Lapčík o Kvasicích: Jsme taková Brazílie. Chytrý měl mourinhovské sebevědomí

Jak si užíváte zápasy v první futsalové lize?
Odpovím trošku oklikou, vzpomínkou na první zápas v první futsalové lize na Spartě 26. srpna 2022. V té době už jsme, až na výjimky, měli za sebou desítky futsalových utkání, včetně pohárového zápasu proti Chrudimi, aktuálnímu účastníkovi Ligy mistrů, se kterým jsme sice prohráli 1:4, ale herně to bylo poměrně vyrovnané. Takže na Spartu jsme cestovali s tím, že nás sice čeká těžký zápas, ale věřili jsme, že když podáme výkon jako proti Chrudimi, můžeme si odvézt slušný výsledek a povzbuzení do nové sezony.

Hádám podle výsledku (1:11), že realita byla poněkud jiná …
No to jo. (úsměv). Rychle jsme zjistili, že branka má stejné rozměry, balon je kulatý a Sparta je tým z jiného vesmíru než my. Ještě dvacet minut před začátkem jsem pobíhal mezi kabinou a rozhodčími a ptal se jich, zda může mít brankář černé štulpny, když mají protihráči černé kraťasy a divil se, zda v zápise nemůže být u brankáře velké B? To znamená hráč B týmu, který nemáme? Aha … Neplatný zápis? Základní sestava musí být označená? Visačky pro členy organizačního týmu?

Bylo toho trošku moc, že?
Pokaždé když jsem prošel kolem kabiny Sparty a viděl ty kožené sedačky, loga, perfektně připravený organizační tým … My jsme v té době vlastně ani neměli domácí halu. Ta univerzitní je beznadějně obsazená, takže jsme bojovali o každý termín na zápas a o trénincích v rozumný čas nemohla být ani řeč. Před zápasem jsem četl rozhovor se staronovým kapitánem Sparty Brahimim a pak jako kolemjdoucí vidím jeho rozcvičku, jak sedí ve svém koženém křesílku, prohlíží si nachystané standardní situace, převléká se … Zato já stihnu krátkou rozcvičku a je tu zápas. Uff. Konečně.

Velký fofr, co?
Třetí minuta, dostávám se do zápasu, jako fotbalový stoper diriguji spoluhráče, "Šípe s hráčem", "Drž pozice a přeber si je“. Tak jo, ono to půjde, říkám si pro sebe. Najednou se kolem mě prožene kapitán Sparty a hráč kosovské reprezentace Brahimi a křižnou střelou nedá našemu brankáři sebemenší šanci. 1:0. Střídám. V absolutním šoku.

To jste byl tak moc překvapený?
Nechápal jsem. Až je bránění moje silná stránka a bránění jeden na jednoho obzvlášť, toho jsem vůbec nezvládl. Za celou kariéru se mi nestalo, abych vůbec nezareagoval, abych se vůbec nedostal do souboje… Přitom stačilo špatné natočení těla, půlvteřina nepozornosti věnovaná spoluhráčům, Brahimi byl přede mnou. A pak nebyl. Celý zápas prohráváme 11:1 a já to cítím jako obrovské osobní selhání. Jestli má někdo předpoklady a zkušenosti pro organizaci obrany, jsem to já a ještě jsem to celé odstartoval školáckou chybou, která pochopitelně dostala domácí tým do potřebné mentální pohody.

Pak už to tak hrozné nebylo, ne?
V něčem jsme určitě předčili očekávání. Předpovědi před sezonou, že budeme bojovat o záchranu a spíš to nezvládneme, jsme zatím překonali. Jsme na osmém místě zajišťující play-off. Na druhé straně máme nejhorší obranu a nejvíc červených karet, což pramení z toho, že jsme často pod velkým tlakem soupeře. Chceme se i nadále krůček po krůčku zlepšovat a vybojovat play-off.

Můžete vůbec coby nováček konkurovat Chrudimi, Spartě, Slavii či Plzni?
Podmínky jsou sice skromné, ale jsme vděční za to, co máme. Hala ve Velké Bystřici je moderní a útulná. Je sice trochu menší, ale to nám vyhovuje. S návštěvou je to různé. Třeba na Spartu bylo plno a bouřlivá atmosféra, na Chrudim se náš zápas překrýval se zápasem fotbalové reprezentace v Olomouci, a tak to vypadalo jako na tréninku.

Po konci Bazooky pomáhá Olomouci. Gólman Janečka chytá fotbal i futsal, taky učí

Kdo vás do mužstva vůbec zlákal?
Shodou okolností jsem nedávno hrál turnaj sálové kopané v Otrokovicích, což pro mě byl návrat na místo činu, protože přesně tam jsem hrál před deseti lety první futsalový zápas s našim hrajícím trenérem Martinem Janečkou. Byla to středoškolská futsalová liga a o rok později se k nám přidal i kanonýr Honza Šipka. Většinu kluků jsem znal už dávno před vznikem SK UP. Po přestupu z MSFL jsem si dal od fotbalu pauzu a když jsem se vrátil, tak mě kluci zlákali i na futsal. Mám jeden start v druhé lize za Bazooku Uherské Hradiště, ale to nestojí za řeč.

