„Tři góly v jednom zápase jsem dal poprvé v mužském fotbale,“ přiznává bývalý obránce Rapidu Bukurešť, Prešova nebo týmu NorthEast United FC.

Zkušený čtyřiatřicetiletý stoper si v amatérských soutěžích ego nehoní. Naopak, v rodném Přerově provozuje fotbalovou akademii, ve které dohlíží na talentované mladíky nebo pomáhá s rozvojem známým fotbalistům v čele reprezentantem Michalem Sadílkem.

Jak jste se do Chropyně vůbec dostal?

Přišel jsem tam v pátém kole. Zlanařil mě Igor Štěpánek. Ptal se mě, jestli bych jim nechtěl pomoct. Abych byl upřímný, fotbal už jsem hrát nechtěl. Už v Hulíně to byla taková znouzectnost. Nakonec mě přemluvil. Hraji stopera, ale teď mi to tam napadalo. (úsměv)

Jaké jste dal branky?

První gól byla krásná střela z třiceti metrů do šibenice. I druhá branka padla po střele a třetí byl trestný kop.

Vyjde vás premiérový hattrick mezi muži draze?

Já na to moc nehraji. Kluci už mě hecovali, že to bude za litr zelené. Tak jsem jim říkal, že přinesu do kabiny karton džusu. Já podobné věci vůbec neprožívám, na žádné oslavy jsem nikdy nebyl.

Jak si užíváte fotbal v I. B třídě?

Je to taková sranda. Vůbec to neprožívám. Jsem hlavně rád, když mě kluci při pátečním tréninku, který vedu, poslouchají. Jsou vděční. Vidím pokroky, kluci se zvedli. Poslouchají mě, nechají si poradit. V posledních zápasech se nám daří, vyhráváme. Podle mě nás málokdo dokáže porazit.

Vaší hlavní náplní ale není hraní za Chropyni, nýbrž tréninky s dětmi. Jak jste se k tomu dostal?

Doma v Přerově mám fotbalovou akademii, ve které se věnuji vychovávání nadaných dětí. Snažím se jim předávat zkušenosti, které jsem nasbíral při působení v zahraničních ligách. Chci posouvat český fotbal. Přijde mi, že česká fotbalová mentalita je jinak nastavená než za hranicemi, kde je práce s balonem na prvním místě. Dětem se věnuji na bázi individuální přípravy. To je to hlavní, co mě nyní nejvíce naplňuje a baví.

Jaký je zájem o individuální tréninky?

Každý den k nám jezdí asi dvanáct dětí nejenom z Přerova, ale i okolí. Nyní mě oslovili také rodiče z Chropyně, takže jich budu mít kolem pětadvaceti. Všichni vidí, že u dětí, které mají potenciál a využívají mých služeb, je vidět hlavně progres při práci s míčem. Ale starám se i o dospělé fotbalisty, kterým pomáhám v rozvoji.

Je pravda, že jste vycepoval bývalého spoluhráče z Hulína Miroslava Turečka, který je nyní v kádru slovenské prvoligové Seredi?

Ano. Všem ho dávám za vzor. Miroslav Tureček byl ve Zlíně odsuzovaný a nechtěný. Za šest měsíců v MSFL se vypracoval tak, že dostal smlouvu v první slovenské lize. Je to pro mě velké zadostučinění. Volal mi třeba sportovní ředitel Seredi, že takto připraveného hráče ještě neviděl. Ptal se mě, zda nemám další podobné fotbalisty. (úsměv) Já se nyní zaměřuji na tři hráče. Prvním z nich je Ondra Bačo, který musel kvůli trenéru Csaplárovi odejít ze Zlína do Líšně, dalším pak Patrik Slaměna, který hostuje v Prostějově. A dohlížím i na Petra Sklenáře, který hraje v Uherském Brodě. V létě jsem se ale věnoval také Michalovi Sadílkovi z Eindhovenu, mými svěřenkyněmi jsou také reprezentantky Kristýna Janků či Alena Pěčková.

Kdy se zrodil nápad založit si vlastní akademii?

Vždycky mě to zajímalo. Kluci si ze mě dělali legraci, ale mně to nedalo spát. Jedna věc je, jak se fotbal u nás dělá v zákulisí a jak na hřišti. A tam se dělá jinak než v zahraničí. Uvedu konkrétní příklad. U mě každý hráč na jednom tréninku dá tři sta až čtyři sta přihrávek a vystřelí padesát až šedesát ran, což je stejně jako u ligového týmu za celý týden.

V zahraničí se podle vás trénuje jinak?

Ano. Markantní rozdíl byl v Rumunsku i Polsku, kde jsme s týmem dopoledne absolvovali klasický trénink a odpoledne šla část mužstva do posilovny a další část s asistenty drilovali věci, jako odskakování, dostupování a mnoho dalších. Co je v zahraničí běžné, tady spousta lidí odsuzuje. Ti, co nic nedělají i mně říkali, že individuální trénink je zbytečný.

Práce v klubu nebo v Asociaci vás neláká?

V létě jsem byl jako kondiční trenér právě u týmu české asociace, kteří tvořili hráči bez profesionálních smluv. Absolvovali jsme turnaj ve Vídni, kde jsme skončili druzí za Slovenskem. Zatímco za nás ale hráli hlavně kluci z druhé a třetí ligy, za ně nastoupili borci se zkušenostmi z evropských soutěží. Proto mě potěšilo, když jsme s nimi sehráli absolutně vyrovnaných zápas, což byla právě vizitka nás trenérů. Bylo to dobré i pro navázání kontaktů.

Z klubu se nikdo neozval?

Volal mi pan Koukal ze Slovanu Liberec, že by mě vzali na pozici trenérského metodika. Měl bych na starosti hráče, kteří se vracejí po zranění nebo jsou nerozehraní. Nakonec si trenér Hoftych vybral někoho jiného. Každopádně to byla zajímavá věc a dobrá příležitosti. Ale byl bych externí spolupracovník.

V kariéře jste prošel spoustu klubů. Na který z nich nejvíce vzpomínáte?

Na rumunský Rapid Bukurešť, kde na tréninky chodilo i tisíc fanoušků, což tady nedojde někde ani na zápas druhé ligy. Zázemí je tam na úplně jiné úrovni než u nás. Rumunská liga má ohromnou kvalitu. I když Kluž vypadla ze Slavií, hraje tam hrozně moc Portugalců a Brazilců, což jí přidává na atraktivitě a kvalitě.

V české lize máte oblíbený tým?

Tady jsem si ligu zahrál akorát v Jihlavě. Teď hodně fandím Slavii, kde mám kamarády Lukáše Masopusta, Standu Tecla nebo Michala Fridricha. Jsme spolu v kontaktu a občas si napíšeme zprávu.

Mužstvům z Moravy nefandíte?

Třeba v Olomouci chytá Miloš Buchta, se kterým jsem byl několik let na Slovensku nebo v Rumunsku, ale Sigma mi nijak nepřirostla k srdci. Vůbec se tam nejezdím dívat na ligu. Radši sleduji v televizi zápasy zahraničních lig. Třeba zrovna v sobotu večer jsem se s manželkou díval na utkání Legia Varšava – Lech Poznaň. Byl tam vyprodaný stadion, čtyřicet tisíc lidí. U nás je bohužel špatná mentalita. Fotbal tady není náboženstvím, ale je až za hokejem sportem číslo dva.