Velikonoční svátky přisuzují vodě magickou až nadpřirozenou moc. První obřadní událostí je vynášení Mařeny, bohyně zimy, v době postní na Smrtnou neděli, kdy je její tělo hozeno do tekoucí vody a je odplaveno pryč, daleko od vesnice. V Pašijovém týdnu se symbol vody poprvé objevuje na Zelený čtvrtek, kdy Ježíš Kristus při Poslední večeři umýval nohy dvanácti apoštolům na znamení své pokory.

Dnem, kdy jsou vodě připisovány nejsilnější účinky, je Velký pátek. Voda čistá, tekoucí a přímo od pramene je nejzázračnější. V tento den je přísný zákaz praní prádla, protože by se pralo v krvi Ježíše Krista. Lidé se chodili umývat do studánek v okolí svého obydlí ještě před východem Slunce. V minulosti tento rituál absolvovali také s dobytkem, který doma měli. Pojišťovali si tak jeho zdraví a plodnost.

Do dnešního dne tento zvyk přetrval už jen v některých vesnicích na venkově a dodržují jej především ženy a svobodné dívky. Chodily jednotlivě či ve skupinkách, scházely se před rozbřeskem, šly mlčky, bez ohlédnutí, naboso. Cestou si některé z nich sbíraly rosu do skleničky, aby měly zásobu na další dny, případně jako léčitelský prostředek či na pokropení místností jako ochranu od všeho zlého. U pramene či studánky si omývaly různé části těla, případně se vykoupaly celé. Obřadní umývání bylo doprovázeno básničkou, jenž se lišila od vesnice k vesnici: „Voděnko čistá, od Pána Krista, kdo sa v ní umývá, posily nabývá. Umy ňa voděnko čistá, kerá tečeš od Pána Krista, přes kořéní, přes kaméní, umy ňa hříšné stvoření.“ Dívky u ní také pronášely svá tajná přání. V starých zápisech se můžeme dočíst o plnohodnotném uzdravení či o tom, že dívka po koupání do roka otěhotněla. Tato tradice je nyní oblíbená především u dívek z folklorních souborů.

Na Bílou sobotu se v kostele světila voda. Hospodyně touto vodou pak kropily nejen sebe a rodinu, ale především stavení, aby se mu požár po celý rok vyhýbal. „Prvéj voděnka jak oheň, daj nám Pámbu ščasný deň.“ V dávných dobách se primárně v tento den udělovala také svátost křtu.

Na Velikonoční neděli lidé nosili do kostela pokrmy k posvěcení. Přinášely se typické velikonoční pokrmy jako beránek, mazanec či vajíčka. Knězem posvěcené předměty získávaly podle lidového názoru vyšší moc. Při nedělním obědě si pak měl každý vzít kousek posvěceného pokrmu.

Velikonoční pondělí je posledním dnem Velikonoc, který je více spojen s vodou a její magií. I když na Valašsku tento očistný zvyk není nijak hojně zastoupen, polévání děvčat při obchůzce zde můžeme ojediněle zaznamenat.

Lenka Šemorová, etnografka Muzea regionu Valašsko