Špatné nebylo ani angažmá trenéra Jindřicha Lehkoživa v konkurenčním Hulíně, byť odchod k rivalovi způsobil před lety menší poprask a pro nikoho nebyl jednoduchý.

Někdejší záložník, kterého kdysi do Zlína lanařil legendární Petr Uličný, ale složitou sezonu ustál a i přes trpký konec vzpomíná na angažmá ve Spartaku rád.

Nyní má současný kouč Kvasic času více, než by si přál. Výkonnostní fotbal má stopku a čeká na restart. Sympatický chlapík, který v únoru oslavil jubilejní padesáté narozeniny, si volné chvíle krátí hlavně vnoučaty.

Jaké to je být fotbalovým trenérem v koronavirové době?
Určitě nám všem, co jsme celý život zasvětili sportu a jsme zvyklí být denně na hřiště, fotbal schází. Současná době je špatná. Bohužel to s restartem výkonnostního fotbalu moc dobře nevypadá. Na nižší soutěže si budeme muset chvíli počkat. Pevně však věřím, že se situace zlepší a zase se začne hrát a trénovat.

Máte nyní více času na věci, které jste třeba dříve kvůli fotbalu nestíhal?
Určitě. V Popovicích, kousek od Kroměříže, jsme stavěli dům, takže jsme měli čas práci kolem něho. Jinak ale moc příležitostí něco dělat v té zvláštní době není. My máme výhodu v tom, že bydlíme na vesnici, máme zahradu, můžeme se jít projít.

Přejděme od procházek k fotbalu. Většinu kariéry jste prožil v Hanácké Slavii. Na které období nejradši vzpomínáte?
V Hanácké Slavii jsem začal už v mládežnickém věku. Dá se říct, že v Kroměříži jsem působil celou hráčskou kariéru. Končil jsem tam ve třiceti letech. Jinak za mé éry žádní manažeři nebyli, moc možností k přestupu nebylo. Jednu letní přípravu jsem ale absolvoval ve Zlíně. Tehdy tam trénoval pan Uličný. Asi jsem se mu líbil, přestup byl skoro na spadnutí, ale kluby se nakonec nedohodly. Osobně mě to hodně mrzelo. Pro mě i Martina Chorého, který tam byl se mnou, by to jistě byl posun v kariéře.

Ale jinak na Kroměříž nedáte dopustit, že?
Ne. Po celou dobu tam byl výborný kolektiv. Zažil jsem tam úspěšné sezony i nezdary, ale celkově to bylo dobré. Hráli jsme střídavě divizi nebo třetí ligu. Končil jsem, když se zrovna postupovalo do druhé ligy. Tehdy tam ze Slovenska přišel pan Skácel.

Jaký jste byl vlastně hráč?
Začínal jsme na pozici středního záložníka, postupem času jsem tento post střídal a hrál i na stoperu.

Věděl jste hned, že budete trenérem?
Trénovat jsem začal kvůli synovi. V Kroměříži jsme bydleli přímo na stadionu, takže jsem se mohl věnovat trenérské práci. Začínal jsem u těch nejmenších a od přípravky, jak syn rostl, postupoval s ním po kategoriích a skončil až v mužích. Chvilku jsem je vedl s pane Baďurou, pak jsem byl hlavním trenérem, později dělal panu Skácelovi asistenta. Pořád jsem byl u áčka, jenom se role měnily. (úsměv)

Od koho jste se učil? Měl jste nějaký vzor?
Mám druhou nejvyšší licenci. Osobně mám rád trenéry, kteří když měli možnost vybrat si hráče podle svých představ a pak s nimi hráli dobrý fotbal. Samozřejmě chápu, že ne všude je možné poskládat si mužstvo podle svých představ. Proto se mi líbí i trenéři, kteří vycítí charakter týmu, najdou mu styl a udělají nějaký úspěch.

Vás proslavil hlavně senzační postup v Ondrášovka Cupu, kdy jste ve čtvrtfinále vyřadili prvoligovou Zbrojovku Brno a v semifinále smolně vypadli s Mladou Boleslaví. Je to tak?
Asi jo. Ten rok se nám náramně vydařil. V MSFL jsme skončili vysoko a v poháru se dostali až do semifinále. Poznali jsme i jiné věci, byl to největší úspěch trenérské kariéry. Osobně si ale vážím i toho, když hráče baví tréninky i zápasy a nemusím je přemlouvat a prosit, aby si plnili úkoly a makali naplno.

Tehdy jste vytáhli do mužů nadějného dorostence Marka Havlíka.
Bylo mu šestnáct let. Někteří nám vyčítali, že je to brzy, abychom mu neublížili. My jsme ale věřili, že Marek na to má, což později dokázal. Dopadlo to dobře. Marek přechod z dorostu do mužů zvládl, dneska patří k oporám Slovácka, fotbalem se živí.

