Na okraji náměstí na Starém Městě se baví čtyři chlapíci. Poznat, že jsou to Češi, a že přijeli na fotbal, není těžké. Šály, čepice, je to jasné. Na žádost o krátký rozhovor reagují pozitivně. „Jsme od Třebíče,“ prozrazují, včetně toho, že fandí brněnské Zbrojovce. Co je pro píšícího novináře složitější, hned tři z tohoto kvarteta se jmenují Zdeněk. Navíc všichni Doležalové. „Tohle je můj syn a ten druhý synovec,“ objasňuje nejstarší z mužů.
„Já jsem Jirka a mám to jednoduché. Zavolám Zdendo, a vždy se někdo ozve,“ směje se čtvrtý z party, která vesměs jezdí pospolu již několik let. „Jen já jsem tady poprvé,“ podotýká Zdeněk „synovec“. „My tři jsme stabilní, a podle toho, kdo se nám líbí, tak jede taky,“ rozesměje ostatní jeho bratranec.
Že se vydají na toto utkání, dlouho nezvažovali. „Už když se vylosovala skupina, tak jsme byli rádi, že máme Polsko. Je to kousek, pěkný stadion…,“ líčí jeden ze Zdeňků.
„Každý rok se snažíme jezdit. Rozhodně po Česku, a když je něco zajímavého venku, tak rádi vyrazíme i do zahraničí. Polsko se nám líbilo,“ pokračuje. „I když jsme toho už projezdili hodně, tak tady jsme ještě nebyli. Když jsme cestovali do Londýna, proč ne do Varšavy, že?“ pokládá řečnickou otázku nejstarší ze skupiny.
My jsme hráli s Poláky?
Ve Varšavě jsou sice poprvé, nicméně v Polsku nikoliv. Před jedenácti lety navštívili zápasy českého týmu ve Vratislavi na mistrovství Evropy. „Hlavně ten proti domácím byl parádní. Výhra 1:0, postup, to si pamatuju dodnes,“ vzpomíná nejstarší Zdeněk. „My jsme s Poláky nehráli. Nebo jo?“ ptá udiveně jeho syn.
„Ti říkám, že jsme vyhráli 1:0. Ty už si taky nic nepamatuješ,“ kroutí hlavou otec. „Tak asi jo,“ zasměje se mladší Zdeněk. „Ale fanoušci i lidi obecně milí, bylo to fakt super,“ pochvaluje si.
Všechny okamžitě po příjezdu zaujal Národní stadion, kde se večer bude hrát, a který je z míst, v nichž rozhovor vzniká, doslova jako na dlani. „Autobus nás k němu zavezl, teď od něj jdeme. Je nádherný. To doma nemáme,“ krčí rameny. „Ale i Wembley bylo parádní,“ skočí do řečí Jiří vzpomínkou na březen 2019, kdy Češi v chrámu anglického fotbalu prohráli 0:5.
„Vždycky se chceš podívat na stadion, projít si město, a až pak je fotbal jako taková třešnička. Byli jsme v Anglii, dostali jsme tam bůra, ale nám to v té chvíli bylo jedno, protože tam byla neskutečná atmosféra. Nás tam bylo pár tisíc a udělali větší humbuk, než zbytek Wembley,“ vybavuje si Jiří.
„Je pravda, že se těšíme hlavně na atmosféru,“ přiznává mladší Zdeněk. „A na český gól,“ upozorní bratranec. „Tak snad se dočkáš,“ usmívá se opět Zdeněk. „Víte, fotbal můžu vidět doma v televizi, ale to vše okolo, to jinak než na místě nezažijete,“ má jasno nejstarší Zdeněk.
„My, kteří jsme hráli fotbal odmala, žijeme tím, tak chceme vidět a užít si i jiná místa, než ta, která známe,“ ví jeho syn. „Ale samozřejmě jsme zvědaví, jak to půjde klukům,“ pokračuje. „Je zážitek vidět i ty hvězdy, jako třeba Lewandowski, jak si to tam dávají. To je paráda,“ dodává vzápětí Jiří.
Tipy? Každý úplně jinak
Ani v této skupince pochopitelně nechyběly tipy jednotlivých členů na výsledek. Rozdílnější už ani být nemohly. „Já věřím ve výhru 2:1,“ doufá Jiří. „Myslím, že bude remíza 2:2,“ odhaduje nejstarší Zdeněk. „Jsem pesimista. Prohra 1:3,“ povzdechne jen mladší Zdeněk, když koukne na bratrance, jež volí vítězství 4:1. „Tak si vyberte,“ rozhodí rukami Zdeněk nejstarší.
„Tipy jsou všelijaké, ale my se respektujeme. Teď si prohlédneme město, dáme nějaké místní pivo, pak půjdeme fandit a snad to dopadne,“ shoduje se čtveřice.
„Před chvílí nás zdravila starší paní s tím, že Češi jsou dobří, Poláci špatní, a že my vyhrajeme. Tak uvidíme,“ prozradil jeden ze Zdeňků. „Hlavně ať padne nějaký gól. Nejhorší by byl výsledek 0:0,“ uzavírá Jiří.
