Ve stopách Livingstona. Nejhezčí safari je v deltě Okawanga, říká Čech

„Afriku buď miluješ, nebo nenávidíš. Bohužel jsem spadnul do první kategorie a musím, chci se tam vracet,“ usmívá se Slavík.

Zmínka o Livingstonovi není náhodná. Jeho příběh ovlivnil Slavíka podobně jako další africké cestovatele. I s tradovanou hláškou „Dr. Livingstone, I presume“ (v překladu - doktor Livingstone, nemýlím-li se), již údajně vyřkl Henry Morton Stanley, když zesláblého, čtyři roky nezvěstného výzkumníka našel.

Dechberoucí záběry. Fotograf uchvátil snímky, kde si příroda bere Zemi zpět

Po centrální a východní Africe se Slavíkovi stýskalo, v říjnu se tam dostal poprvé od vypuknutí celosvětové pandemie. „Kvůli omezením ubylo turistů, zdálo se mi, že na určitých místech v národních parcích jsou zvířata plaší než kdysi. Jinak je to při přejezdech států pakárna, všude se testujete na covid, v Zimbabwe jsme zažili lockdown. Policajti z nás zkoušeli tahat peníze kvůli nenasazeným rouškám v autě naší soukromé skupiny,“ vypráví. Z Afriky odjel několik týdnů před prvními zprávami o nové mutaci omikron.

Při safari Slavík s oblibou nachází zvířata v hledáčku svého fotoaparátu. Lovecké cesty jsou mu proti srsti. „Pozor, je rozdíl mezi profesionálním lovcem a tlustým zazobaným debilem, který zastřelí dopředu zfetovaného lva a tváří se jako hrdina,“ zamýšlí se. I přes přísné zákazy a kontroly v národních parcích dál funguje nelegální odstřel.

„To je samozřejmě špatně. Úplně bez turismu nicméně africká divočina nepřežije, jsou to peníze i pro správu národních parků. Na ně a turisty jsou navázáni vesničané. Bez financí z turismu budou zvířata v parcích zabíjena o to víc. V Africe se všechno může zlomit během vteřiny, příroda je křehká,“ obává se muž.

Od Hemingwaye po Oldu

První africký sen si splnil výstupem na Kilimandžáro. Chtěl vidět sníh na vrcholcích, o němž ve svém románu barvitě psal Ernst Hemingway. „Udělal jsem tehdy i první fotky na safari v Serengeti. Afrika mě dostala. Celkem jsem od té doby navštívil třináct zemí, mám za sebou desítky expedic,“ vypočítává Slavík, který cestuje i do jiných světových koutů a zažil tropy na třech kontinentech.

Exotická krása a rajské pláže. Maledivy opět táhnou turisty z celého světa

I když v Africe už není zelenáčem a zvykl si na specifický rytmus, před tamní přírodou má stále respekt. „Účastníci safari jsou na dosah divočině, do stanového kempu za námi denně chodil obrovský sloní samec, říkal jsem mu Olda. Byli jsme od něj třeba jen přes auto. Je to zajímavý pocit i pro člověka, který už Afriku zná. Vždyť to zvíře váží zhruba pět tun,“ uvádí s radou nikdy v buši neztratit ostražitost a před slonem neutíkat. Pokud už se lidé dostanou mimo auto, je lepší dramatickou situaci při zastrašování „ustát“.

Na poslední výpravě těsně před začátkem období dešťů se s kamarády musel popasovat s teplotami přesahujícími padesát stupňů Celsia. „Za zvířaty na safari proto vyrážíme dvakrát denně - brzy ráno a kolem čtvrté odpoledne,“ vysvětluje.

Fotograf potřebuje štěstí

Horské gorily v Ugandě, oblast Ngorongoro v Tanzanii s „porodnicí“ pakoňů nebo hnízdění karmínových vlh. Nádherných okamžiků zažil Slavík mnoho. Co kdyby měl turista v životě na africké safari jeden týden? „Doporučil bych mu jet k deltě Okavanga do Botswany. Nic hezčího v Africe není,“ míní cestovatel.

Jako fotograf se specializuje na šelmy, v Africe konkrétně levharty a psy hyenovité. „Špičková fotka je vždy o štěstí, nejde úplně naplánovat. Fotograf divoké přírody může mít průvodce, být měsíce na cestách a nic. Kamarád mě kdysi sledoval a pak řekl, že při focení až příliš chci. Že dokud nezačnu přírodu vnímat víc srdcem, neudělám dobrou fotku. Měl pravdu. Víc si safari užívám. Fotky pak přijdou samy. Jsem třeba rád za sérii hyenovitých psů na pískovitém břehu řeky Čobe. Už jsme pomalu balili stany na odjezd, ale ještě se mi podařilo strávit tři hodiny se jejich smečkou,“ vzpomíná Slavík.

Vánoce slavím dvakrát. Na Kanáry balím stromek do kufru, říká cestovatel

Žít a ukazovat lidem Afriku jako kdysi, ve starém stylu s mobilním stanovým kempem, ohništěm a zvířaty okolo, je podle něj úžasné. Účastníci safari si přitom mohou dopřát luxusu jako z koloniálních dob. „Samotná Afrika se za třicet let změnila. Místo prašných cest jsou asfaltky, místo tradičních střech z trávy ty otřesné plechové. Pod nimiž je mimochodem neskutečné vedro. Bohužel jsou místa, kde výrazně ubývá lesů kácením a vypalováním,“ popisuje.

Přestože je Petr Slavík zaměřením fotograf divočiny, nevyhýbá se ani jiným tématům. Na jedné z jeho afrických cest vznikl humanitární projekt Dětský svět bez hranic. Stejnojmenná výstava podpořila pobyt sociálních pracovníků v zambijské Lusace.