Rodák ze slovenské Senice se učil hlavně od otce, později mu radil také Petr Uličný. Baďura jako hlavní kouč dovedl Hanáky v roce 2001 do MSFL, ve druhé lize pomáhal coby asistent Aloisi Skácelovi. Velkou práci odvedl také u mládeže. Podílel se na výchově řady známých hráčů, s dorostenci Kroměříže slavil vítězství ve druhé lize.
Za svoji trenérskou práci a přínos ve fotbale byl v roce 2012 oceněn vyznamenáním FAČR a předáním plakety Dr. Václava Jíry. Nyní už se nikde neangažuje, věnuje se hlavně rodině. A právě s nejbližšími na konci ledna oslavil významné životní jubileum. Bylo mu pětašedesát let.
„Vítězství na Euru bych obětoval normálnímu životu. Vím, o čem mluvím. Na podzim jsem prodělal covid, není to nic příjemného. Doufám, že to brzy skončí a lidi se vrátí do práce, děti do škol a na sportoviště a sportovci a fanoušci zpět na stadiony, zdravotníci si konečně odpočinou a zase se začneme spolu potkávat a normálně žít,“ přeje si Jaroslav Baďura.
Letos uplyne dvacet let od postupu Hanáků do třetí ligy. Jak na památnou sezonu vzpomínáte? Byla nejlepší ve vaší trenérské kariéře?
Určitě to pro mě byla jedna z nejlepších sezon. Mužstvo jsem převzal už v roce 1998, ale hráli jsme divizi na severu. Jezdili jsme na Ostravsko, kde to bylo hrozně těžké. Moc rádi nás neměli, dva roky jsme bojovali o záchranu. Až díky administrativě jsme se dostali na jih a hned v prvním roce jsme vybojovali postup. Po dvou letech trápení to bylo velké povzbuzení a odměna za práci. Rád vzpomínám hlavně na poslední zápas v Dolním Němčí, kde jsme zvítězili a cesta domů nám trvala tři hodiny. Skončilo to koupáním v kašně na náměstí. (úsměv) Podobné věci se neopakují každý rok. V sezóně 2003-04 se nám podařilo vyhrát MSFL, kdy jsem trenérovi Skácelovi dělal asistenta. Tenkrát jsme svůj triumf zpečetili ve Frýdku-Místku, byl to historický úspěch, protože předtím se v Kroměříži MSFL hrála, ale druhá liga ještě ne.
V Kroměříži se nezapomíná ani na duel Českého poháru Dukly se Zbrojovkou Brno v roce 1993, že?
Je to tak. Na toto pohárové utkání mám krásnou vzpomínku. Tehdy Brno vedl Josef Masopust. Dukla, kterou jsem trénoval, tehdy hrála divizi. Na atletický stadion přišlo přes dva tisíce diváků. O poločase jsme vedli 2:1, nakonec jsme prohráli 2:4, když čtvrtý gól jsme inkasovali až v závěru. Zápas si nenechali ujít ani pánové Brückner, Pospíchal, Kroupa, Lička a další. Přijeli se podívat na hráče, které pak lanařili do svých ligových mužstev. Pamatuji si, že nás tehdy Masopust pochválil. Řekl mi, že jsme je hodně potrápili.
Máte v hlavě i další velké úspěchy?
Byly to určitě postupy s Duklou z I. A třídy až do divize a pak boj o postup do MSFL se Slávii, kterou tehdy trénoval Stanislav Jarábek. Velkým zážitkem pro mě byl rok 2009, kdy jsme s dorostem bojovali o postup do celostátní ligy. Nakonec jsme skončili druzí, před námi bylo jenom béčko Olomouce, soupeř nemohl postupovat, takže přišla řada na nás. My jsme bohužel další ročník neměli tak silný, byla by to labutí píseň, takže jsme to s vedením zvážili a místo nás postoupilo Slovácko. Ale moc rád vzpomínám nejen na hráče a realizační tým, Míru Kutňáka, Laďu Vašáka a Jardu Svobodu, ale i na rodiče, prarodiče a sourozence hráčů. Bylo jich asi třicet, jezdili na každé utkání a vytvářeli nám fantastickou atmosféru. Všude jsme byli jako doma. To bylo moc pěkné.
Kterému hráči jste v kariéře pomohl? Kdo to dotáhl nejdál?
