Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Hned v devět hodin ráno parkujeme na odlehlém parkovišti. Na stadion to máme asi deset minut pěšky. Potkáváme další Čechy, kteří právě dorazili z Hradce Králové – jak jinak než na fotbal. Kolem stadionu se to už od rána hemží lidmi z ochranky, hlídají všechna přilehlá parkoviště a celé okolí stadionu.

Ještě před zápasem se jdeme podívat do fan zóny, která je nedaleko. Otevírá v jedenáct hodin a už půl hodiny předem se tady schází davy fanoušků: španělští i čeští, kterých je tedy o poznání méně. Když se lehce po jedenácté otevřou brány fan zóny, fanoušci začnou skandovat. My ženy máme výhodu, je nás tady podstatně méně než mužů, a tak fronty u kontroly před vstupem jdou v našem pruhu velmi plynule. Žena, která mě kontroluje, je ovšem opravdu velmi důkladná.

Jsme uvnitř. Fanzóna se začíná plnit a stoupá fotbalová euforie. Slyšet jdou hlavně španělští fanoušci, kteří si v dobré náladě dají několikrát za sebou něco jako fotbalovou hymnu, připíjejí si pivem a nadšeně skandují dál. Většina přijela ve žluto-červených dresech nebo legračních převlecích, přehlédnout ani přeslechnout je rozhodně nejde.

Fandí však tak, jak se má, bez vzduchem létajících židlí, lahví a urážek fanoušků soupeře. Češi se nechtějí nechat zahanbit, a tak spouští obligátní pokřik „Kdo neskáče, není Čech" a dav rázem začíná poskakovat. Že prší, nikomu nevadí, atmosféra je naprosto úžasná, mezi oběma týmy fanoušků panuje přátelská nálada a všichni se spolu navzájem fotí.

U stánku u piva potkáváme další dva krajany, kteří jsou k našemu překvapení také z Kroměřížska, konkrétně z Kvasic.

„Je to naše první Euro. Jsme tady na dnešní zápas a potom ještě na Chorvaty," říkají Jan Galatík a Martin Skácel.

Kolem jedné hodiny společně vyrážíme na stadion. Městem jde dav fanoušků, auta nám dávají přednost a plně respektují fotbalový svátek. U stadionu postávají ozbrojení policisté, všechno ale probíhá v poklidu a my se bez potíží dostáváme na stadion. Podle našich kluků jsou dokonce kontroly na Euru méně důkladné než třeba na zápasech Sparty. Já můžu jen těžko srovnávat, ale petardu bych myslím v botě nebo kabelce bez problému dovnitř pronesla…

Po celém stadionu se mezitím plní jedna sedačka vedle druhé. V českém i španělském kotli to už před zápasem vře, všichni se těší a jakmile oba týmy nastupují, vítají své miláčky na hřišti. Češi spouští další popěvek, tentokrát Vysoký jalovec.

Máme místa na tribuně za brankou, takže v prvním poločase vidíme českému brankáři Petru Čechovi přímo pod ruce. K naší smůle se ale hraje spíš na české polovině a fotbalisté, tedy alespoň podle mého laického názoru, nepředvádí nijak extra výkon.

To druhý poločas je podstatně zajímavější. Oba týmy fanoušků netrpělivě vyhlíží gól a povzbuzují, v sedmaosmdesáté minutě to konečně přichází, bohužel ale padá gól do naší brány. Posmutnělé výrazy českých fanoušků dávají znát, že ve výhru v tu chvíli už jen málokdo doufá…

A je to tak. Zápas končí 1:0 pro Španělsko, jejich fandové skandují a radují se. Český tým sice prohrál, fanoušci si ale i tak odvážejí z tohohle zápasu skvělý zážitek – stejně jako my.