Ministerstvo školství loni zrušilo poslední obuvnický obor v České republice. Škola se snaží získat novou akreditaci

Nicméně jeden takový opravdu ještě ve Zlíně je. Jedná se o designéra obuvi Pavla Zapletala a boty si u něj nechávaly šít takové osobnosti, jako například Helena Vondráčková, Bára Basiková či Gabriela Demeterová. „Jedná se o klasickou ruční práci. Materiály dovážím převážně z Itálie. Lidé ke mně naštěstí pořád chodí. Jsou to ti, kterým jde hlavně o kvalitu zboží a ne o kvantitu,“ uvedl Zapletal.

Doplnil, že věří tomu, že postupem času začnou i lidé v České republice stále častěji chodit místo do supermarketů k drobným řemeslníkům.

To, že se ručně šité boty s těmi z velkovýroby nedají srovnat, potvrzuje i jedna z těch, kdo si je kdysi mohl vyzkoušet na vlastní kůži, Věra Janečková z Otrokovic. „Přišla jsem k nim tehdy jako slepý k houslím. Bylo to asi před dvaceti lety. Někdo si nechal v Brně ušít bílé kožené baleríny na míru, ale už si je nevyzvedl a mně přesně seděly. Tak jsem získala své první a jediné ručně šité boty,“ popsala Janečková. Zdůraznila, že tak pohodlné boty už nikdy neměla. V regionu ale postupně ubývá i obuvnických firem. Důvodem k tomu je prý obrovské množství levných bot dovážených z Číny.

„Velkou ranou pro ševcovské řemeslo ve Zlíně byla špatná privatizace bývalých Baťových závodů a taky nekontrolovatelný příliv levných bot z Číny,“ zmínil ředitel Nadace Tomáše Bati Pavel Velev.

Podotkl, že Obuvnická asociace se prý snažila přesvědčit stát, aby příliv čínského zboží nějakým způsobem omezil. To se prý ale nepodařilo. Navíc ve Zlíně už v současné době není kde se ševcovskému řemeslu naučit.

„Na konci devadesátých let přestala fungovat Mezinárodní obuvnická škola, která po sametové revoluci přímo navázala na Baťovu tradici,“ přiblížil Velev, který v této škole vyučoval.

V loňském roce navíc z důvodu nedostatku studentů zrušilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) obor obuvník i na Střední škole obchodně technické Zlín (SŠOT).

„Vzhledem ke skutečnosti, že SŠOT je poslední škola v celé České republice, která měla tento obor zapsán, hrozí nebezpečí, že v obuvnickém řemesle zcela vymizí vzdělávání,“ upozornila tajemnice České obuvnické a kožedělné asociace Vlasta Mayerová. Podotkla, že za podpory krajského úřadu ve Zlíně ale škola znovu požádala o akreditaci učebního oboru obuvník pro školní rok 2010/2011. „Navíc zlínský krajský úřad přislíbil zařadit učební obor obuvník do podporovaných oborů, kde by studenti mohli mít i preferenční stipendia. Bylo by opravdu velmi smutné, pokud by toto tradiční řemeslo zcela zaniklo,“ doplnila Mayerová.

Jelikož je věková struktura stávajících zaměstnanců obuvnických firem dosti vysoká, firmy by podle ní jednoznačně uvítaly vyučené mladé pracovníky. „Šance, že by mladí vyučenci mohli pracovat u obuvnické firmy na Zlínsku, je proto opravdu velmi vysoká,“ potvrdila Mayerová.

Většina firem, co v regionu zbývají, se zaměřuje na výrobu zboží pro vývoz převážně do západní Evropy. Několik menších firem pak dodává boty hlavně do tuzemska. Jednou z nich je například fryštácká firma Leon Shoes. „Zaměřujeme se hlavně na ortopedickou obuv, jedná se ale převážně o sériovou výrobu. Podařilo se nám získat stálé odběratele nejen v Čechách a na Moravě, ale také v Rusku a na Ukrajině,“ uvedl majitel firmy Leoš Duda.