Z Kroměříže jste zamířil do Hulína, což vyvolalo poprask.
Poslední sezona v Kroměříži se nám moc nepodařila, navíc u týmu jsem byl delší dobu, takže to potřebovalo změnu. Lidé z vedení mi nabídlo práci u mládeže, ale já jsem si chtěl oddechnout, dát si chvilku pauzu. Navíc z mužského fotbalu se mi nechtělo vracet zpátky. Bylo by to pro mě těžší. S lidmi z Hulína jsem měl dobré vztahy, znal jsem se hlavně s panem Pěnčíkem, který mě tehdy oslovil s nabídkou a já šel do Hulína. Bohužel zrovna v té době vztahy mezi hráči a dalšími lidmi nebyli moc dobré, takže na začátek jsem to měl docela těžké.

Cítil jste velkou nevraživost mezi kluby?
Určitě. Rivalita byla velká už v době, kdy jsem já hrával. Vztahy byly vždycky napjaté, ne moc dobré. Nakonec jsem tam vydržel snad šest let. První rok byl ale pro mě nejtěžší. Ze strany některých hráčů i lidí z vedení klubu jsem cítil nedůvěru, což se odrazilo i na výsledcích, když jsme skončili před sestupujícím mužstvem. Tehdy bylo jediné štěstí, že padal o jeden tým méně. Postupem času se to ale zlepšilo a další rok jsme hráli o postup do druhé ligy. Kromě toho jsme se z předkola dostali poháru a doma přivítali ligová mužstva. Kromě Baníku Ostrava také Bohemians 1905. Taky jsme vyřadili Znojmo. Mužstvo fungovalo, hrálo dobře.

Konec ale nebyl dobrý. Vedení Spartaku muselo nečekaně odhlásit první tým ze soutěže. Už vás to přebolelo?
Určitě to odeznělo. Tehdy to pro nás bylo celkem zklamání. Možná jsme udělali chybu a mohli zkusit hrát třetí ligu s mladými kluky ze Zlína a Kroměříže, ale seběhlo se to tak rychle, že by bylo hodně těžké dávat mančaft těsně před soutěží dohromady. Každopádně to bylo strašně nepříjemné rozhodnutí.

Z Bystřice pod Hostýnem jsme zamířil do Kvasic. Vyšší soutěže už vás nelákají?
Ve třetí lize nebo v divizi je to určitě zajímavější práce. Hráči jsou vyspělejší, kádry širší. Bohužel tady v okolí moc možností není. Spartak v MSFL skončil, Kroměříž má velké trenérské zázemí. Na druhé straně mně nic nechybí. Mám zaměstnání a po pracovní době můžu dál trénovat. Nyní jsem v Kvasicích, kterým chci pomoct.

Musíte hodně slevovat ze svých nároků?
Podle mě hráči na tyto soutěže nejsou. Je těžké v regionu, kde je víc týmů ze stejné třídy, sehnat kluky. Velké kluby si hráče drží. Navíc současná doba ani fotbalistům moc nepřeje. Dříve si kluci mohli i v nižších soutěžích přilepšit a vydělat nějakou korunu, nyní si nějaké extra podmínky klást nemohou. Kluby nemají kde brát. Dneska se ukazuje, kdo fotbal má rád a dělá ho z lásky a kdo ho provozuje i kvůli něčemu jinému.

Co říkáte na současný fotbal bez diváků, s videorozhodčími?
Nelíbí se mi to. To, že VAR posuzuje milimetrové ofsajdy, mi přijde divné. Dříve se všude říkalo, aby se hraničí ofsajdy pouštěly, aby padalo více branek, nyní hráči spoléhají, že tam někdo nechá ruku nebo jinou část těla. K fotbalu patří i lidský faktor, byť člověk leckdy cítil křivdu. Nyní jsou také chyby a přitom máme v lize video. Je to divné. Také zápasům bez diváků chybí atmosféra, emoce. Prostě to není ono.

Není rozumnější než být u televize a sledovat fotbal, radši trávit volný čas s rodinou?
Je pravda, že teď se snažím být s rodinou a užívat si hlavně vnoučat. Jedno mám v Praze, takže za ním každou chvilku jezdíme, abychom se mu připomněli. (úsměv) Druhé máme blíž, takže ho vidíme častěji. Jinak se ale tady rád podívám na dobrý film. Už se těším, až bude hezky a budu moct pracovat na zahradě, kde mě to vždycky uklidní.


Načítám výsledky …

Načítám tabulku …