S trénováním jsem začal už v pětadvaceti letech. Duklu Kroměříž jsem převzal v krajském přeboru v roce 1981, což byla rarita. Tehdy tady hodně hráli fotbalisté ze Slovenska. Hlavně z Považské Bystrice, Nitry nebo Trenčína. Když jsem se v roce 1990 vrátil, přišli na vojnu další zajímaví hráči postahovaní z různých dorosteneckých lig. Zmínit musím Chorého, Pennera, Nemčíka, Dostálka, Hrotka, Souradu, Juračku, Baránka, Ondrůška, Mareše, který se pak prosadili v 1.lize a Dostálek s Marešem dokonce v reprezentaci ČR.
Který z dalších hráčů vás zaujal?
V Hanácké Slavii to byl určitě již zmiňovaný Martin Chorý, Ivo Frýdl, Jindra Lehkoživ, Tomáš Hradil, Marek Sedlák, bratři Klimkové, Ondra Stojaník a další. Z té poslední éry byl pro mě zajímavý hráč Tomáš Matoušek, který k nám přišel v jedenácti letech z Morkovic. Přes působení v Třinci a půlroku v Hulíně se z něj stal kroměřížský patriot. Podobné typy hráčů, jako je on, mám hrozně rád.
A co současná opora Slovácka Marek Havlík?
Marek Havlík byl mimořádný talent, začal ve sportovních třídách, kam přišel ze Sokola Lubná. Vždycky přeskočil kategorii, hrál s o dva roky staršími kluky, od patnácti let trénoval a hrál za A mužstvo, v sedmnácti letech pak odešel do Slovácka. Kromě něj ale v Kroměříži působili také Miloš Kopečný, Šimon Šumbera nebo Stanislav Vávra, který rovněž hrají v 1.lize. Bohužel Kroměříž se nachází mezi Zlínem, Olomoucí a Uherským Hradištěm, takže když se nějaký talent objevil, snažili se nám ho vzít. Na druhé straně to chápu, klukům to v jejich výkonnostním růstu pomohlo.
Byla tehdy práce s kluky jednodušší?
Nemá cenu se bavit o tom, jaké možností současné děti mají. Dnes je úplně jiná doba. Těžko se to srovnává. Navíc mám obavu, aby se kluci po pandemii koronaviru vůbec vrátili ke sportování. Aby nezjistili, že je pro ně pohodlnější sedět u počítače, než být na hřišti. Fotbalem se může živit jenom pár hráčů, zbytek časem úplně skončí nebo hraje nižší soutěže, nebo pro radost někde na vesnici. Ale tím, jak se všechno natáčí, zaznamenává, už bych to dělat nechtěl. Klobouk dolů před současnými trenéry mládeže. My jsme měli metodu cukru a biče a fungovalo to, nyní už se bič asi ani použít nemůže. To dnešní sociální sítě nepovolují…...
Jak se vám zamlouvá třetiligový tým Hanácké Slavie?
Jsem na každém domácím zápase a když to čas dovolí, zajedu se podívat i na venkovní zápasy. Často se bavím s oběma trenéry Broňou Červenkou i Ivošem Světlíkem o současném fotbalu v Hanácké Slavii na spoustu věcí máme stejný pohled, ale berou i konstruktivní kritiku. Věřím, že kdyby se mužstvo doplnilo, klidně by mohlo druhou ligu hrát. Kroměříži by 2.liga slušela, chtěl bych se toho ještě dožít, ale to by se asi musel objevit kouzelník s měšcem plným peněz, které by je nasypal do fotbalu.
Takže má se Kroměříž v budoucnu pokusit postoupit do druhé ligy nebo je MSFL ideální soutěž?
Všechno je to o penězích. Když jsem v 2013 skončil poprvé, trošku jsem se věnoval mládeži. O tři roky jsem se vrátil k prvnímu mužstvu jako mentor. Účastnil jsem se tréninkového procesu i zápasů, všechno jsme s mladými trenéry konzultovali. Několikrát byla možnost do druhé ligy postoupit, ale nikdy se to nevzalo. Problém je v tom, že z MSFL do druhé ligy je největší skok ve fotbale. Jdete z amatérské do profesionální soutěže. Většina hráčů studuje nebo chodí do zaměstnání, nikdo jim nedá záruku, že se po roce nespadne zpět a oni si zase budou muset hledat práci. A při zaměstnání se druhá liga moc hrát nedá. Sami jsme to zažili v letech 2004 až 2006. Náklady jsou obrovské. V tomto regionu to momentálně nikdo není schopný finančně pokrýt. Areál tady máme krásný, spousta klubů nám ho závidí. Takové zázemí nemají ani druholigové mančafty. Hlavní plocha s umělým osvětlením, další dvě travnaté hřiště, umělka. Navíc je tady ještě jedna věc.