Poznamenal, že největším nepřítelem českých obuvníků je masový dovoz levných bot z Číny. „U nás není možné vyrábět za takové náklady jako tam a lidem jde dnes hlavně o to, kolik výrobek stojí,“ povzdechl si Duda. Dodal, že se ale nevzdává. „Kdo se bojí, nesmí do lesa. Celkem se nám teď daří, tak doufám, že to vydrží,“ zmínil.

Podobně je na tom další fryštácká obuvnická firma Triop, která se zaměřuje na výrobu sportovních bot. „Ševcovské řemeslo celkově velmi upadlo. My dnes vynaložíme mnohem více peněz na výrobu, než bylo v minulosti nutné, naopak čínský trh nás nutí snižovat prodejní cenu,“ poukázal spolumajitel firmy Václav Pátek.

Jedním z podniků, který nápor levného čínského zboží nevydržel, je například kroměřížská Valentina.

„Dříve jsme vyráběli například dámskou vycházkovou obuv či zdravotní boty. Zájem ale kvůli zboží z Číny rychle klesal, až nás to donutilo s výrobou skončit, a teď už máme jen maloobchod s dováženými botami,“ řekl jednatel společnosti Vladimír Železník.

Historie obuvnictví v našem regionu. Začala se psát už v roce 1580

První písemná zmínka o zlínských ševcích je uvedena v městských knihách k roku 1580. Od tohoto data se uvádí zmínka o zlínském cechu ševcovském. Cech určoval, kolik obuvi jednotliví ševci vyrobí a kolik mohou prodat či kolik mohou mít na skladě. Cechmistři přidělovali rovněž množství materiálu, tedy počet kůží pro jednotlivého obuvníka.

Ševci vyráběli obuv na míru, ale také prodávali své zboží na trzích. V renesanci pronikali řemeslníci ze Zlína, zejména soukeníci, ševci a hrnčíři, i na tržiště v okolních městech.

Výroba i prodej obuvi se neobešly bez rozličných pověr a rituálů. Prodavači například dávali do zboží větévky rostliny zvané „rváč“, aby se kupci o jejich zboží „rvali“.

Válečné pohromy a valašská povstání v 17. století těžce poškodily hospodářský vývoj Zlína. Byla zničena více než polovina usedlostí a město se velmi pomalu vzpamatovávalo z prožitých útrap. Majitelé panství se starali jen o svůj prospěch, a tak si museli Zlíňané pomoci k hospodářskému rozkvětu vlastními silami. Mezi řemeslníky, kteří se přes všechnu nepřízeň snažili o obnovu, náležel i švec Lukáš Baťa (Batík), zmiňovaný v letech 1667-1670. Jeho rod se o více než dvě století později postaral o mohutný rozkvět a světový věhlas zlínského obuvnictví.

Soupis řemeslníků z roku 1789 uvádí, že ševci patřili ve městě k nejpočetnějším živnostem. Na prvním místě byli soukeníci v počtu 59, obuvníci zaujali druhou pozici s počtem 52 řemeslníků. Stále však nepatřila ševcovina k jedinému zdroji obživy. Mnozí obuvníci vlastnili i kus půdy, na které hospodařili, aby si přilepšili k živnosti.

Prvním pokusem o tovární výrobu obuvi ve Zlíně byla továrna Roberta Florimonta. Továrnu založil v roce 1870, pracovalo v ní údajně až dvě stě zaměstnanců a své zboží vyvážel dokonce i do Egypta. Úspěch však netrval dlouho, po osmi letech továrnu prodal a ta časem zcela zanikla

1894: sourozenci Tomáš, Anna a Antonín Baťovi zakládají obuvnickou živnost.

1930: denní výroba ve firmě Baťa 100 tisíc párů obuvi, je zaveden pětidenní pracovní týden – 40 hodin – jako první v republice.

po roce 1945: znárodnění a přejmenování Baťových závodů, změna názvu města Zlína.

2000: BSO (Bata Shoe Organization) byl rozšířen do osmašedesáti zemí světa, měl padesát výrobních závodů, devět koželužen, 4743 prodejen, 49 324 spolupracovníků, 221 milionů prodaných párů obuvi.

Zdroj: Muzeum jihovýchodní Moravy a Nadace Tomáše Bati