Byla jsem náhodně svědkem jednoho příběhu dvou sester. Nevím, zda se mně podaří je přesně charakterizovat. Byly příliš odlišné svojí povahou a zájmy. Každou bavily úplně jiné věci. Občas se starší sestra snažila té mladší pomoct a přiblížit, ale nějak to nešlo víc, jak by si přála.
Starší sestra chtěla, aby více navštěvovala své nemocné rodiče. Bydlela daleko od své sestry, svých dětí a rodičů. Neměla tu potřebu. Žila celkem pohodlným, ale trochu prázdným životem se svojí malou dcerou a partnerem.

Po několika dlouhých měsících přijela do svého rodného města. Starší sestra ji prosila, aby navštívila ji, svoji matku a dědečka. Přes všechnu snahu své starší sestry svou rodinu nenavštívila a neudělala si ten čas. Našla řadu výmluv a návštěvu odložila na léto. Neměla čas, pospíchala.
Poslala řadu fotografií z pěkného penzionu. Ta událost starší sestru hluboce zasáhla do srdce. Byla plná žalu a rozhořčení nad jejich lhostejností a pohodlností, kterou v daný moment měli. Byl takový uplakaný, zatažený sobotní den. Prohlížela si fotografie svých blízkých, dědečka a byla tak myšlenkami alespoň na chvíli s nimi. Mrzelo ji to za sestru. Tak málo času uběhlo. Teprve dva dny.

Co jsou dva dny oproti věčnosti? Přišla zlá zpráva, že dědeček nad ránem odešel z tohoto světa. Měl už svůj požehnaný věk. Přišel jeho čas.
Mladší sestra se s ním už nestihla rozloučit a navštívit. Přesto v životě dostala tu příležitost to udělat. Byla se v prsa a litovala. Bylo již pozdě cokoliv měnit. Z toho plyne velké ponaučení pro všechny. Že bychom neměli odkládat důležité věci na zimu nebo léto a neurčito.
Neměli bychom zapomínat navštěvovat svou rodinu a blízké. Udělat si ten čas. Třeba jen na chvíli. Občas se trochu vzdát nebo ukrojit ze svého pohodlí. Ono totiž může být potom pozdě. A věci, hlavně vztahy, které jsme chtěli napravit, už napravit nepůjdou. Bude pozdě, jako v tomto příběhu, který je ze života a skutečně se stal.

Lucie Janoušková