli opravdu lepší, vyučovali nás. Mimo jiné jsme dostali latu v Trnavě 0:3, v Košicích obdrželi pět gólů. Jsem nesmírně šťastný, že po tolika letech se můžu setkat s takovými legendami. Je to moc pěkné shledání.
Jako rodák z Kroměříže zde trénujete Starou Gardu HS Kroměříž. Chybí vám ještě trénování?
V žádném případě mi to nechybí, jako trenér jsem vyčerpaný, už deset roků netrénuji. Na zdejší akci jsem pouze pomocník kamaráda Jardy Baďury, který zná kluky z Kroměříže. Pan starosta mě pozval jako obrovského patriota – prožil jsem zde krásná léta, měl jsem zde rodiče, mám tady sestru i mnoho kamarádů. Kroměříži do budoucna přeji, aby postoupila do vyšší soutěže.
Součástí akce „Kanonýři v Kroměříži“ bylo i přejmenování zdejšího stadionu na stadion Jožky Silného, vícemistra světa z roku 1934 a prvního člena Klubu ligových kanonýrů. Jak na něj vzpomínáte?
Osobně jsem ho poznal v roce 1969 jako dorostenec, kdy jsme tady vykopali dorosteneckou ligu, představil mi ho táta. Byl to už starší pán. Jednoznačně se jedná o největší kroměřížskou legendu, je to největší zdejší fotbalista všech dob. Vždyť nastupoval za Spartu i Slavii. Můj táta mi dokonce vyprávěl o tom, jak s Pláničkou a dalšími super hráči odjížděli lodí do Ameriky. Jsem rád, že zdejší stadion přejmenují po něm. Líbí se mi to stejně jako v Olomouci, kde jsme obrovskou tribunu pojmenovali po Karlu Brücknerovi.
Pojďme do přítomností. Jak se vám zamlouvá český fotbal, především ten národní?
Fotbal dost miluji, je to fenomén lidské společnosti. Hodně mu tak fandím. Na Žižkově jsem navíc trénoval současného trenéra národního týmu Jardu Šilhavého, mám ho hodně rád, je to krásný člověk, dost mu držím palce. Věřím, že náš fotbal půjde nahoru.
Může dosáhnout většího úspěchu?
Cítím, že brzy můžeme získat nějakou placku. Jak na doma, tak i venku disponujeme kvalitními hráči, máme kvalitního trenéra, jehož asistentem je kroměřížský rodák Jirka Chytrý. Vždy se to ale musí sejít – zdraví hráčů, jejich sportovní forma a dobrý koučink trenérů.
Kdy jste si sám naposledy zahrál fotbal?
Už je to hodně dlouho. Mám špatná obě kolena, vinou čehož jsem nemohl hrát ani na zdejší akci. Navíc mám utržené i levé rameno, nemůžu tak hrávat ani milovaný tenis. Na fotbal rád chodím, se Sigmou jezdím i na venkovní mistrovské utkání. Je o mě známo, že rád posedím, popiju vínko a pokecáme. Když navíc máte přátele, kteří vás berou a respektují, tak to je to největší štěstí.