Povídejte?
Když jsme hráli 2. ligu v letech 2004-2006, nastupovali proti nám atraktivní mančafty, jako Viktorka Žižkov, Sparta B s Jiřím Němcem a Šimákem, Hradec Králové, Bohemka, České Budějovice, Plzeň, Kladno, Most v sestavě s Novotným a Sieglem. Teď by k nám přijelo Táborsko, Varnsdorf nebo Blansko. Nechci se nikoho dotknout, ale víc než pět set lidí by nepřišlo. V televizi je taková nabídka zápasů, že se lidí radši podívají na anglickou, španělskou nebo německou ligu. Bayern, Real Madrid nebo Manchester United je asi lepší než Chrudim či Vlašim.
Jak nyní trávíte volný čas?
Fotbalu jsem se naplno věnoval třicet let, moc volného času jsem neměl, takže u rodiny mám velké resty. Poděkovat musím hlavně manželce, která má na moji kariéře velký podíl. Vytvářela mi zázemí, tolerovala mi koníčka, který se později stal mým zaměstnáním. Určitě bez její podpory bych to tak dobře nezvládal. Nyní sleduji hlavně vnučku. Hraje hokej, takže v zimě chodím na její zápasy. Jinak navštěvují utkání Hanácké Slavie, ale chybí mi derby. Zápasy Dukly se Slávií bylo vyhecované, šroubovalo se to týden dopředu. V hospodách se o ničem jiném nemluvilo. Škoda, že padlo i derby s Hulínem. Jinak hodně času trávím na zahrádce, kde se snažím něco „kutit“.
Fotbal v televizi sledujete? Komu fandíte?
Je toho strašně moc. Vždycky si vyberu nějaký zápas. Kvůli Součkovi a Coufalovi sleduji West Ham United. Hrají dobře, daří se jim. Hlavně si přeji, aby si pohodu přenesli do reprezentace, kde zatím jejich výkony trošku pokulhávají. Rád se podívám na Manchester United, Manchester City, Bayern, Barcelonu, Real Madrid. Z naší soutěže hlavně na Slávii, která je v lize bezkonkurenční. Dovede mně „vytočit“ současné posuzování ofsajdů, ve výhodě by měli být útočící hráči. Z fotbalu se stala videohra. Rozhodčí nemají žádnou zodpovědnost, všechno řeší alibisticky, jenom se dívají na video. Přitom by měli řešit jenom podstatné věci. Lidský faktor se při rozhodování vytrácí.
Co vám ještě vadí?
Hlavně posuzování ofsajdů, to mě rozčiluje. Útočník je v pětimetrovém ofsajdu a AR ho nechá běžet s míčem 50 metrů, dát gól a až pak zvedne praporek. Také mně vadí tresty za projevené emoce při vstřelení gólu. Fotbal je o emocích a v současné době jsou hodně potlačované. Pět minut se čeká, jestli branka platí nebo ne. Za tu dobu emoce vyprchají, rozhodčí pak ukáže na střed, borci se plácnou po zádech a jede se dál. V tomto se mi líbí pravidla ve florbalu, kde se po vstřeleném gólu všichni společně radují, včetně hráčů z lavičky a to se opakuje někdy i desetkrát až patnáctkrát za zápas. Ve fotbale padá málo gólů a ještě zakazujeme oslavy. Přitom právě o radosti a emocích všechno je.
Kauzy, které diskreditují a sráží český fotbal vám nevadí?
Ve fotbale jsem toho zažil hodně. Klidně bych o tom mohl napsat knihu. (úsměv) Já měl to štěstí, že jsem si vyzkoušel i rozhodcovskou řeholi. Za šest let jsem to dotáhl do krajského přeboru, pak už mě to přestalo naplňovat. V devadesátém roce jsem toho nechal. Pískání mi ale strašně moc pomohlo v trenérské práci. Jsem rád, že jsem fotbal poznal ze všech stránek. Ať už jako hráč, rozhodčí nebo trenér. Vždycky jsem věděl, o co jde. Někdy to bylo skutečně těžké. Když jsme jezdili na sever a podívali se, kdo nás píská, věděli jsme, že nemáme šanci. V Dukle jsme jim neměli co nabídnout, maximálně krabici kvalitního „Globínu“. (smích) Ale pořád je to o klubech, když nikdo nic nenabídne, tak nikdo nic nebere…
Za svou trenérskou práci a přínos ve fotbale jste v roce 2012 obdržel plaketu Dr. Václava Jíry. Máte ji někde vystavenou?