V Olomouci bydlíte?
V Olomouci bydlím s přítelkyní Sárou, která tu studuje lékařskou fakultu. Já jsem donedávna studoval informatiku na Masarykově univerzitě v Brně, pořád nějak kombinuji fotbal, futsal a informatiku, a tak to plánuji i nadále. Do budoucna mě láká trenérství.

Moc volného času nemáte, že?
Tréninků je hodně, nejvíc fotbalových, míň futsalových, do toho jsem v průběhu sezóny musel něco naposilovat, po změně postu ze středního záložníka na stopera. S regenerací mi nejvíc pomáhá sauna. Je toho hodně, všechno nestíhám, někdy si poručím a nejdu, i když bych to s vyplazených jazykem stíhal, ale pořád mě to baví.

Je těžké v sezoně skloubit futsal s fotbalem? Trenér Kvasic Lehkoživ asi nebyl rád, že se věnujete oběma sportům. Nebo se pletu?
Náš první rozhovor probíhal asi takto: „Dostal jsem na tebe tip od kluků, pamatuju si tě z Kroměříže, mám o tebe zájem, zkusíš to?" Rád, ale mám futsal, odpověděl jsem mu. Probrali jsme to velice férově a otevřeně hned na začátku, čímž si mě pan trenér Lehkoživ získal i lidsky. Některé fotbalové tréninky nestihnu kvůli futsalovému zápasu, ale jinak jsem tréninky skoro nevynechal.

Jak hodnotíte podzim v Kvasicích?
Podle mě jsme taková Brazílie. Obrovská ofenzivní síla, ale někdy jsme nedisciplinovaní v bránění. Doma jsme vyhráli i 7:0, domácí skóre máme 28:4, přehráli jsme i jinak dominantní Strání. Venku jsme prohrávali proti poslední Bystřici pod Hostýnem a jenom remizovali v Nevšové.

I tak se držíte v popředí krajského přeboru, hrajete o postup. Lákala by vás divize?
Jestli mám správné informace, tak by se divize měla rozšiřovat, takže boj o postup je pořád aktuální. Pro mě osobně je to velká motivace a jeden z hlavních důvodů, proč vůbec v Kvasicích jsem.

Hvězdný výběr kraje: Pro Severoirčany jsem byl chvíli Coufal, říká Jakubowicz

V kariéře jste prošel mládeží Slovácka. Jak na toto období vzpomínáte?
Je to kus života. Přesněji jedenáct let. Za takovou dobu se stanou dobré i špatné věci, ale zpětně převažuje to dobré. Kamarády mám na celý život a proti Bayernu Mnichov si člověk jenom tak nezahraje. Trenérů bylo taky hodně. Zmíním alespoň tři. Trenér Silný, od kterého si nesu do života nejenom základy sportovní, ale hlavně lidské. Trenér Kameník, který ze mě dokázal dostat maximum a pod kterým jsem hrál asi úplně nejlíp. Trenér Němčický, který ze mě zkusil udělat profesionálního fotbalistu, ale já jsem na to nebyl připravený, a tak jsem si zdaleka neodnesl tolik, kolik jsem mohl. Jako perličku teď ještě říkám Jiřího Chytrého, asistenta trenéra České fotbalová reprezentace, i když to bylo jenom velice krátce. V ročníku jsem byl s Lukášem Křivánkem, který je ve futsalové reprezentaci. Ve třídě na sportovce jsem byl s Tomášem Zajícem a Petrem Galuškou, kteří to dotáhli až do ligy.

V kariéře jste prošel i Velkou nad Veličkou, Kvítkovicemi, Bystřicí pod Hostýnem nebo Kroměříží. Na co rád vzpomínáte, kde to bylo nejlepší?
Všechno mělo svoje kouzlo. Ve Velké nad Veličkou bylo nejpřátelštější prostředí, co jsem kde zažil. Lidi nás tam brali jako vlastní, i když se nedařilo. Vůbec nejradši vzpomínám na Kroměříž. Tehdy jsem vlastně ani nevěděl, jestli chci vůbec pokračovat s fotbalem. Zničený a unavený nekonečným drilováním přihrávek ve Slovácku v rozpadlém kolektivu. Fotbal mě nebavil, na tréninky jsem chodil pět minut po začátku a mizel hned po nich. A po jedenácti letech ve Slovácku jsem najednou byl na tréninku v Kroměříži, pod trenérem Vlastimilem Chytrým. A tréninky byly úplně jiné. Všechno byla soutěž, skoro v každém tréninku byla střelba, před a po tréninku jedna kulišárna a vtípek za druhým a trenér Chytrý toho byl součástí. Navíc měl takové správné mourinhovské sebevědomí, které nám předal a soutěž jsme ve stejné pohodě a sebevědomím jasně vyhráli. Bylo to pro mě skvělé období ve fotbale, futsale i osobním životě.