Mám ji u vnučky v pokojíčky. (úsměv) Bylo to ocenění hlavně mé práce u mládeže. Tehdejší předseda klubu Jaroslav David chtěl v Kroměříži vybudovat širokou mládežnickou základnu. Věděl, že bez ní se fotbal na vyšší úrovni dělat nedá. Založily se sportovní třídy, později sportovní centrum mládeže. Ocenění mi v Praze předával pan Pelta. Hodně jsem si vážil toho, že mi přišel poblahopřát sekretář Rudolf Baťa, který pochází ze stejného kraje. V hotelu Praha, kde se akce uskutečnila, jsem fotbal poznal i z jiné stránky. Potkal jsem se s různými osobnostmi, rád na to vzpomínám.
Věděl jste hned, že chcete trénovat?
K trénování mě přivedl otec. Pocházím ze Senice, kde tatínek dlouho působil. Nejdříve chytal, pak trénoval od 1.B třídy až po 2. ligu. Já jsem s ním od pěti nebo šesti let chodil na tréninky a všechno pozoroval. Byl mým největším vzorem. Tato práce mě lákala, v Bratislavě jsem si udělal trenérskou licenci. A když se v roce 1981, tehdejší trenér VTJ Kroměříž otec Zdeňka Nehody odstěhoval, převzal jsem to po něm, i když mi bylo teprve pětadvacet let. Byla to pěkná epizoda.
Kdy jste se k trénování vrátil?
V roce 1990, kdy jsem začal opět ve VTJ Kroměříž se spolupracovníky Lančou, Štéblem a Adamíkem. V roce 1994 jsme se sloučili se Spartakem Hulín, kde jsem působil do začátku roku 1998, kdy jsem odešel do Hanácké Slavie Kroměříž, kde jsem začal dávat s Jardou Davidem dohromady mládež. Rozjeli jsme sportovní třídy, postupně se to nabalovalo. Na podzim jsem převzal muže, dva roky jsme bojovali v divizi o život, v třetí sezóně jsme postoupili do 3. ligy. Pak už to bylo nahoru, dolů. Chvilku jsem byl u mužů, pak zase vedl mládež.
Kdo vás inspiroval, z čeho jste čerpal?
Ze začátku jsem měl hodně materiálu od otce ze Slovenska. Otec měl nejvyšší licenci, znal se s Venglošem, Kačánim nebo Huckem. V tomto mi hodně pomohl. Hodně mě inspiroval i Petr Uličný, se kterým se znám pětatřicet let. Jsme dobří kamarádi, byl to můj trenérský vzor. Byl jsem i na jeho sedmdesátinách. O fotbale jsme se spolu hodně bavili.
Jaký jste byl hráč a kde jste hrával?
Začal jsem v rodné Senici. Když jsem byl na střední škole, tak jsem hrál za dorost v Seredi, Nitře a Vrábloch. V roce 1975 jsem přišel do Kroměříže. Chvíli jsem koketoval s Duklou, ale nakonec jsem zamířil do Chropyně. V době, kdy už jsem trénoval, nastupoval jsem v Těšnovicích, Šelešovicích a Střílkách, kde jsem v pětatřiceti letech ukončil kariéru. Byl jsem technický hráč, od mládí jsem měl rád balón. Mými vzory byli Karol Jokl, Josef Jurkanin a Johan Cruyff. Byl jsem levák, hrával jsem ve středu zálohy. Později jsem rád pozoroval hru Arsenalu, když za něj nastupoval Rosický. Přesně takový fotbalista nám dnes chybí. Kreativní hráči nejsou. Všichni jsou dříči, bojovníci, kteří uhrají souboje, nahrají na pět metrů, ale aby něco vymysleli, to tam chybí. Škoda, že ho celou kariéru provázelo zranění. Pro mě byl vždycky svátek, když jsem se na něj mohl dívat. Kdyby měli současní fotbalisté přihrát jeho“ šajtlí“, polovina z nich by si vyvrtla kotník. (úsměv)
Vy byste to zvládl?
Před třemi lety při tréninku můžu jsem vyzval na takové „šméčko“ dva hráče, leváky, jeden je bývalý dorostenecký reprezentant a druhý bývalý reprezentant do 20 let. Byl to kop na branku z brankové čáry „šajtlí“. Co myslíte, kdo vyhrál….? Mám sice vyměněná obě kolena, není to to pravé ořechové, ale v noze to pořad je. Do „hry“ to sice už není, ale s kamarády ze Staré gardy se potkáváme pravidelně u pivečka a dobré střílecké slivovičky. Bohužel oslavu půlkulatin jsem musel odložit.
